Pohádka „O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku“
vypráví o princi Velenovi, který se vydal do světa hledat dívku svých snů, krásnou Večernici, která se jednoho večera snesla do jeho komnaty, když podřimoval. Byla to vlastně hvězda, která se mohla proměnit v dívku. Už celý rok na prince pohlížela každou noc, když spal a zamilovala se do něho. Byla krásná a milá a Velen se do ní také zamiloval.
Princ Velen měl tři sestry, které postupně provdal za její bratry - krále Slunce, krále Měsíce a krále Větru. Večernici unesl zlý král bouří a blesků, Mrakomor, protože ji chtěl mít pro sebe. Její bratři pomohli princi Velenovi milovanou Večernici vysvobodit.
Zlý Mrakomor byl poražen, princ Velen se oženil s Večernicí a po smrti svého otce, se stal králem své země. Narodil se jim synáček, dali mu jméno Večerník, po mamince. Žili spolu spokojeně až dokud nezemřeli.
A vy tomu věříte? Myslíte si opravdu, že zlo bylo navždy poraženo? Že je tak lehké nad ním zvítězit? I kdepak! Zlo je všude kolem nás, i v nás stále a my mu musíme čelit a bránit si své štěstí!
Král všech bouří a blesků Mrakomor, měl přece sestru Mrakomůru! Ta by nikomu jenom tak pro nic a zanic neškodila, ale smrt jejího bratra se jí velice dotkla! Musela bratra pomstít! To snad chápete? Po nějakém čase, když bratra oplakala, se rozhodla, že potrestá Velena. Jenže, on nebyl sám, kdo Mrakomora přemohl. Pomáhali mu jeho švagři a hlavně Slunečník, který Velenovi ozářil meč kouzelným paprskem mocné síly. Slunečník musí pykat za svoji drzost! Rozhodla se Mrakomůra.
Slunečníkovi a jeho ženě, nejstarší sestře krále Velena, se po svatbě narodila překrásná holčička. Měla dlouhé zlaté kudrnaté vlásky, jako sluneční paprsky a zlatohnědé oči. Jmenovala se Slunečnice. Pár dní po narození už uměla běhat a mluvit. To víte, bylo to přece kouzelné dítě! S tatínkem Slunečníkem svítila na Zem, aby se lidem dobře žilo a všichni měli dobrou náladu.
Jednoho odpoledne, když odpočívala ve své postýlce, ji v nestřežené chvíli Mrakomůra unesla do své Říše Bouří a blesků, na větrný hrad. Jaké zděšení nastalo ve Sluneční říši, to si dovedete jistě představit! Maminka plakala:“ Kde je naše dceruška? Co se s ní stalo, tatínku?“ Slunečník prosvítil každou skulinku, každou jeskyňku, každý temný kout na celé Zemi, ale nic! Dceruška nikde! Tatínek Slunečník hned letěl pro pomoc ke svému bratru Větrníkovi. Ten obletěl celou Zemi, do všech koutů nafoukal, do všech škvír, ale malou Slunečnici nevyfoukal. Plni zoufání se nemohli dočkat večera, až přijde jejich bratr Měsíčník. Ten, stejně, jako Slunečník nahlížel do všech míst na Zemi, kde by mohla být Slunečnice schovaná. Volali, hledali a nenašli. Pochopili, že to není jenom tak samo sebou. „Za tím něco bude.“ Přemýšlel tatínek Slunečník. Jeho domněnka se brzy potvrdila, protože jeho sestře Večernici a králi Velenovi se ztratil synáček. Byl to bystrý a šikovný kluk, celý tatínek. Bylo mu právě sedm let a ničeho se nebál! Maminka s tatínkem na něho byli pyšní. „To se nám jistě mstí ta zlá Mrakomůra!“ Napadlo krále Velena. „Dětem určitě neublíží! Tak zlá přece není, chce nás jenom vystrašit.“
Mrakomůra měla obě děti u sebe, ve svém zámku na vysoké větrné hoře, kam se žádný smrtelník nikdy nemůže dostat! Chtěla být na ně zlá, ale právě naopak, asi proto, že měla ráda děti a měla svého čtyřletého chlapečka Bouřliváčka, si je zamilovala. A bylo to zvláštní, protože malá Slunečnice a Večerník se jí vůbec nebáli. A hned se skamarádili s jejím synkem. Všichni tři si spolu hráli a dobře si rozuměli. Vymýšleli různé lotrovinky a fiškutálie ke svému pobavení a zlobení Mrakomůry. Ta s nimi měla opravdu hodně práce a starostí, ale nebyla na to sama. Měla přece na práci a vaření sloužící a na hlídání starou chůvu Mračnu. Byla to ubrblaná zapomnětlivá babka, ale byla přísná. Jednou dětem dokonce naplácala na zadečky, když moc zlobily a vysypaly na Zem plnou nůši sněhových vloček právě na začátku května! No, to bylo nadělení! Na zemi to vypadalo opravdu podivně. Bělostné sněhové vločky obalily právě bíle a růžově rozkvetlé stromy, které potom na slunci duhově zářily. Motýlům ztěžkla křídla a padaly na zem, ptáčci měli zachumelená hnízdečka a přestali zpívat, jak se jim zimou klepaly zobáčky! Lidé se zlobili, co je to za zmatek a hrozili pěstmi sluníčku na nebi, které se raději honem schovalo za mraky. To pravé dopuštění ale začalo, když rozdováděné děti převrhly škopek s kroupami a vysypaly je na zem, právě na krásně rozkvetlé záhony květin! Hospodyňky plakaly a lidé kroutili hlavami a říkali:“Co se to tam, na nebi děje?!“
To lidské lamentování se neslo celou Zemí až nahoru nad mraky a zaslechl to Slunečník. Podíval se dolů a opravdu! „To je zmatek!“ Zvolal rozčileně, „to jistě ty naše děti natropily!“ Mladá královna Večernice právě sbírala polámané růže a ztěžka si povzdychla:“ Jenom, aby se dětem nic zlého nestalo!“ Její manžel Velen měl právě důležitou poradu s jejími bratry. „Já zaletím na zámek k Mrakomůře a pokusím se jí domluvit, ať nám děti vrátí!“ Nabídl se rázně Větrník a všichni s tím souhlasili. „Snad bude Mrakomůra rozumná“, doufala Večernice.
Rozlícená Mrakomůra z toho, jak si Větrník přiletěl pro děti, místo Slunečníka, spustila vichřici a prohnala Větrníka kolem svého zámku, až sotva dechu popadal! „Pošli mi sem toho svého zbabělého bratra!“, prskla na Větrníka a naposledy mocně zablýskala očima.
Slunečník okamžitě přiletěl a Mrakomůra hrozivě zaječela:“ Zabil jsi mého bratra a za to budeš pykat!“ A než stačil Slunečník odpovědět, začala s ním boj. Na větrném zámku bylo přímo boží dopuštění! A ještě hůře bylo na Zemi! Mrakomůra spustila bouři, jakou už dlouho lidé na Zemi nepamatovali! Blesky křižovaly nebe a prudké lijáky s kroupami pustošily Zem! Až se konečně Mrakomůra unavila, podívala se dolů, kde vyděšení lidé zápasili o život v mohutných záplavách a schovávali se ve vichřicí rozbořených domech. Slunečník byl slabý soupeř pro Mrakomůru! Jeho svit a záře zcela pohasla a rozedraný se nořil do chladivých mraků.
Slunečník těžce oddychoval a nemohl uvěřit tomu, co viděl. „Mrakomůro, buď rozumná, trpí nevinní lidé“, prosil. „To ty jsi způsobil, neměl ses mezi mého bratra a Velena tenkrát plést!“ Ječela rozlícená královna bouří a blesků. On Večernici miloval dávno před tím, než poznala Velena“.
„Lásce se nedá poručit, Mrakomůro“, domlouval jí Slunečník. „Večernice si sama vybrala ženicha. A Mrakomor porušil svůj slib, když Velen splnil všechny úkoly a on je i přesto odmítal pustit a chtěl Velena zabít! Svůj trest si zasloužil!“ Mrakomůra smutně stála se sklopenou hlavou. Neměla, co odpovědět. Věděla, že se Mrakomor zachoval špatně, sliby se mají dodržet! Za svou chybu krutě zaplatil. Ona ho však měla ráda. Byl to přece její bratr a moc jí scházel. Samým smutkem a lítostí se rozplakala a na zem pršely kroupy, jako hrách. „Neplač, Mrakomůrko, podívej, co se děje na Zemi!“ Konejšil ji Slunečník, bylo mu líto, že se tolik trápí.
„Pojď, napravíme spolu všechny škody na Zemi, které jsme svým soubojem způsobili“, vybídl ji Slunečník a vysušil rozmáčená pole, aby mohli nešťastní lidé opět zasít obilí. Větrník mu lehkým vánkem pomáhal a potom profoukal lesy. Mrakomůra se postarala o to, aby se zbortěné mosty nesesuly do řek a postavila zbořené domy. Znala mnohá kouzla a cítila hlubokou vinu za to, co se stalo. Měsíčník svým jasným klidným svitem celou noc uklidňoval rozbouřenou Zemi a hlídal, aby se už nic zlého nepřihodilo.
Mrakomůra se ještě zaletěla s Větrníkem podívat na královský zámek Velena a Večernice. Silné zdi i pevná střecha to řádění a běsnění vydržely. Jenom zahrada byla celá pocuchaná! Mrakomůra udělala „šábriky hábiky fuíííí“ a všechny stromy stály na svém místě a záhony byly opět plné krásných voňavých květin. „To bude mít Večernice radost!“
Byla temná noc. Země znaveně oddychovala i vyčerpaní a vyděšení lidé už spali. Pokojně spali i Večerník, Slunečnice a Bouřliváček v postýlkách u Mrakomůry na zámku. Mrakomůra se na ně s láskou dívala, potom je pohladila všechny tři po vláskách a zašeptala: „ Hezky se vyspinkejte, zítra ráno vás dva vrátím domů.“
Ale Večerníkovi se Slunečnicí se domů vůbec nechtělo! „My chceme být ještě u tebe na návštěvě, tetičko, aspoň jeden den.“ Prosily děti. „Nám se tu líbí a máme tě rádi.“ Mrakomůru to samozřejmě velice potěšilo. „Musíme se zeptat rodičů o svolení. Není vám po nich smutno?“ To se ví, že trošku ano, ale zase ne tolik, aby si návštěvy u tetičky, kterou si Slunečnička s Večerníkem zamilovali, neužili do sytosti. „Nedá se nic dělat, nejdříve vás vrátím domů. Vaše maminky jsou celé ustarané a vaši tatínkové se na mě zlobí.“ Řekla rázně Marakomůra, vzala děti do náruče a odnesla je k Večernici na zámek, kde už na ně všichni čekali – Večernice, král Velen, Slunečník, Měsíčník, Větrník a jejich manželky, Velenovy sestry. To bylo radosti ze shledání! Všichni Mrakomůře odpustili, protože viděli, že není zlá, jenom nešťastná. Děti maminkám a tatínkům pověděly o tom, jak na ně byla tetička Marakomůra hodná a jak se u ní měly dobře. Mrakomůra chtěla samým dojetím začít plakat, ale všichni ji honem utěšovali. „Jenom, prosím, neplač, Mrakomůro, podívej, Země se ještě úplně nevysušila a řeky jsou plné vody!“
A bylo dobře na nebi i na zemi. Zavládl mír a klid. Všichni spolu dobře vycházeli, děti si spolu hrály a navštěvovaly se navzájem, tak, jak je to dobrým zvykem i u lidí.
My už víme, že když je někdo sám a trápí se, může být i zlý. Ale pokud má kolem sebe rodinu a dobré přátele, jeho bolest a trápení rychleji pomine. A když je šťastný a je mu dobře, je dobře všem kolem!