Pokračování pohádky "Čertův švagr"
Po svatbě knížecí dcery Angeliny s Petrem se v zemi všem dobře žilo. Lidé byli šťastni a spokojeni, protože jim Petr zajistil blahobyt. Bodejť by ho taky neměli rádi! Všem poctivě nadělil rovným dílem zlaťáky z nekonečného měštce, který dostal od čerta, svého švagra. Ten, kdo potřeboval opravit, nebo postavit dům, či chalupu, dostal trošku víc. Nikdo nestrádal hlady, královská pokladna byla plná a starý pan kníže odpočíval a užíval si stáří, protože vládu nad knížectvím předal Petrovi.
Petr se všemu rychle naučil, byl moudrý a učenlivý. Všechny bývalé rádce starého pána knížete propustil a najal si nové a schopné pomocníky. Byl spravedlivý ke všem lidem ve svém knížectví. Nikomu nepromíjel nepravosti a po zásluze ztrestal provinilce. Nestrpěl zahálku, všichni zdraví lidé museli pracovat! Kontroloval správu knížectví, soudce, vojáky, kupce, sedláky i tovaryše. V knížectví se nesmělo krást, podvádět, ani žebrat! Kouzelný měšec zamknul do kovové zdobené truhličky ve své komnatě a klíč dobře uschoval. Angelina pomáhala Petrovi radami při soudních sporech, její dobrotivá povaha mírnila Petrův hněv a provinilcův trest.
Brzy po svatbě se jim narodilo miminko, roztomilý chlapeček s černými vlásky a kukadly, jako uhlíky. Dali mu jméno Jan, protože se narodil v létě, kdy všechno kvetlo a svět byl krásně voňavý. Klučík byl šikovný a nebojácný, brzy běhal a dělal mamince a tatínkovi jenom samou radost. Ovšem nejšťastnější byl starý pan kníže, jeho děda. Brzy spolu chodili na ryby a na procházky do lesa. Za tři roky přibyla Jankovi sestřička. Byla krásná a něžná, jako sněhová vločka, snad proto, že se narodila se v zimě. Dali jí jméno Verunka. Děti spolu rostly ve shodě a radosti. Čas plynul poklidně, jako voda v řece, z Verunky vyrostla krásná dívka a z Janka nebojácný mládenec.
Ale, ouvej! Něco se nezdálo tak úplně v pořádku! Co se to stalo s knížecí dceruškou?! Najednou začala mamince i tatínkovi odmlouvat, se svým bratrem se věčně hašteřila o každou hloupost a k dědečkovi byla ošklivá!
A jak už to v životě i v pohádkách bývá, jakoby ji někteří lidé začali napodobovat. Najednou byli nespokojeni a pořád si vymýšleli něco, co jim schází.
Kněžna s nelibostí sledovala svoji dceru, jak se ráda parádí a nakrucuje před zrcadlem, jak si stále více a častěji přeje nové šaty a střevíce a vynucuje si pořádání plesů a zve hosty na zámek. Chápala, že se chce líbit a najít si ženicha, ale přesto se jí ta přílišná marnivost nezamlouvala. Obávala se aby se nakonec nepodobala své tetě, která skončila za svou sebelásku a pýchu v pekle. Jednou večer samou starostí nemohla usnout a svěřila se Petrovi :“Co si jenom počneme s tou naší nehodnou dceruškou, tatínku?!“ A smutný a unavený Petr odpověděl: „Všiml jsem si dávno, jak nám ta naše holka přerostla přes hlavu! Je to i naše vina, asi jsme ji rozmazlili. A taky mě to spravování celého knížectví hodně zmáhá! Lidé se neustále proti něčemu bouří a nic jim není dost dobré.“ Oba byli smutní a docela bezradní. Dlouho do noci přemýšleli, jak věci napravit, aby bylo zase dobře. „Je mi moc líto, jak můj tatínek, starý kníže chřadne, bojím se, že umře,“ řekla nakonec smutně Angelina. A to se taky brzy stalo. Na zámku nastaly smutné časy. Nepořádaly se plesy a nesjížděli se tam hosté, nehrála hudba, nezpívalo se. Bylo tam ticho a smutno.
Ale v podzámčí to vřelo! Lidé se hádali kvůli každé maličkosti, pracovat se jim nechtělo, šidili a podváděli. A co bylo nejhorší, začali se dožadovat peněz z kouzelného měštce, protože prý najednou strádají hlady a že to není jejich vina! Kníže Petr se velice rozhněval a ty největší buřiče nechal uvrhnout do vězení. Potom si k sobě nechal zavolat svého syna Jana: „Synku, žádám tě o pomoc. Jsi statečný, zajdeš do pekla za mým švagrem o radu. Já sám tam nemohu, musím tu zůstat a dohlížet na knížectví.“ Jan se usmál a řekl vesele: „Půjdu rád, tatínku a nebojte se s maminkou o mě, všechno dobře dopadne!“
Uplynul měsíc a Jan se nevracel. Angelina s Petrem už byli starostmi celí sklíčení a aby toho nebylo málo, ze sousedního knížectví přijel posel se žádostí o pomoc. Vypukla u nich neznámá choroba a hodně lidí onemocnělo a zemřelo. Zavládl u nich hlad a bída! Žádný z mudrců a lékařů nemohl najít lék na tuto chorobu. Kníže Petr rozhodl vypravit do sousedního knížectví vozy plné jídla a pytel dukátů a do světa poslal jednoho svého pobočníka, aby hledal lék proti té chorobě. Musel odemknout zdobenou truhličku a vyjmout kouzelný měšec. Natřepal z něho dostatek dukátů a potom ho rychle uložil zpět a truhličku zamknul. Zapomněl ovšem schovat klíč! Ani si nevšiml při všech těch starostech, že ho jeden sluha pozorně sleduje.
Ráno vypukla v knížectví strašlivá mela! Veliký rámus a křik vzbudil Petra i Angelinu, kteří s hrůzou sledovali z balkonu zámku to pozdvižení. Všichni sloužící na zámku běhali sem a tam, křičeli a strkali se a hádali navzájem. Na zámek se sbíhali lidé z celého knížectví, celé davy proudily přes most až na nádvoří a všichni lidé hrozili pěstmi a nadávali kněžně a knížeti! Také Verunka vyšla na balkon a když to viděla a slyšela, strachy se rozplakala. „Co s námi jenom bude, kdo nás zachrání?! Maminko, tatínku, co se to děje?!“ Ani Petr s Angelinou to nechápali, až po chvíli viděli, že se lidé perou o zlaté dukáty, které ten darebný sluha rozhazoval z ukradeného kouzelného pytlíku. Potom se začali lidé tahat o ten starý ošoupaný pytlík. Trhali a škubali, až ho celý zničili! Zbylo z něho jenom pár kousíčků a ty se ve větru roznesly bůhví kam. Lidé se nazloběně rozcházeli a zanechali za sebou pěknou spoušť! Rozdupané trávníky, poničené květiny, po zemi cáry svého oblečení, čepice a klobouky a dokonce i pár bot. Byl to smutný pohled!
Po snídani zasedala knížecí rada a kníže Petr rozhodl vyhnat darebného sluhu z knížectví. Nikdo tě ve vězení živit nebude! Musel odevzdat všechny ukradené dukáty a všechen svůj majetek. Strážní ho doprovodili na hranice jenom v tom, co měl na sobě a s malým uzlíčkem suchého chleba.
Dále kníže rozhodl, že všichni lidé musí odevzdat neprávem získané dukáty a vrátit se ke své poctivé práci! Ale lidé lhali! Schovali si dukáty a vraceli jenom málo. Do práce sice šli, ale pracovali špatně, vymýšleli si, že už jsou unaveni. Pekaři pekli chleba, co nebyl k jídlu, kuchaři vařili břečky, obuvníci vyráběli boty, ve kterých se nedalo chodit a švadlenky šily šaty, které se samy trhaly. Ani pradlenky se nijak moc nesnažily. Prádlo bylo zaprané a ušmudlané. Služky byly líné, všude byl nepořádek a špína. Zahrady byly neupravené, domy se rozpadaly a zámek vypadal taky notně zchátrale. Vypadalo to špatně v celém knížectví. Dukátů v knížecí pokladně pomalu ubývalo a bez práce nepřibývalo!
Kníže Petr rozhodl, aby se všem vrátila dobrá nálada, že uspořádá na zámku ples. Verunka se moc těšila, že si najde ženicha. Ustrojila se, jak nejlépe mohla, ale pořád to nebylo ono. Šaty měla zaprané a celé pomačkané. Kadeřnice ji nedokázala řádně učesat. Drdol měla nakřivo a lokny pocuchané. Kněžna s knížetem vypadali zrovna tak neupraveně a ušmudlaně. Bylo jim z toho smutno a necítili se dobře. Jídlo na stolech bylo nedovařené a studené, ovoce scvrklé, květiny povadlé, víno kyselé a hudba hrála falešně. Byla z toho velká ostuda! Nepovedený ples brzy skončil. Hosté po krátké chvíli odjížděli nespokojeni, kněžna s knížetem se styděli a Verunka plakala. „Maminko, tatínku, takhle se nikdy nevdám!“ Angelina svou dcerušku utěšovala a Petr si ztěžka povzdechl:“Už aby se vrátil Jan, snad přinese dobrou zprávu!“ Jak tak smutně seděli v opuštěné síni, přistoupil k nim urostlý a pěkný mladík, bohatě oblečený, se zlatým řetězem kolem krku. Uklonil se před užaslou rodinou a vážně oznámil: „ Jsem Jaroslav, syn knížete ze sousedního knížectví a přišel jsem vám poděkovat za vaši pomoc. Díky vám je v našem knížectví opět radost, zdraví a pohoda. Můj tatínek vás nechá pozdravovat a zve vás na návštěvu.“ Jaké radostné překvapení! Verunka stydlivě klopila uplakané oči před mladým knížetem a utekla do své komnaty. Angelina s Petrem si s ním připili vínem na seznámení a zdraví všech a potom skromně povečeřeli. Dlouho do noci si povídali o všech těžkostech, co nastaly u nich doma a mladý kníže pozorně naslouchal.
Ráno se Jaroslav procházel po zahradě a setkal se s Verunkou, která stříhala růže do vázy. Usmáli se na sebe a Verunka si pomyslela: „To by byl ženich pro mě!“ Po obědě se Jaroslav rozloučil se slovy: „ Budu se na vás těšit, brzy na shledanou.“ Políbil kněžně ruku a Verunce daroval prsten s modrým kamenem. Užaslá Verunka, celá zardělá, tam ještě dlouho stála a dívala se za Jaroslavem. „Maminko, tatínku, myslíte, že mě požádá o ruku? Takovou chudou z rozpadajícího se knížectví?“, špitla zoufale. Dojatá Angelina řekla rázně:“Neboj se dceruško, my si nějak poradíme!“
Verunka se naučila prát, žehlit i vyšívat. S maminkou vybraly ty nejkrásnější šaty pro sebe i pro tatínka, pěkně se ustrojili a nakonec Verunka sebe i maminku pěkně učesala. Tatínek kníže všem vyčistil a vyleštil střevíce a maminka kněžna zabalila dárky. Verunka nastříhala kytici těch nejkrásnějších růží, nasedli do kočáru a jeli do sousedního knížectví na návštěvu, ani se neohlédli.
Byli vřele přivítáni a bohatě pohoštěni. Večer byl na jejich počest uspořádán ples, na kterém požádal Jaroslav Verunku, aby se stala jeho ženou. To bylo radosti! Jenom maminka Angelina byla posmutnělá, protože tam nebyl její syn a Verunčin bratr Jan. I Petra to trápilo, proto se druhý den kvapně rozloučili a spěchali domů.
Sotva doma vystoupili z kočáru, přijížděl na koni mladý kníže Jan a vesele je zdravil. „Tatínku, v pekle vás pozdravují a dobře mi poradili, podívejte, co mám.“ A ukázal jim starou odřenou koženou mošnu. Když se pořádně rozhlédl kolem, zděšeně zvolal:„Maminko, tatínku, co se to stalo s naším knížectvím?“ Všechno si povyprávěli a když si trochu odpočinuli, řekl Jan:“Nebojte se, všechno napravíme! Nastala ta pravá chvíle, pojďte se mnou na balkon.“ A rozkázal trubačům: „Trubte na poplach!“ Na zámek se okamžitě začali sbíhat lidé z celého knížectví. Líné služky a sloužící na zámku náhle ožili a vylézali ze všech koutů, kde lenošili celé dny.
Mladý kníže Jan silným hlasem zvolal: „Jen pojďte blíž všichni a ničeho se nebojte! Vidím, jak jste chudí, jistě se vám nedostává dukátů. Byl jsem dlouho ve světě a chci vás obdarovat. Nastavte dlaně, klobouky a zástěry a berte si, co unesete.“ Smál se Jan a z mošny sypal zlaté dukáty. Pršely z balkonu, jako zlatý déšť a zvonily o dlažbu nádvoří. A lidé sbírali plnými hrstmi a cpali si dukáty do šatů, klobouků, košů, džberů, nůší, dokonce i vozíky si přistavili! Kněžna Angelina s knížetem Petrem to všechno udiveně sledovali a neřekli ani slovo, tušili, že je stihne spravedlivý trest. Verunka, znechucena tou podívanou, odešla do své komnaty a těšila se na svatbu. Nenasytní a lakotní obyvatelé knížectví se unavili, až slunce zapadalo a radostně spěchali domů. Doma se lidé mazlili se zlatými dukáty, sypali si je na hlavu a rozestlali na lože, někteří si s nimi cinkali a házeli je do výšky a donekonečna si je přepočítávali až samou únavou padli a usnuli.
Jaké bylo jejich zděšení ráno?! Všude tam, kde se jejich zlaťáčky dotkly, byly černé saze a černé byly i tváře lidí a plné boláků. Muži křičeli a ženy naříkaly a lamentovaly: „ Co si jenom počneme, my ubozí?“ A to nebylo všechno, dukáty se proměnily v pavouky a ti se rozlezli po domácnostech, domech i chalupách! Bědování se rozléhalo i po celém zámku, protože i sloužící a služky byli stejně potrestáni.
„A dost!“ Rozzlobil se mladý kníže Jan. „Už mě z toho bolí uši.“ Opět nechal zavolat stráže a troubit z hradeb. Až se všichni obyvatelé knížectví sešli na nádvoří zámku, vyšli kněžna, kníže a Jan s Verunkou na balkon a kníže Petr promluvil:“ Byl jsem k vám vlídný a dobrý. Chtěl jsem vám vládnout spravedlivě, ale byl jsem příliš mírný k vašim chybám. Potřebujete jiného knížete. Přísného, neústupného a důsledného. Takový je můj syn Jan. Od této chvíle bude on spravovat knížectví a jeho budete poslouchat. Byli jste po zásluze potrestáni za svou chamtivost, lakotu, sobectví, lenost, lži a nepoctivost a jenom on rozhodne, kdy váš trest skončí.“
Lidé stáli se svěšenými hlavami tiše a ženy a děti plakaly. A všichni do jednoho se styděli. Nikdo se neodvažoval ani špitnout. Do toho ticha zazněl zvučný hlas mladého knížete Jana: „ Od dnešního dne za měsíc se moje sestra Verunka vdává. Nařizuji vám všem, abyste pilně pracovali! Každý bude svědomitě a nejlépe, jak dovede, vykonávat svoji práci a všichni společně opravíte a uklidíte své domovy a celý zámek. Zámecká zahrada se opět stane chloubou celého knížectví! V den svatby připraví kuchaři a cukráři tu nejlepší hostinu. Jenom tak můžete odčinit to, jak jste se chovali a špatně žili. Potom sami poznáte, jestli si odpuštění zasloužíte!“
A co myslíte, děti? Všechno dobře dopadlo. Opravdu, každým dnem, jakoby lidé zkrásněli, už neměli tváře černé a boláky se hojily, až zmizely docela. Lidé zmoudřeli. Začali opět pracovat, aby jejich knížectví bylo pěkným domovem pro všechny. Verunka měla nádhernou a veselou svatbu a odjela se svým manželem, knížetem Jaroslavem do sousedního knížectví. Angelina s Petrem odpočívali a užívali si života na zámku a hráli si s vnoučátky.
Kníže Jan vládl dlouho přísně a spravedlivě. Nesmlouvavě trestal každou špatnost. Všem se dobře žilo a žádná kouzla už nebyla zapotřebí.
