Je sůl opravdu to nejvzácnější na světě?
Maruška se stala královnou. Všechno dobře dopadlo!
Moudrost zvítězila nad hloupostí, a skromnost nad marnivostí a pýchou. Ale, jak to bylo dál?
Byli všichni opravdu tak šťastni a spokojeni, jak bylo napsáno?! I kdepak. Ani v životě to tak není. Tak, proč by tomu mělo tak být v pohádkách? Namítnete děti, že v pohádkách všechno dobře dopadne, proto jsou to přece pohádky! No, tak se hned nečertěte, to je teprve začátek a ne konec! Třeba to všechno teprve k dobrému konci dospěje. Nechte se překvapit.
Kdo by si myslel, že marnivá Drahomíra se jenom tak podřídila tatínkově vůli a smířila se s jeho rozhodnutím, by byl hodně bláhový! Ona je přece prvorozená. Jí náleží královský trůn podle dávných zvyklostí a práv! Stejně tak i pyšná Zpěvanka. Cožpak by se ta její pýcha a sebestřednost přenesla přes tatínkovu vůli a smířila by se s tím, že je pouhou sestrou královny?! A co skromná Maruška? Myslíte si snad, že usedla na trůn, jenom tak, jako poslušná dcera svého otce a že by ji to mělo dokonce těšit?
Slunce několikrát políbilo Zem a pozdravilo se s Měsícem a třenice v království se projevily v plné síle. Nespokojené, pokořené sestry Marušky se velice hněvaly na tatínka krále. Odmítaly se před novou královnou klanět a poslouchat její rozhodnutí. Dělaly jí samé naschvály. Naváděly služebnictvo k reptání a nepokojům. Stížnosti narůstaly a tichá a nezkušená Maruška si často nevěděla rady. Pod různými záminkami se jí sestry pletly do její vlády a rozhodovaly vlastně za ni. S pomocí opravdu povedených rádců vymýšlely různé nesmyslné zákony, vlastně to byly samé zákazy a příkazy. Jedním z takových podivných zákonů bylo nošení závojů, nebo plachetek přes obličej. Všechny ženy musely chodit zahalené, aby nebylo vidět, jestli je některá krásnější, než Drahomíra! Zpěvanka už nezpívala od rána do večera, právě naopak, omrzena zpěvem, zakázala zpívat v celém království! Kolem Marušky se začali rojit všelijací podivní rádcové, kteří se tvářili pokorně, ale podplaceni Drahomírou a Zpěvankou, radili Marušce schválně samé špatnosti. V celém království nastaly zmatky, na které ani Maruščina moudrost a rozvážnost nestačila! Starý pan král zemřel a nebyl nikdo, kdo by byl Marušce oporou.
Maruška se provdala za milovaného rybáře, ale lidé ho neuznávali za krále a často projevovali svou nevoli i proti Marušce, královně. Maruška stále více pobývala v kuchyni, než na královském trůně. Oblékala se stále prostě a skromně, jak byla zvyklá. Dohlížela na služebnictvo, na vaření a všechny práce na zámku a v zámecké zahradě. Práce měla hodně a na kralování, tedy nějaké vážné rozhodování, neměla čas a ani nevěděla, jak se to dělá. Věřila svým rádcům a pobočníkům. Rybáře to trápilo a na zámku nebyl šťastný! Neměl vlastně nic na práci a na lenošení nebyl zvyklý. Stýskalo se mu po jeho chalupě. Po rozčeřené hladině rybníka a šumění rákosí, po vůni trav z luk a polí. Jednoho dne zrána řekl smutně Marušce: „Moje drahá ženo, já odcházím domů, do své prosté chalupy. Tam patřím, ne na zámek! Nejsem urozený a nepřísluší mi vládnout lidem, ani to neumím! Vracím ti tvůj prsten a dávám ti volnost, najdi si ženicha sobě rovného a dobrého krále nám všem. Moje láska zůstane navždy s tebou!“
A co se stalo se zahradníkem a dudákem? Oba byli bez milosti, na rozkaz Drahomíry a Zpěvanky, vyhnáni ze zámku. Sestry královny se přece nezahodí s takovými jelimany!
Maruška často plakala. Vzpomínala na svého laskavého tatínka krále a uvažovala nad tím, jestli opravdu rozhodl správně! A s láskou vzpomínala na svého muže rybáře, na jeho modrozelené oči, jako hladina rybníka a na jeho pevnou náruč. „Jak se mu asi v chalupě samotnému žije?“ Vzdychala jednoho večera a pohlížela na hvězdnou oblohu. Právě vyšel měsíc a jakoby se konejšivě usmíval. Maruška zaslechla naléhavý hlas:“Neplač Maruško. Jsi přece královna!“ Maruška se polekala. „Co se to děje? Kdo to ke mně mluví?“ Měsíc se zahalil do mraků a bylo ticho. Maruška ještě chvíli poseděla a potom si zčistajasna uvědomila, že už dlouho nebyla v lese u babičky kořenářky. „To ona mě jistě volala!“
Starostmi nemohla usnout a sotva se rozednilo, spěchala do lesa za babičkou kořenářkou. „Už tady na tebe čekám, děvenko.“ Přivítala ji přívětivě babička. „Pojď a posaď se, nasnídáme se spolu“ a už nalévala bílou kávu do malovaných hrníčků a podávala Marušce voňavé koláče. „ Všechno mi v klidu pověz, máme dost času.“ A nešťastná Maruška ze sebe o překot vylila všechnu starost a trápení, bolest a smutek. Jaká to byla úleva! Babička pozorně poslouchala a potom rozvážně pravila:“ Máš toho svého rybáře ještě pořád tak moc ráda, jako dříve?“ Maruška vyskočila ze židle:“ Ach babičko, jak se můžeš ptát? Život bych za něj dala! Ale on mě opustil! Odešel do své chalupy u rybníka a jistě na mě už zapomněl!“ Hořce se rozplakala Maruška.
Babička se usmála a pohladila uplakanou Marušku po vlasech: „Ale jdi ty hloupá! On tě přece miluje a z velké lásky k tobě odešel! Nechtěl být tvojí přítěží, když viděl, jaký neradostný život na zámku vedete.“
Všechno zlé je k něčemu dobré. To je stará pravda. Protože jenom z vlastních chyb se člověk nejvíce poučí. Mnohdy žádné kázání není nic platné. To věděla babička a přesvědčila o tom Marušku. A my to teď, milé děti, víme všichni taky.
„Ty jsi Maruško moudrá a rozumná žena“, tvůj tatínek král to věděl, proto ti vložil svou královskou korunu na hlavu a žezlo do ruky. „Všechno chce svůj čas a ty se musíš naučit vládnout. Drž to královské žezlo pevně v ruce, aby si tě lidé vážili a cenili si tvých rozhodnutí.“
Babička vysvětlila Marušce, že její rybář se pro ni z lásky obětoval, ale rozhodl se špatně! „Neboj se Maruško, já už to tvému muži vysvětlím. Teď pospíchej na zámek, propusť své falešné rádce a neschopné sloužící, zlodějského správce, který tě okrádá a svým sestrám pohroz domácím vězením, pokud tě nebudou poslouchat a vážit si tě! Buď přísná, nos hlavu hrdě vztyčenou a rovná záda, mluv nahlas, aby tě všichni slyšeli a nechej vytroubit své vlastní zákony a rozhodnutí!“
"Jsi královna, buď královna! Oblékej se podle toho a nos královskou korunu!“ Maruška jenom vykulila oči, polkla a vyběhla z chaloupky. Na kraji lesa se zadýchaná zastavila a zavolala:“ Děkuji ti babičko.“ Už se ničeho nebála. Pochopila, že musí především věřit sama sobě, aby mohla věřit i ostatním. To bylo na zámku divení a rozruchu!
Maruška nechala svolat shromáždění význačných osobností, dvořanů, rádců, sloužících, stráží a všech obyvatel zámku do hlavní zámecké síně. Oblékla si slavnostní šat, ozdobila se královskými klenoty, zahalila se hermelínem a na hlavu si posadila zlatou, drahokamy zdobenou královskou korunu. Se zlatým žezlem v pravé ruce důstojně vešla do síně a usedla na trůn. Bylo ticho. Úžasem nikdo ani nedýchal. Maruška pozvedla žezlo a ukázala na svého hlavního pobočníka:“ Vešla královna, což nevíte, jak se máte chovat?!“ Všichni se leknutím sklonili až k zemi. Maruška se přísně rozhlédla po síni a potom silným zvučným hlasem zvolala:“ Nikde tu nevidím své sestry, Drahomíru a Zpěvanku. Stráže, přiveďte je!“ Síní to zašumělo, ale nikdo se neodvážil ani pípnout. Do síně vběhly její rozlobené sestry a křičely:“ Co si to dovoluješ, volat pro nás stráže?!“
Ale rázem zmlkly, zkoprnělé úžasem, když pohlédly na trůn. Zprvu Marušku ani nepoznaly. Maruška se postavila a se vztyčenou hlavou rázně předstoupila před své sestry:“ Poklekněte před svou královnou!“ Mávla žezlem nad jejich hlavami a přísně nesmlouvavým tónem pronesla: „Odmítly jste uposlechnout mého rozkazu, přijít na shromáždění a vzdát mi hold! Trestám vás sedmi dny domácího vězení! Budete zamčeny, každá ve své komnatě, abyste mohly v klidu rozjímat o slušném chování. Potom si vás nechám předvolat a povíte mi o všech svých intrikách a nepravostech, co jste napáchaly za mými zády.“
Když stráže odvedly pokořenou Drahomíru se Zpěvankou, usedla Maruška opět na trůn a rozvážně a nahlas pronesla prohlášení:“ Propouštím všechny své rádce, mudrce a pobočníky, nechť neprodleně opustí zámek a království! Ruším všechny nesmyslné zákony, včetně nošení závojů a plachetek u žen a ruším zákaz zpěvu! Přeji si, aby stráže opět povolaly na zámek zahradníka, který dobře pracoval i dudáka, který nás obveseloval svou hudbou. Přeji si a zároveň nařizuji, aby všichni obyvatelé zámku i celého království pilně a poctivě pracovali. Ten, kdo bude špatně pracovat na zámku, bude propuštěn a ten, kdo bude špatně pracovat v království, bude potrestán vězením!Povolám na zámek učence a stanovím nové rádce. Nechám vypracovat nové zákony a nařízení, aby se všem dobře žilo. A nechám povolat na zámek svého manžela, rybáře a vy všichni zde, mu vzdáte hold a uznáte ho za svého krále! Toto je mé rozhodnutí a jako takové, je nezvratné!“ Maruška se postavila a pokynula žezlem:“ Nyní se můžete rozejít.“
Užaslí dvořané a všichni přítomní v hluboké úkloně mlčky čekali, až Maruška pomalu a důstojně prošla špalírem a opustila hlavní zámeckou síň.
Uběhlo sedm dní a Maruška si nechala předvést do své královské komnaty Drahomíru se Zpěvankou. :“Vítám vás, milé sestry, můžete se posadit,“ pokynula vlídně. Obě její sestry zachmuřeně hleděly na Marušku, která v bohatě zdobených šatech, ověšena šperky, s královskou korunou na umně vytvořeném účesu vypadala, úplně jako jejich drahá zesnulá maminka. Obě se náhle rozplakaly a padly na kolena:“Odpusť nám Maruško, jak jsme se k tobě ohavně chovaly! Byly jsme malicherné a hloupé. Žárlily jsme na tebe.“ Překvapená Maruška měla v očích slzy dojetí. „Vstaňte, sestřičky a pojďte se obejmout.“ Všechno zlé bylo rázem zapomenuto! Sesterská láska zvítězila nad žárlivostí.
Královna Maruška nechala vytroubit, že se za tři dny na královském zámku bude konat turnaj a večer ples na oslavu usmíření. Od rána se na zámek sjíždělo mnoho princů a vzácných hostí. Drahomíra se Zpěvankou se těšily, že si konečně vyberou ženichy, mezi udatnými princi, nebo večer na plese, až se předvedou při tanci. Zpěvanka od samé radosti začala opět zpívat a na zámku bylo veselo, samý spěch a shon. Drahomíra zaběhla do krásně upravené zahrady a poprosila zahradníka o odpuštění, že ho nechala vyhnat ze zámku. Styděla se a klopila oči, ale zahradník jí mile řekl:“ Já jsem vám dávno odpustil, princezno. Pohleďte na mou ženu , kterou jsem si v podzámčí našel. Pracujeme tady spolu a máme se dobře.“ Drahomíra si šťastně oddechla a vzala si od zahradníka nádhernou voňavou kytici. Zpěvanka našla dudáka v hodovní síni, kde pilně cvičil s ostatními muzikanty. Také ona se omluvila za svoji nadřazenost a pýchu a bylo jí odpuštěno. Dudák jí představil svou ženu, drobnou a milou zpěvačku a tanečnici. „Dnes večer budeme zpívat a tančit jen pro vás, princezno.“ Mrkl dudák spiklenecky na princeznu Zpěvanku, ta se začervenala. Styděla se za svou pýchu a bylo jí smutno. „Snad si zítra vyberu ženicha“, povzdechla si. Samým rozčilením nemohly Zpěvanka s Drahomírou usnout.
Ani Maruška nespala. Vůbec se netěšila, jako její sestry. Ze srdce jim přála, aby se jim princové dvořili, aby si obě našly ženichy a byly šťastné. Toužebně vzpomínala na svého muže rybáře, krále – nekrále. Přijde vůbec zítra? Co, když pozvání odmítne?
Co myslíte, děti? No, nechte se překvapit! Co asi dělal rybář celou tu dobu? Pletl sítě a chytal ryby? Nebo snad něco jiného? To se budete divit!
Babička kořenářka si ho zavolala k sobě do lesní chaloupky a tam mu nejdříve řádně vyhubovala! „Utíkat od milované ženy, i když jsi to myslel dobře a sám ses obětoval pro její blaho, je sice úctyhodné, ale není to zrovna vždy to nejlepší řešení!“ Rozprávěla babička vážně. „Už jsi Jeníku, dospělý muž a chlap! A ten od problému neutíká! No, nekoukej tak zaraženě, utekl jsi, jako kluk! Problémy a starosti jsou od toho, aby se řešily a nic není tak horké, jak to vypadá!“ Rybář Jan seděl se sklopenou hlavou a bylo mu bídně. Styděl se, že si nevěděl rady a že se tak trochu i bál. A bylo mu smutno po Marušce, kolikrát se chtěl rozběhnout na zámek! „Babičko, nejsem urozený! Lidé v království mě nechtějí za krále. Za zády se Marušce smáli, služebnictvo mě odmítalo poslouchat, zlí rádcové radili Marušce špatně a ty dvě dračice, její sestry jí pletichami dělaly samé starosti. Dvořané se ke mně chovali s opovržením. Neumím se chovat v takové společnosti. Na zámek odmítali kvůli mě pozvání princové a princezny z vedlejších království“.Vzdychal nešťastně rybář. Babička se zamračila a rázně pleskla rybáře po zádech: „ Jenom se mi tu nerozplač! To jsi chlap?! Všechno napravíme, ale musíš chtít!“ To víte, děti, že chtěl! A děly se věci!
Rybář Jan se celý změnil. Nejdříve na radu babičky kořenářky prodal chalupu i rybník a nastěhoval se do chaloupky v lese. Pilně se učil psát i číst. Počítat uměl moc dobře, to se učit nemusel. Za ten týden se Jan naučil to, co jiný za jeden rok! Přečetl všechny knihy, které mu babička opatřila. Naučil se mluvit francouzky, jedl příborem a nemlaskal, naučil se vybranému chování, tančit i šermovat.
Bylo svěží ráno letního dne. Na nádvoří královského zámku právě začal turnaj. Na zámek přijelo mnoho vzácných hostů, dvořanů, knížat, princů i princezen. Asi se všichni doslechli, že královna Maruška je sama. Bez krále – nekrále, jak rybáře posměšně nazývali. Maruška vyhlížela plna obav svého manžela, ale posel se vrátil s nepořízenou. Rybáře u rybníka nenašel a v chalupě bydlel někdo jiný. Zoufalá Maruška nesměla dát najevo své zklamání, bolest a žal. Byla královna!
To víme, že babička ovládala všelijaká kouzla, ale používala je jenom velmi zřídka a v těch nejdůležitějších chvílích. Ta chvíle právě nastala. „Běž se vykoupat Jane, jsi připraven jet na zámek.“ Potom dala přivonět rybáři kouzelnou bylinku, schovanou v plátěném pytlíku. „Zavři oči a nadechni se.“ Janovi se zatočila hlava a když oči otevřel, nestačil se divit! Byl oděn ve zlatém brnění a rudém plášti, s rudým chocholem na přilbě. Před chaloupkou stál bělouš se zlatě zdobeným sedlem a pověšeným mečem. Babička podala Janovi pytlík s bylinkou. „Večer se nadechni, budeš mít slavnostní oděv na ples“, usmála se šibalsky babička. Ale potom vážně a přísně dodala:“ Už nejsi rybář, Jane a nikdy nebudeš. Jsi manžel královny, která tě miluje a potřebuje! Jsi král a chovej se jako král!“ Jan se hluboce uklonil před babičkou kořenářkou a políbil jí tuku. „Děkuji ti drahá babičko za všechno. Od této chvíle se jiní budou klanět přede mnou a líbat mou ruku. Jsem král! Na přání mé milované ženy Marušky a na přání jejího otce, který tak rozhodl a dal nám své požehnání. Na jeho památku nikdy nezapomenu na to, kým jsem se stal!“ Potom se vyšvihl na koně, jakoby to dělal od narození, zamával babičce a ujížděl na zámek.
Turnaj byl v plném proudu. Na vyvýšených místech na tribuně seděla královna Maruška se svými sestrami, obklopeny dvořany. Dole pod tribunou se tlačili prostí lidé z celého království, sloužící a všichni, kdo pracovali na zámku. Byla to nevídaná podívaná! Muži se sázeli, který z udatných rytířů či princů vyhraje a ženy házely vítězům jednotlivých kol, květiny. Vtom zatroubili trubači a ohlásili neznámého rytíře, který tryskem vjel na vyhrazené místo turnaje. Bílý kůň se vzepjal a rytíř s vysoko zvednutým mečem pozdravil královnu. Jeho zlatá zbroj zářila, jako slunce v pravé poledne, až oči bolely a jeho krvavě rudý plášť bohatě zdobený zavířil ve větru. „Chci se utkat ve všech soutěžích!“ Zvolal zvučným jasným hlasem ke zbrojnošům a panošům, kteří stáli, jako přikovaní. Dav přihlížejících zašuměl překvapením a radostí. Těšili se na napínavou podívanou. Vítězové jednotlivých kol soutěžili s rytířem v jízdě na koni s dřevcem, kterým musí jezdec toho druhého vyhodit ze sedla. V jízdě na koních stříleli z luku šípy na terč a potom soupeřili postupně na zemi v souboji se sekerou, palcátem a nakonec v šermu mečem. Rytíř se ukázal, jako skvělý jezdec i nebojácný, silný a hbitý bojovník. Vyhrál všechny soutěže, turnaj skončil. Dav jásal! Křik, potlesk a jásot nebral konce. Všichni, prostí lidé i dvořané, byli okouzleni silou a hbitostí neznámého rytíře. Ženy i urozené dámy a princezny mu házely plné náruče květin a nemohly se dočkat, až sundá přilbici a ukáže svou tvář.
On se však hluboce uklonil před královnou a poklekl na jedno koleno, aby mu mohla položit květinový věnec a zlatý řád kolem krku „Má paní“, řekl tiše, „těším se na dnešní večer, zamlouvám si první tanec na plese.“ Přilbici nesundal, vyšvihl se na koně, mečem pozdravil své soupeře i diváky a odjel. Marušce se podlomila kolena! Ten hlas by poznala mezi všemi na světě! Nemohla se dočkat večera, ale byla tak zesláblá předchozími starostmi a tím překvapením, že nakonec ve své komnatě vyčerpaně usnula. Osvěžena spánkem se večer cítila skvěle! Nechala se ustrojit do bledě modrých šatů, které ladily s jejíma pomněnkovýma očima, své husté černé vlasy si nechala sčesat v bohatých kadeřích až do pasu a nasadila si perlový diadém. Vypadala vskutku nádherně! Spokojeně se prohlížela v zrcadle. Dnes večer se chtěla opravdu líbit. „Ale sestřičko!“, zaslechla rozpustilý hlas Drahomíry, „ty ses zakoukala do toho neznámého rytíře! A my jsme si na něho se Zpěvankou taky myslely!“ Objala Marušku kolem ramen shlížela se s ní v zrcadle. „Kterou z nás si asi vybere?“ Maruška se v duchu zasmála: „ Kdybys ty věděla!“
Začal ples a byl opravdu skvělý! Jídlo a pití bylo báječné, hosté se skvěle bavili a hudba dobře hrála. Drahomíra se Zpěvankou už měly své nápadníky a těšily se na společnou svatbu. Ale všichni byli nějak nervózní. Nemohli se dočkat neznámého rytíře! A čekali na první tanec královny. Zazněly fanfáry, vešla královna Maruška se svými sestrami po boku. Všichni ji úklonou pozdravili, Maruška usedla na trůn a pokynula hudebníkům. Zazněly první tóny a napětí v sále rostlo. Konečně! Opět zazněly fanfáry a ceremoniář ohlásil neznámého rytíře. Všichni pohlédli ke dveřím a strnuli. Stál tam urostlý, pohledný muž ve skvostných šatech. Mírně se usmíval a zářivé modrozelené oči měl upřené jen na Marušku. Opět před ní poklekl na jedno koleno:“ Prokážete mi tu čest, má paní a zatančíte si se mnou?“ Maruška už to nevydržela a vrhla se mu kolem krku“ Ano, můj pane, s největší radostí!“, zašeptala šťastně. Za velkého potlesku protančili Maruška se svým manželem Janem ke dveřím a dál, do královské komnaty. Tam si všechno vypověděli. Maruška přes slzy štěstí neviděla a tulila se do manželovy náruče. „Odpustíš mi, Maruško, prosím“, ptal se dojatý Jan. „Neměl jsem tě opouštět, byla to velká chyba!“
Maruška mu ráda odpustila. Věděla, že mu nebylo lehko a že to všechno podstoupil z lásky k ní.
Vrátili se spolu do sálu. Přede dveřmi Maruška pokynula trubačům. Zazněly fanfáry, tanečníci se rozestoupili a hudba utichla. Ceremoniář ohlásil – vchází král a královna! Překvapení hosté se hluboce ukláněli a neodvážili se zvednout hlavy. „Kdo je ten král?“ Divili se.
Maruška s Janem došli ke trůnu a Maruška zvolala:“ Pohleďte všichni! To je můj manžel Jan. Rybář, kterého vaše zloba a posměch vyhnaly ze zámku. To je váš král! Vzdejte mu hold!“
Od té doby lidé zmoudřeli. Přijali svého krále s úctou a láskou. Poznali, že sůl je nad zlato, avšak nejen jídlem je člověk živ! Nad solí je láska, neboť láska je solí života.