To takhle jednou byly dva mobilní telefony. Jeden velký, placatý, se stříbřitou metalízou a moderním dizajnem, s mnoha funkcemi, byl maminčin. Ten druhý, malý, oválný, celý modrý, docela obyčejný, byl chlapečkův. Maminčin mobil se jmenoval Smartphonek a ten chlapečkův, docela obyčejně Mobilek.
A tak si spolu žily a byly neustále propojeni navzájem a docela na sobě závislí. Jeden bez druhého prostě nemohl být. Neustále si povídaly, s malými přestávkami vydržely povídat i celý den. Ten velký utichl až večer, celý upachtěný a ochraptěný, vysílený po tom celodenním povídání.
Vypadalo to, že se mají rádi, že je jim spolu dobře, když tak dlouho a často spolu povídají. Ale, bohužel, opravdu to jenom tak vypadalo. Ten Smartphonek byl protivný, až hrůůůza! Jenom nařizoval a poroučel, zpovídal, káral, nadával, vyptával se a vůbec neposlouchal. Říkal pořád stejné věty dokola, jako mlýnek, když si mele to svoje. Mohl se klidně jmenovat Mlýnek! Jak rád by Mobilek slyšel – taky se mi po tobě stýská a moc se na tebe těším….nebolí tě něco? Věřím, že se ti daří dobře a jsi v pořádku. Neboj se, všechno zvládneš! Mobilek byl čím dál, tím víc smutnější a často plakal. Bylo mu smutno a chtěl si povídat a když mu Smartphon zavolal, měl velkou radost a byl šťastný, ale jeho radost i štěstí rázem pohaslo, hned po první větě……co děláš o přestávce, napil ses? Máš přezůvky? Snědl jsi svačinu? Jakou jsi dostal známku? Máš hodně úkolů? Ten výslech už Mobilek znal a než se stačil nadechnout a odpovědět, tak ten velký mobil chrlil dál….Ne na hřiště ne!!! Vynes odpadkový koš a poskládej si věci v pokojíčku. Televizi nepouštěj! Ne, počítač taky ne! Přísný a protivný hlas toho velkého a krásného mobilu ten malý obyčejný mobilek úplně odradil od povídání a tak mlčel a někdy i plakal. Smutkem a lítostí.
Tak rád by řekl tomu velkému protivovi - "mám tě rád a je mi po tobě smutno!" Tak rád by řekl ….."ten velký zrzavý kluk mi snědl svačinu a schoval přezůvky a paní učitelka se zlobila na mě, ne na něho a řekla mi s úšklebkem – nežaluj." Tak rád by smutný Mobilek povídal Smartphonovi o tom, jak utíkal ze školy sám, protože se bál těch velkých kluků. Jak šel kolem potoka a pozoroval motýly, žluťásky, jak se honí a hrají si nad vodou. Chtěl si povykládat o tom, jak viděl kačenky na vodě s malými káčaty, která se nemotorně kolébala na vodě a zápasila s divokým proudem vody a on se bál, že se utopí, nebo jim maminky kačenky uplavou a ony zůstanou samy, opuštěné, jako je on. Tak rád by si povídal o tom, jak má svůj milovaný strom, který má duši. Který ho vyslechne a pohladí jemným šuměním svého listoví. Jak rád ho objímá a cítí jeho lásku i sílu, která ho chrání. Jak rád cítí jeho drsnou a voňavou kůru na své jemné tvářičce. Tak drsnou, jako kdysi dávno, kůži na tváři svého táty.
Opuštěný a sám povídal Mobilek tomu velkému mobilu, jak vynesl smetí, uklidil boty na verandě, opláchl nádobí a uklidil dvakrát celý pokojíček. Jak potom poskládal oblečení do komínku, snědl rohlík se sýrem a rajče. Udělal si úkoly a učil se, četl si a maloval a čekal. Čekal a čekal a …al …..al…al…al.....
Až se konečně dočkal! Byl večer a maminka Smartphonová byla konečně doma.