Žil, byl jednou jeden motýl. Nezáleží na tom, jak se jmenoval, ale jaký byl. A byl přelétavý. Hodně přelétavý. To by možná ani tak nevadilo. Horší bylo, že měl utkvělou představu, že musí nasát pel z každé květinky, která rostla kolem i kousek dál. A že musí dokonce snad i každou rovnou opylovat. Snad si to pletl se čmelákem, kdoví.
Prostě, létal a nasával, každou květinu ochutnal…..Až jednou! Usedl na ranní rosou zkropenou, nádherně voňavou, čerstvou a krásně rostlou růžičku. Pochutnával si velice a snad proto, že už byl unaven, nedával si pozor. Chtěl odlétnout a ouha! Zavadil křidélkem o trn. Zoufale mával kolem sebe, volal o pomoc a čím více se bránil, tím hůře pro něho. Zranil se velice a dolétal. Až k samému srdci mu rána krvácela. Růžička omamně voněla a slibovala nekonečné potěšení. Motýl věděl, že sám nemůže dát překrásné květince nic na oplátku. Vděčný, že může zůstat, zůstal. Netrap se a užívej si, dokud můžeš, šeptala mu vášnivě a on si užíval dosyta nádherného rána a opojen štěstím, spočíval v jejím něžném náručí. Růže se jenom drsně zasmála. Zvláštní tón pro tak křehkou květinu. Motýl se zachvěl v podivné předtuše, ale byl pyšný na to, že ho tak krásná a vzácná květina nesetřepe. Byl opilý pýchou a omámen štěstím. Ostatní motýlci mu tiše záviděli.
Bylo poledne a růžička se rozvila v překrásnou růži. O óóóch, vzdychli si motýlci. O óóóch, vzdychl si také užaslý a pyšný motýlek.
Nastal večer a překrásný květ začal uvadat, okvětní lístky pomalu odnášel čas. Následujícího rána, smutný motýlek zíral na zvadlou, starou růži. Omamná vůně vyprchala, květ opadal, listy uschly. Zůstaly jenom trny.
Zklamaný a raněný motýl by rád uletěl. Křídla ho však neunesla. Musel zůstat. A protože už dlouho nelétal, jeho nádherná křídla, ztratila kouzlo, třpyt i pel.
Na trnu růže starý uschlý motýl.