Pokračování pohádky „Princezna se zlatou hvězdou"
Po krásné a veselé svatbě princezny Lady s princem Radovanem se obě království spojila v jedno a všichni lidé byli šťastni a spokojeni. Království to bylo bohaté, velké a mocné! Starý pan král, tatínek princezny Lady odešel na odpočinek a mladý král Radovan vládl moudře a spravedlivě.
Brzy po svatbě se mladé královně Ladě narodila holčička. Byla krásná po mamince, se zlatavými vlásky a modrýma očima. Dali jí jméno Raduška, po tatínkovi. Ptáte se děti, jestli měla taky takovou zlatou hvězdičku na čele, jako její maminka? To víte, že ano! Princeznička byla milá a hodná holčička a hvězdička na jejím čele zářila, jako sluníčko. Maminka s tatínkem byli šťastni.
Jistě si pamatujete, děti, jak měla Lada ráda květiny, jak se s láskou starala o celou zahradu a jak ji měli proto všichni na zámku rádi. Princezna Radana byla zpočátku jako její maminka, opečovávala květiny a starala se také o zvířátka. Byla veselá od rána do večera, samý smích a zpěv. Zlatá hvězda na jejím čele zářila stejně, jako její oči.
Jak léta ubíhala, vyrostla princezna Radana do krásy a mnoho princů se o ni ucházelo.
Jenže, ouha! Sotva Radana odrostla dětským střevíčkům, zůstala jí jenom ta chladná krása. O svou parádu, šaty a šperky se zajímala více, než o květiny a do zahrady už skoro vůbec nechodila. Mnoho času trávila před zrcadly ve své komnatě. Hvězda na jejím čele ztratila třpyt, už nezářila, jenom se matně leskla, stejně jako Radčiny oči. Chladné a studené.
Přesto byli nápadníci o její ruku ochotni mezi sebou soupeřit. Také princi ze sousedního království se líbila a tajně doufal v její lásku. Ano, byl to syn krále Kazisvěta. Právě toho krále, který si kdysi dělal nároky na její maminku Ladu! Ten protivný a zlý král se oženil a světe div se, docela se změnil! Vzal si princeznu ráznou a přísnou, která mu všechny špatné manýry navždy vyhnala z těla i mysli! Narodil se jim syn, kterému dali jméno Bohumil. A vybrali to jméno opravdu dobře! Princ byl pohledný a urostlý, měl milou a přívětivou povahu, málokdy mu něco zkazilo náladu. Byl pravý opak svého otce. Neměl rád zbraně a války. Raději hrál na loutnu a skládal básně. Taky se zajímal o pěstování růži, hodně času trávil v zámecké zahradě.
V královském zámku Radovana a Lady se chystal velký ples na oslavu narozenin princezny Radany, která slavila svých osmnáct let. Její otec král Radovan dal vyhlásit, že na plese si jeho dcera vybere ženicha. Na zámek přijelo mnoho princů i z dalekých království, protože krása princezny Radany byla známá široko daleko. Princové přivezli princezně Radaně vzácné a drahé dary, každý se snažil udělat ten největší dojem. Vybírali opravdu pečlivě, aby se dary vyrovnaly její kráse. Princezna byla ve své komnatě obklopena zdobenými truhlicemi, které přetékaly nádhernými zlatými šperky, poseté drahokamy, perlovými náhrdelníky, nádhernými šaty a drahými kožešinami. Byla nadšena! Kochala se tou krásou a bohatstvím a potom se dlouho a pečlivě strojila a zdobila na ples. Všichni hosté trpělivě čekali v hodovní síni, muzikanti ladili nástroje a stoly se prohýbaly pod vybranými lahůtkami. Konečně zatroubily fanfáry, vešel král Radovan s královnou Ladou a za nimi se pyšně nesla princezna Radana.
Král zahájil ples a potom promluvila princezna Radana k princům: „ Děkuji vám vážení a milí nápadníci za vaše vzácné dary. Jsem poctěna. Je velmi těžké vybrat ten nejvzácnější! Pojďme tančit, později se rozhodnu.“ Začala hrát hudba a princezna podala ruku prvnímu princi v kole, když tu náhle a bez ohlášení vstoupil do síně princ Bohumil. Uklonil se před Radanou a podal jí malou, dřevěnou prostě vyřezávanou truhličku. „ Co je to?!“ Podivila se Radana a znechuceně truhličku otevřela. V truhličce ležela žlutá růže. „Má barvu tvých vlasů. Sám jsem ji vypěstoval pro tebe.“ Řekl tiše Bohumil a sklopil oči. Nádherná omamná vůně zavanula síní a všichni hosté obdivně vydechli. „A to je všechno?!“ Vykřikla zlostně Radana a mrštila růží na zem. „Chceš mě urážet?!“ Zahanbený a nešťastný Bohumil vyběhl ze síně a všichni princové se mu smáli. Začal ples a v divokém reji rozšlapali tanečníci plátky růže po celé síni. Pyšná Radana si ženicha nevybrala. Žádný princ jí nebyl dost dobrý! Začínalo svítat a všichni se unaveni odebrali na lože.
Ráno, když přišli sloužící uklízet v hodovní síni, užasli. Všude tam, kde byly rozšlapané okvětní lístky darované růže, ležely plátky ryzího zlata!
Sesbírali je do dřevěné truhličky a přinesli princezně Radaně. Ta s opovržlivým úsměvem a s nechutí truhličku otevřela a když zjistila, že sloužící nelhali, radostně křepčila po komnatě, smála se a točila dokola. „Něco tak nevídaného jsem ještě nedostala! Pošlete okamžitě posla k princi Bohumilovi, že je srdečně zván na turnaj.“ Poručila přísně a začala se strojit a zdobit na odpolední turnaj.
To víte děti, že byla marnivá, proto potřebovala tolik času. Stále nebyla spokojená s účesem, všechny kadeřnice vyhnala ze zámku, křičela, dupala nohama a škubala a cuchala si své překrásné zlatavé dlouhé kadeře. Až to maminka královna Lada nevydržela a spěchala do její komnaty. Zhrozila se, když viděla tu spoušť – rozházené šperky, šaty a závoje rozvěšené kde se dalo a rozkopané střevíce po zemi! Uplakané služky nestačily uklízet, Radana je neustále peskovala a hubovala. „Co se děje dceruško? Proč tolik křiku a nepořádku?“ Zlobila se Lada. „Protože chci být dnes nejkrásnější princezna na světě! Budu si přece vybírat ženicha, maminko a chci se mu líbit!“
Lada se přívětivě usmála a objala ji: „ Vždyť ty jsi přece nejkrásnější, dcerunko, jenom jsi zpychla, jsi zlá a nedůtklivá. Takhle si ženicha těžko vybereš!“ Radana pofňukávala a nechala se od maminky královny učesat. Potom se chtěla ještě naposledy prohlédnout v zrcadle a jak na sebe pohlédla, nemohla leknutím ani promluvit. „Maminko, zašeptala s námahou, já nemám svou zlatou hvězdu na čele!“ Opravdu. Její zlatá hvězda pomalu bledla, až vybledla docela. Marnivá a pyšná Radana si toho ani nestačila povšimnout. Královna Lada na sebe pohlédla do zrcadla, její zlatá hvězda na čele zářila, jako vždy. Radana plakala, až se z toho roznemohla. Král zrušil turnaj a oznámil princům, že zásnuby se odkládají. Jenom neradi se rozjížděli ke svým domovům a mrzelo je, že se s Radanou ani nemohli rozloučit.
„Maminko, já jsem si už vybrala ženicha. Prince Bohumila, dal mi dar ze všech nejzajímavější, nejkouzelnější a nejvzácnější! Podívej, lístky ryzího zlata z té růže, co mi přinesl.“ Královna Lada zírala nevěřícně na ten zázrak. „Jenže posel se vrátil, že nezastihl prince Bohumila na jeho zámku. Ten odjel do světa, hledat pro tebe dar, který by byl tebe hoden a vyrovnal se tvé kráse,“ povzdechla smutně. "Ach maminko, urazila jsem ho a ponížila, je mi to tak líto!" Zaplakala Radana.
Uběhl celý rok a princ Bohumil se ještě nevrátil.
Za tu dobu se hodně změnilo. Princezna Radana se změnila. Už nebyla pyšná a marnivá. Netrávila dlouhé hodiny vykrucováním se před zrcadlem a přehrabováním se v truhlici šperků. Vlastně ani prsteny nenosila každý den. Oblékala se do prostých a pohodlných šatů a svoje překrásné dlouhé zlatavé kadeře si nechala zaplétat do jednoho copu. Opět se starala o květiny v zámecké zahradě, stejně, jako kdysi její maminka Lada. Dohlížela na to, aby byly záhony pěkně upravené a květiny dostatečně zalité a ráda pomáhala zahradníkům při jejich práci. Nejraději pečovala o růže. Byla milá a přívětivá ke služebnictvu a za jejich práci jim vždy poděkovala. Dalo by se říct, že ještě zkrásněla, ale hvězda na jejím čele se neobjevila!
Na pozvání krále Radovana přijeli občas na zámek princové a účastnili se turnaje, nebo plesu. Ale princezna Radana si žádného z nich nechtěla vybrat. Čekala na svého Bohumila.
„Princ Bohumil mi dal prostou žlutou růži, maminko, kterou sám vypěstoval. A já hloupá jsem ji ve své pýše zahodila! Zahodila jsem svou lásku, přívětivost, pokoru i něhu. Růže se proměnila ve zlato, ale má zlatá hvězda se ztratila. A ztratila jsem i svého ženicha. Kdoví, kde teď ve světě bloudí! Jsem po zásluze potrestaná.“ Řekla tiše uplakaná Radana jednoho večera, když pohlížela na oblohu otevřeným oknem své komnaty. Královna Lada svou dceru konejšila v náručí:“Uvidíš, že se ti vrátí, neplač Raduško, všechno dobře dopadne!“ Nastal večer, vůni květin ze zahrady vnesl vánek do komnaty a na obloze zářily hvězdy. „Já vím, kam se ztratila tvoje zlatá hvězda, dceruško“, řekla královna. „Podívej, září na obloze s ostatními a přivede tvého Bohumila domů.“
A skutečně!
Třetího dne, když se právě sluníčko vyhouplo z mraků na oblohu a rozjasnilo vše kolem, vjížděl Bohumil na koni do zámecké brány. Čerstvě pokropená zahrada voněla svěží vůní květin a trav a ranní vánek ji nesl vstříc Bohumilovi. Ten seskočil s koně a spěchal do zahrady, kde spatřil princeznu Radanu, jak stříhá růže do vázy. Dlouho se na sebe mlčky dívali, až Radana nesměle řekla:“ Podívej Bohumile, nejsou tak krásné a voňavé, jako byla ta tvoje růže, ale sama jsem je vypěstovala.“ Bohumil se usmál: „Jsou krásné a s láskou pěstované, to se hned pozná.“ Radana sklopila oči a taky se trošku usmála. „To z lásky k tobě Bohumile, odpustíš mi, jak jsem byla hloupá a namyšlená?!“ Bohumil poklekl na jedno koleno a slavnostně prohlásil:“ Odpouštím ti, Radano, věřím, že jsi se opravdu polepšila a žádám tě o tvou ruku, staň se mou ženou.“ Radana se na něho podívala uslzenýma očima, které zářily štěstím a na jejím čele opět zářila zlatá hvězda.
„Nemám pro tebe ale žádný dar, protože v celém širém světě jsem nenalezl nic, co by se ti rovnalo“, řekl rozpačitě Bohumil když objímal Radanu, která se stulila do jeho náruče.
„Dal jsi mi dar nejvzácnější! Dar, který není vidět, ale je slyšet a cítit. Svou lásku a věrnost a byl jsi ochotný pro mě toulat se světem a hledat marně to, co nosíš sám v sobě. Své zlaté srdce.“
Co říci závěrem? Konala se svatba, na jakou budou dlouho všichni rádi vzpomínat! Veselí a radovánky nebraly konce. Tančilo se zpívalo až do rána a svatebčané nedostali žádné dary, jenom květiny. Vonělo to po celém zámku ještě dlouho potom, co si šťastný Bohumil odvezl svou princeznu ze zlatou hvězdou do svého království.
A od té doby se říká, milé děti, že ten, kdo je dobrý a hodný, má zlaté srdce. :*)