Úvod

 

Pohádky pro starší děti  

Vážení čtenáři, dospělí i děti,

pojďte se mnou do pohádek, milých, bez násilí, veselých, s nenápadným  výchovným podtextem, někdy trochu strašidelných. Nechte se obestřít závojem kouzla a snění. Uvolnění a oddechu. 

Nechť se každému z vás snese do dlaně vaše kouzelná hvězda a splní vám každé přání.  

                          

                Ohňová víla 

Kdysi dávno, v daleké zemi, kde žili lidé dobří a vládl spravedlivý král, žilo malé děvčátko. Jak šel čas a rok se s rokem scházel, vyrostla z malého děvčátka krásná dívka. Byla hodná, dobrá a milá, jako jarní den. Všichni lidé v širokém okolí ji měli rádi a ona s každým dobře vycházela. Žila sama v chudé chaloupce, byla sirotek. Musela pilně pracovat, aby se uživila. Jmenovala se Bohunka, po své mamince. Opravdu příznačné jméno pro hodnou a laskavou dívku.

Jednoho krásného letního rána, když právě Bohunka prala prádlo u potoka, jel na svém koni kolem, mladý král. Rád se projížděl po krajině a pozoroval svůj lid, jestli se všem dobře daří, jak pracují a jestli jsou všude spokojeni. Král byl urostlý a pohledný. Měl také dobrotivou povahu a veselou mysl. Lidé ho měli rádi a přáli mu hodnou ženu a dobrou královnu. Král se jmenoval Jaromil, snad také proto mu jeho rodiče dali takové jméno. Věřili, že z roztomilého klučíka vyroste hodný a spravedlivý král.

Jaromil seskočil s koně, pozdravil vesele Bohunku a požádal, zda může napojit koně. Bohunka mu s úsměvem podala džbánek s vodou, aby uhasil také svou žízeň. A jak tam tak stáli a usmívali se na sebe, zamilovali se. Náhle Bohunka sklonila hlavu, cítila, jak se červená. Král poděkoval, podal jí džbánek a jen velice nerad sedl na koně a odjížděl. Celou noc nemohl usnout, stále měl před očima tu milou tvář s dolíčky a ten úsměv. Bohunka také nespala a vzpomínala na královy oči, plné něhy, hluboké a modré, jako nejhlubší studánka v lese.

Druhý den ráno byl král velice rozmrzelý.  Takového ho ještě jeho rádcové neviděli.  Zhluboka vzdychal, mračil se a usilovně přemýšlel. Jak to jenom mám celé provést, abych neporušil daný slib otci, panu králi a matce, paní královně a mohl se oženit s Bohunkou? Nikdo nevěděl, jenom on sám, jaký slib dal svým starým rodičům, když ho opouštěli navždy. Poručil zahradníkovi, aby nastříhal ty nejkrásnější růže v zahradě a s obrovskou kyticí šel navštívit rodinnou hrobku. Dlouho tam stál se sklopenou hlavou a smutné oči měl plné bolu. Maminko a tatínku, řekl tiše, já se s Bohunkou ožením. Je dobrá a hodná a má mě ráda. Já ji mám také moc rád. Věřím, že bude dobrá královna. Musím porušit slib, který jsem vám dal. Nemohu se oženit s dcerou krále sousedního království. Věřím, že to princezna pochopí a odpustí mi. Potom vyslal posla s královskou omluvou a drahými dary za králem sousedního království. Netušil však, jak to pyšného krále rozlítilo a jeho domýšlivou a rozmazlenou dceru, princeznu, urazilo. Byla přesvědčena, že ji nikdo nemůže odmítnout, pro její bohatství a krásu. Nahněvaný král sousedního království vyhlásil mladému králi Jaromilovi válku!

Jaromil byl velice nešťastný z toho, že pro jeho lásku k Bohunce musí trpět nevinní lidé. Nepřál si válku. Pokořil sám sebe a šel prosit krále sousedního království, aby ukončil krvavé nájezdy na jeho území a válku odvolal. Mocný a pyšný král se mu však vysmál. Už dlouho si přál uchvátit jeho zem, když ještě vládl Jaromilův otec a čekal jenom na záminku k boji. Se sňatkem své dcery s Jaromilem souhlasil jenom pro vidinu uchvácení celého Jaromilova království, moc a bohatství, které mu jeho království přinese. Začala válka. A lidé Bohunku nenáviděli. Prokleli ji za to, že jejich poklidné zemi přinesla utrpení.  Sama Bohunka se velice trápila. Jednoho večera, když shrabovala podzimní listí na hromádku a vzpomínala na Jaromila, jak udatně bojuje někde daleko na bitevním poli, zapálila ohýnek a dívala se do plamenů. Bohunka žalostně plakala nad Jaromilem, nad sebou, jak ji lidé nemají rádi a nad všemi nevinnými, kteří už v boji zahynuli. Přála si, aby válka skončila. Nevěděla, co si má počít, jak to celé zastavit. Ve svém zoufání prosila o pomoc mocný oheň. Ten zaprskal a rozhořel se vysokými plameny. Vylétlo z něho tisíce jiskřiček, které ozářily krajinu široko daleko kolem.Potom mocně zahřmělo a z plamenů vystoupila ohňová víla.

Pomohu ti, Bohunko, jsi dobrá a hodná. Nemohu však zvrátit prokletí, které na tebe uvalili nešťastní lidé. Zastavím válku, ale ty už nikdy svého Jaromila neuvidíš a on tebe také ne. Bohunka tam stála, sama a všemi opuštěná, s bolavým srdcem, plného křivdy. Dívala se uslzenýma očima na zářivou ohnivou vílu a nemohla se nadechnout. Bála se o Jaromila, že v bitvě zahyne, bála se o všechny známé dobré lidi z vesnice i ostatní, kteří ve válce trpí. Je rozhodnuto, vydechla pevně. Budiž tedy, odpověděla víla a mávla rukou k Bohunce. Od této chvíle bude klid a mír. Vaší zemi se dobře povede, i všem lidem a Jaromil bude živ dlouhá léta. Něco si přej, Bohunko, naposledy. A Bohunka se přes slzy usmála. Přeji si jenom jediné – aby byl šťastný. Oženil se s hodnou ženou a měl s ní zdravé děti. Tak se staň! Ohňová víla se zatočila dokola a zavířila tisíci jiskřičkami svého závoje. Bohunka bolestně vykřikla a proměnila se v šípkový keř. Mocný oheň sežehl sousední království. Obrovské požáry, které zachvátily lesy, stodoly s obilím i obytné domy, daly lidem tolik práce s hašením a zachraňováním majetku, že neměli  čas, ani chuť bojovat. Vysílený a pokořený král nakonec přijel Jaromila poníženě prosit o pomoc a ten mu rád, se svými lidmi pomohl. Nastal mír a klid. Všichni byli šťastni. Jenom Jaromil chodil, jako tělo bez duše a chřadl. Hledal svou Bohunku všude a zoufal si. Když lidé viděli, jak se jejich král trápí, cítili velkou lítost nad tím, jak byli zlí a mnozí si neradi vzpomínali na to, jak nebohou Bohunku proklínali a spílali jí za to, že válka se vedla jenom kvůli ní. Styděli se za to. Pochopili, že to úplně tak její vina nebyla.

Čas ubíhal, život šel dál a opět uplynul jeden rok. Z mladého a veselého krále se stal mrzutý, zatrpklý stařec. Bylo smutno v celém království. Krále nic netěšilo, žádnou ženu si nehledal, ani jiné rozptýlení. Jenom chodil na dlouhé procházky kolem potoka a do lesů. Znavený odpočíval na louce, pod voňavým růžovým keřem.

Omamná vůně divokých růží dávala klid jeho bolavé duši a dopřávala mu snít sladké sny o Bohunce a radostném životě s ní. Mnohdy tam usínal a budil se až k ránu, mokrý od rosy a celý prokřehlý. Často volal ze spaní její jméno, až se z toho probudil a hořce zaplakal. Jeho slzy kropily poupata růží a ony bohatě kvetly a keř se rozrůstal do nebývalé krásy. Vůně růží se nesla široko daleko do polí a luk a lidé, pracující na polích si říkali – to Bohunka nás zdraví a prosí o odpuštění. Už dávno byli všichni přesvědčeni, že je zakletá do toho voňavého keře. To ona by nám měla odpustit. To my jsme jí ublížili a měli bychom ji požádat o odpuštění! Tak si řekli jednoho večera a všichni se shromáždili na louce kolem keře. Odpusť nám Bohunko, zaprosili tiše a každý z nich si odřízl z keře jednu větvičku růžičky. Vezmeme si tě každý z nás aspoň kousek domů, na památku a zasadíme na zahrádce. A tak každého léta rozkvétaly keře divokých šípkových růžiček u každého domku, u každé chaloupky a všude to pěkně vonělo. Na podzim, když se květy proměnily v šípky, sesbíraly je hospodyňky a sušily je pro zdravý čaj na zimu. Děkujeme ti Bohunko, říkávali a pili na své a královo zdraví. Král také popíjel čaj a cítil se lépe a veseleji.

Jednou na konci léta, kdy květy růží začaly odkvétat a vítr odnášel  jejich plátky  do luk a do polí, se Jaromil rozhodl, že si vezme malou větvičku domů na zámek a přesadí si ji do zámecké zahrady. Také on uvěřil tomu, že je to začarovaná Bohunka. Vrať se mi Bohunko, šeptal, celý omámený tou sladkou vůní a objímal keř. Najednou se celý keř roztřásl a Jaromil zaslechl bolestný vzdech. Vykřikl leknutím a dýka mu vypadla z ruky na zem. Rozhlížel se kolem sebe a nevěřil tomu, co vidí. Jasné nebe pojednou zčernalo, blížila se bouřka. Vítr sílil a nemilosrdně rval listí a květy keře a lámal jeho větvičky. Zahřmělo a zablesklo se.  Před užaslým Jaromilem vzplál mocný sloup ohně, jiskřičky zavířily ve vzduchu a před ním stála ohňová víla.  Neboj se Jaromile, řekla vlídně. Můžeš vysvobodit svou milovanou Bohunku. Tvoje láska je neskonalá a už jsi vytrpěl dost. Oheň očistí všechno zlé a špatné a tvoje láska zlomí kletbu zlých lidí. Oni nejsou zlí, byli jenom zoufalí a já jsem jim už dávno odpustil, řekl tiše Jaromil. Rychle, čas běží a já musím jít, pobízela  netrpělivě ohňová víla Jaromila. Vezmi do dlaně mou jiskřičku a polož ji na větvičku keře. Jaromil nastavil dlaň a po dotyku jiskry ucítil mocné brnění po celém těle. Opatrně ji položil na větvičku růžového keře a čekal na ten zázrak. Skutečně. Ozval se bolestný výkřik, až mu srdce zatrnulo. Keř vzplál mocným plamenem a shořel na popel.  Zkoprnělý Jaromil klesl na kolena a uchopil do náruče Bohunku ležící na zemi. Nedýchá! Zvolal zoufale a pohlédl na bezradnou ohňovou vílu. Je mi líto, víc nedokážu, teď už musíš sám, řekla smutně, zavířila v reji jiskřiček a zmizela. Bezmocný Jaromil se díval na bledou Bohunku, vtom si povšimnul, že se poranil o trny a krůpěje krve mu z dlaní ukáply na její tváře, které se vzápětí zbarvily, jako květy růží. Bohunka otevřela oči a usmála se. Tys mě vysvobodil, můj milovaný Jaromile, zašeptala. Jaromil nemohl dojetím ani mluvit. Zabalil Bohunku do svého pláště a v náručí si ji odnesl domů, do zámku.

Bohunka se brzy zotavila a přešťastný Jaromil najednou omládl. Konala se svatba, jakou dosud nikdo nepamatoval. Všichni se radovali. Pozván byl i král ze sousedního království se svou dcerou, aby se utužilo přátelství a mír. Dobře se jim všem  spolu žilo.

 

 

                                            

Pojď se mnou do pohádky, prožít dobrodružství a odkrýt tajemství, která najdeme v ní, vrátíme se zpátky, než se rozední.

Pohádky pro starší děti

Povím vám příběh o vodní žínce. Kdysi dávno, kdesi daleko, bylo jedno široké a hluboké moře. Povídá se, že to moře bylo začarované. Že v něm žila vodní žínka. Mořská panna. Prostě, zvláštní bytost, napůl dívka a napůl ryba. Ale to se jenom povídá. Kdo ví, jestli to byla pravda. Ten příběh je...

Příběhy o Verunce

Bylo odpoledne krásného a teplého babího léta. Verunka si hrála na zahradě u domu, Honzík spinkal v kočárku, maminka s tatínkem sbírali ořechy a shrabovali první suché  listí ze stromů. Pod ořešákem bylo listí nejvíce a ořechy se špatně sbírali. Verunka radostně přiběhla pomáhat  a malými...
Jednou, kdysi dávno, žila jedna dívenka a jmenovala se Verunka. Byla moc krásná, milá a taky hodná, prostě radost pro tatínka a štěstíčko pro maminku. Bydleli spolu v domku se zahradou a bylo jim spolu dobře. Asi za tři roky jim čáp přinesl chlapečka Honzíka. Tak tam spolu žili, těšili se z...

MODERNÍ POHÁDKY

Mají věci také duši? Kdyby tak mohly mluvit! Pověděly by nám dospělým, jak snadno a rychle dokážeme ublížit dětem. Jak ve své snaze po dokonalosti, či naopak v honbě za penězi, nebo při každodenním pinožení se o přežití, nevidíme a neslyšíme volání o pomoc. Jak dokážeme nenávratně zlomit tu...
  To takhle jednou byly dva mobilní telefony. Jeden velký, placatý, se stříbřitou metalízou a moderním dizajnem, s mnoha funkcemi, byl maminčin. Ten druhý, malý, oválný, celý modrý, docela obyčejný, byl chlapečkův. Maminčin mobil se jmenoval Smartphonek a ten chlapečkův, docela obyčejně...

BAJKY

  Žila, byla kdysi jedna malá žabka. Docela maličká, nenápadná, skromná a snad i šťastná. Žila si svůj spokojený a klidný život na blatouchu v rybníku a nevěděla nic o okolním světě. Byla vcelku oblíbená mezi ostatními žabkami, protože měla veselou povahu. Drby ji nezajímaly, ke každému...
Žil, byl jednou jeden motýl. Nezáleží na tom, jak se jmenoval, ale jaký byl. A byl přelétavý. Hodně přelétavý. To by možná ani tak nevadilo. Horší bylo, že měl utkvělou představu, že musí nasát pel z každé květinky, která rostla kolem i kousek dál. A že musí dokonce snad i každou rovnou...

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz