Bylo odpoledne krásného a teplého babího léta. Verunka si hrála na zahradě u domu, Honzík spinkal v kočárku, maminka s tatínkem sbírali ořechy a shrabovali první suché listí ze stromů. Pod ořešákem bylo listí nejvíce a ořechy se špatně sbírali. Verunka radostně přiběhla pomáhat a malými hrabičkami shrabovala listí, nakládala na dětská kolečka a vozila s tatínkem na hromádku. Maminka s tatínkem měli velkou radost, jak se jejich děvčátko snaží a slíbili jí za pomoc novou panenku.
Verunka se válela a zahrabávala ve zlatavém listí, zhluboka vnímala jeho příjemnou kořeněnou vůni a přičinlivě sbírala ořechy do košíčku, když tu náhle našla starý zrezivělý klíč. Podivovala se nad tím pokladem a prohlížela si ho ze všech stran. Do jakého zámku asi patřil a jak dlouho tu ležel? Kdo ho ztratil? Zvídavé myšlenky se uhnízdily v hlavince malého děvčátka. Verunka zapoměla na sbírání ořechů, na maminku, tatínka i Honzíka. Odběhla do koutku zahrady a schovaná za tújemi, snila svůj sen. Maminka s tatínkem ji nerušili, mysleli si, že je už unavená a pěkně si hraje. Verunka se pohodleně usadila na větve keře, zavřela oči a tvářičky nastavila dosud teplým sluníčkovým paprskům.
Ten klíč byl kouzelný. V dlaních malého děvčátka se proměnil a zářil stříbrem a diamanty. Určitě neležel pod ořešákem jenom tak, pomyslela si Verunka. Musím najít zámek, ke kterému patří a zkusit ho odemknout. Odběhla do kůlny, kde bylo srovnané nářadí, dřevo na topení, všelijaké staré věci i nábytek.
Úplně vzadu stála stará, oprýskaná a zaprášená skříň. Verunka zkusila odemknout a ejhle – po chvilce zápolení se skříň s vrzáním otevřela a zvědavá dívenka nakukovala dovnitř. Nic tam neviděla, kromě pavučin a prachu. Nevšimla si obrovského pavouka, který byl schovaný ve stínu otevřených dveří, nahoře. Verunka se zhluboka nadechla a odhodlaně vstoupila dovnitř. Zaslechla chraplavé tlumené zasmání a skříň se se skřípotem zavřela. Vyděšená dívenka zůstala uvězněná ve tmě. Pomóóóóc! Volala zoufale a pěstičkami tloukla do dveří skříně. Nic nepomohlo. Nikdo ji neslyšel a nikdo nepřišel na pomoc. Verunka ochraptěla a v krku ji pálilo, nemohla dýchat a ruce ji bolely. Musím si odpočinout, pomyslela si zoufale a utírala si slzičky na tvářích. Marně voláš, uslyšela tichý zlomyslný hlas.Odtud se nikdy nedostaneš! Kdo ke mně mluví? Nic nevidím. A nebojím se tě! Zajíkla se statečná holčička. Najednou prudká záře rozsvítila skříň a Verunka si polekaně zakrývala oslepené oči. Všimla si obrovského pavouka, jak se na vláknu snáší k ní. Průzračné zelené oči mu svítily, jako safíry a dívaly se na ni zle a nepřátelsky. Kdo jsi? Vydechla užaslá Verunka a nahlas zopakovala – já se tě nebojím – ale hlásek se jí třepotal napětím a strachem. Pavouk se opět chraplavě zasmál. Jsem zlý čaroděj a ty, že se mě nebojíš?! Už dlouho tu na tebe čekám. Ty mi pomůžeš zlomit zlou kletbu a vysvobodíš mě odtud. No tohle! Podivilo se děvčátko. To zrovna! Byl jsi asi hodně zlý a páchal jsi zlé věci a jestli jsi někomu ublížil, trest si zasloužíš! Já tě zachraňovat nebudu! Verunka si založila ruce v bok a dupla si nožkou. A nebojím se tě! Zakřičela z plných plic, až se stará skříň otřásla.
Potom se Verunka upokojila a přemýšlela. Možná, že nebyl ten čaroděj tak moc zlý a možná, že už byl potrestaný dost. Vzpomněla si na maminku, jak byla přísná a spravedlivá. Vždy řekla Verunce, když zlobila, že si musí svůj trest odpykat a odprosit a pak bude zase dobře. Říkala, že se má každému odpustit, když svého špatného činu lituje. Tak dobře, řekla přísně, co si ode mě přeješ pavoučí čaroději? Pomohu ti, pokud mi slíbíš, že se polepšíš! Ale musíš mě pěkně poprosit, ne mi něco nařizovat, nebo mě strašit. Pavoučí čaroděj vyvaloval své obrovské oči v úžasu nad dívčinou troufalostí. To opravdu nečekal. Pochopil, že po zlém to nepůjde. Pokorně tě prosím, Verunko, pomoz mi, řekl tiše. Co mám udělat? Ptala se Verunka netrpělivě. Odemkni tu skříň na druhé straně, já ti posvítím, zahuhlal pavouk. Verunka našla pod nánosem prachu zámek na dveřích skříně, odemkla a prudce otevřela dveře.
Vykročila do nádherného pohádkového světa. Světlounce růžové nebe zářilo tisíci hvězdičkami a přitom bylo světlo, jako ve dne. Měsíc spolu se sluncem na nebi se pokojně usmíval a kynul Verunce, jenom pojď Verunko a ničeho se neboj. Verunka udělala krok a úplně se ztratila ve vysoké trávě, která jí sahala vysoko nad hlavu. Proti ní se zlehounka snesl na zem obrovský motýl. Jůů! Vydechla okouzlená a trochu polekaná Verunka. On není tak veliký, to jenom ty jsi se zmenšila, vysvětloval jí ochotně pavouk. Opravdu. Verunka byla náhle maličká, menší, než mravenec, menší, než beruška, úplně maličká. Co, když mě sezobne nějaký ptáček?! Strachovala se. Neboj, Verunko, já tě ochráním, uklidnil ji pavoučí čaroděj. Pojď se mnou. A vedl ji spěšně po štěrkové cestičce v zahradě. Udýchaná Verunka klopýtala přes obrovské balvany a skály, které byly vlastně obyčejným štěrkovým pískem. Celá upachtěná došla až k altánku v zahradě, kde na záhoně rostly překrásně voňavé růže. Tady bydlí královna květinových víl a naše paní, řekl pavouk. Počkáme, až nás přijme a ona ti poví, co bude dál. Verunka byla ráda, že si může odpočinout. Mám žízeň, mohu dostat něco k pití? Poprosila a hned se k ní snesl motýl a podával jí v kalíšku květu lahodný nektar. Přiletěla včelka a podávala jí plásteček medu - abys neměla hlad, Verunko. Užaslá Verunka děkovala na všechny strany za tu laskavou péči a pozornost. Potom si lehla do vysoké trávy a únavou usnula.
Vstávej, Verunko, uslyšela naléhavý hlas, někdo s ní jemně zacloumal. Ospale otevřela oči a zatajil se jí dech. Byla noc. Nebe potemnělo a zbarvilo se do fialova, sluníčko někam zmizelo a obrovský měsíc stříbřitě zářil. Hvězd bylo mnohem více a zdálo se, že se dotýkají země. Nad okouzlenou dívenkou se skláněl krásný princ. Byl urostlý a svalnatý, s dlouhými vlnitými vlasy, černými, jako uhel a safírové oči mu pronikavě svítily. Byl oblečen v překrásném, zlatě zdobeném, černém oděvu s dlouhým pláštěm a na hlavě měl korunu. Verunka v něm poznala pavoučího čaroděje. Kolem dokola postávali princové a princezny, v překrásných šatech a všichni se přívětivě na Verunku usmívali. Jsi v mém království Verunko a právě odbila půlnoc. Uběhlo celých 7 let od mého zakletí a dnes právě o půlnoci mohu být osvobozen. Nebyl jsem vždy zlým čarodějem, ale princem, ale byl jsem pyšný a sobecký, samolibý a zlý. Pavoučí princ poklekl na jedno koleno před malou dívenkou a tiše poprosil – pomoz mi Verunko zlomit zlou kletbu.
Začala hrát hudba, zatroubily fanfáry a v doprovodu přicházela královna víl. Takovou krásu Verunka ještě neviděla! Královna měla světle modré průzračné oči, zářící, krásnější, než nejkrásnější hvězdy. Dlouhé zlaté vlasy jí splývaly až k zemi a třpytivá blankytná křídla se jemně chvěla při každém kroku, jako lehounký závoj. Verunka nemohla ani dýchat a jenom zírala na tu krásu kolem sebe. Pojď ke mně, Verunko a posaď se ke mně na trůn, vyzvala královna víl dívenku. Jsi náš vzácný host.
Co se vlastně přihodilo a proč je princ zakletý? Zeptala se odvážně Verunka vílí královny. Princ má staršího bratra, který se měl stát po právu králem v jeho království. Ale princ mu tuto jeho výsadu záviděl a nepřál. Uspal svého bratra opojným vínem a přikázal sloužícím, aby ho zamkli do kobky v hluboké propasti, ze které není úniku. Potom prohlásil přede všemi i svými rodiči, že se budoucí král ztratil na lovu. Byl prohlášen králem po smrti svého otce, ale za svůj krutý čin byl potrestán. Já, královna víl jsem ho začarovala v pavouka, ale ne obyčejného. Měl velkou moc a sílu. Mohl se spouštět každou noc, po svém vláknu, které si každý den usoukal, do hluboké propasti a podávat svému nebohému bratříčkovi malým okénkem jídlo a pití. Neměl však tu moc, aby zlomil zámek u dvířek a otevřel kobku. Žádný klíč do zámku u dvířek nepasoval a on nemohl odemknout a pustit svého bratra ven. Neměl tu sílu a moc, zlomit mříže, či zpřetrhat řetězy, kterými byl jeho bratr na jeho příkaz připoután ke skále. Krutě pykal za svou závist a zradu. Každou noc lezl tam hluboko, do strašné propasti, aby slyšel, jak jeho bratr naříká a volá o pomoc. V noci byl obrovským pavoukem a ve dne králem. Uběhlo 7 let, Verunko a dnes v noci může svého bratra vysvobodit. Na jednu hodinu dnes v noci je začarovaný princ proměněn v člověka. Potom z něho už navždy bude pavouk, pokud se mu nepodaří vysvobodit svého bratra. Ty máš kouzelný klíč, který zámek jistě otevře, ale, než sleze princ tam dolů, promění se opět v pavouka a už nestihne vsunout klíč do zámku a odemknout. Slezeš tam Verunko s ním a odemkneš dvířka?
Verunka s úlevou vydechla. Co se dá dělat? Musím, když jiná pomoc není, rozhodla statečná dívenka. Pospěšme si, napomenula přísně pavoučího prince a nastavila k němu náruč. Pevně se k němu přitiskla a zachumlala se do teplého pláště. Princ usedl na koně a tryskem se řítil černou nocí k hluboké propasti. U propasti si princ přivázal popruhy Verunku na svou širokou hruď a na pevném laně se zručně spouštěl dolů. Sotva se špičkami dotkl země, rozběhl se ke dvířkám. Verunka cítila tu proměnu. Brrrr – objímala ji chlupatá pavoučí chapadla! Zámek ve dvířkách zašramotil a nechtěl povolit. Verunka se až zapotila námahou a napětím. Rozrazila dvířka a sotva přiložila kouzelný klíč k poutům vězněného mladého krále, řetězy spadly na zem, zahřmělo se a mocně zablýsklo a Verunka úlekem omdlela.
Prober se Verunko, říkal někdo mile a hladil ji po vláskách. Nad ní se skláněli oba bratři, šťastní a rozesmátí, překrásně ustrojeni. Děkujeme ti Verunko, ty jsi nás zachránila! Rozhlédla se kolem a viděla jenom samé veselé a šťastné tváře. Byli v nádherné zámecké zahradě, hrála tlumená hudba a právě začal ples. Únavou zavřela oči a zachumlala se do náruče pavoučího krále. Políbil ji na čelo a dívenka se usmála.
Vstávej Verunko! Ucítila šimrání na tvářičkách. Ještě minutečku, pavoučí králi, zašeptala Verunka a uslyšela hlasitý smích. Něco se ti zdálo. Otevři očka, to jsem já, tatínek! Verunka jenom nerada otevřela oči a se zíváním se zadívala do milé tatínkovy tváře. Kam mě to neseš? Podivila se. Domů. Maminka má pro tebe odpolední svačinku, chleba s medem a čerstvý jablečný mošt. I Honzík se vzbudil, budete si spolu hrát.
Můj zlatý bratříček! Pomyslela si Verunka. Nevyměnila by ho za nic na světě!