Úvod

O zatoulané botičce

V jednom domečku žila maminka, tatínek, malá holčička Nikolka, její bratříček Péťa a pejsek Kikina.

Dobře se jim žilo spolu. Maminka byla přísná a dbala na pořádek a čistotu. Všichni věděli, že si musí boty pěkně otřít o rohožku a potom rovnat  v předsíni pěkně  do řádku na koberci k tomu určeném.Také  fenka Kikina si utírala tlapky, aby nenatlapala.

Jednoho dne holčička Nikolka zlobila. Když přišla odpoledne ze školky, nechtěla si srovnat boty. Jenom tak se vyzula a hodila každou botu na zem a ještě do nich kopla. Maminka se mračila, domlouvala Nikolce, ale nic nepomohlo. Také její starší bratříček jí domlouval, ale nic nepomohlo. Nikolka byla, jako vyměněná. Neposlušná a zlobivá. Maminka si ztěžka povzdechla, to nám tu naši holčičku jistě ve školce vyměnili! Nic se nedá dělat, Péťo, musíme si počkat, až nám ji zítra vrátí, tu naši hodnou holčičku. Nikolka jenom vyplázla jazýček a šla nahoru do svého pokojíčku. Trucovala a chovala se hloupě. Když přišel domů tatínek, maminka mu požalovala, co Nikolka předvádí, ale ani tatínek s tou nehodnou a trucovitou holčičkou nic nepořídil. Nikolka musela jít spát bez večeře a bez pohádky. Botičky si prostě neuklidila a ještě mamince a tatínkovi odmlouvala.

Všichni ostatní se společně navečeřeli, vyčistili  si zoubky a maminka přečetla Péťovi pohádku. Dobře se mu spalo.Také maminka s tatínkem, sice smutní a rozmrzelí, nakonec usnuli. Jenom Nikolka nemohla usnout, pořád se převalovala a vzdychala. Z hladu ji bolelo bříško a byla smutná, že nedostala pusu na dobrou noc ani od maminky, ani od tatínka.Taky ji mrzelo, že zlobila. Nevěděla proč se tak škaredě chovala a těšila se na ráno, jak se mamince a tatínkovi omluví a potom bude dobře. Zhluboka si povzdychla a konečně začala usínat.

Všichni v domě už spali i Kikina, schoulená ve svém pelíšku. Spaly i hračky v pokojíku u dětí. Jenom v předsíni nastal ruch a zmatek. Nastal chaos. Všechny věci srovnané a uklizené už dávno tvrdě spaly, jenom boty ne a ne usnout. Zapomenuté a odkopnuté botičky od Nikolky plakaly. Bylo jim smutno a zima na studené dlažbě v předsíni, samotným a opuštěným.  Rušily ostatní a ty také nemohly spát. Pojďte k nám, botičky, volaly ostatní a neplačte. Však Nikola byla za to jistě pořádně potrestaná od maminky, že byla nepořádná a neposlušná. Tak dobře, řekly si botičky a chtěly za ostatními na teplý koberec do řádku. Snažily se moc, ale byly ještě malé a nemotorné a moc jim to nešlo. Až po dlouhé době konečně jedna botička doputovala k ostatním. Ale ta druhá do páru se někde cestou zatoulala a ztratila. Byla tak unavená, že už ani volat o pomoc nemohla. Žuchla sebou pod stoličku u zdi a tvrdě usnula. Neslyšela volání ostatních a nevěděla, že ji hledají. Všechny boty a botičky, co bydlely v předsíni ve skříni a v botníku, ztracenou a zatoulanou malou nešťastnou botičku statečně hledaly celou noc! K ránu byly tak upachtěné, že sebou každá gecla na studenou zem, tam, kde zrovna stála. Některé cestou v té tmě zabloudily, takže v předsíni byl neskutečný binec a nepořádek! A některé se úplně ztratily,  chyběly do páru a některé si v tom zmatku zašmodrchaly tkaničky.

No, to je ale spoušť! Spráskla ráno maminka rukama nad hlavou. Co budeme dělat? Tatínkůůůůů, pojď se honem podívat! Běželi všichni a leknutím zůstali stát. Nevěřili svým očím. Nemohli se bot a botiček dopočítat. Nikomu nepasovaly boty do páru. Maminka nemohla jít do práce a děti do školky. Jenom tatínek mohl odjet, měl tenisky na kolo v garáži. Maminka se moc zlobila. Pojď se podívat na to, co jsi způsobila, ty jedna nehodná a neposlušná holčičko! Křičela na Nikolku a ta usedavě plakala. Dnes nepůjdete do školky. Nedá se nic dělat, rozhodla maminka. Já zůstanu doma taky a Nikola po snídani uklidí celou předsíň! Všechny boty a botičky chci vidět pěkně srovnané v řádku a uklizené na místě, kam patří ve skříni.

Péťa si pěkně hrál v pokojíčku, maminka žehlila prádlo a Nikola uklízela a párovala boty a botičky. Ale ať dělala, co chtěla a mohla, jedna botička stále chyběla. Nikolka už byla zoufalá. Po dlouhé chvíli trápení dostala nápad. Zavolala tiše na Kikinku. A pejsek svým jemným čumáčkem, čicháčkem ztracenou botičku našel. Krčila se smutně pod stoličkou, až úplně u zdi. To bylo radosti! Maminka se přestala na Nikolku mračit a ta ji odprosila za to, že byla nehodná a slíbila, že už bude vždy svoje boty rovnat a uklízet, tam, kam patří.

Když přijel tatínek z práce a viděl tu krásu, pozval všechny na zmrzlinu a bylo všem dobře.

O zatoulané botičce

V jednom domečku žila maminka, tatínek, malá holčička Nikolka, její bratříček Péťa a pejsek Kikina.

Dobře se jim žilo spolu. Maminka byla přísná a dbala na pořádek a čistotu. Všichni věděli, že si musí boty pěkně otřít o rohožku a potom rovnat  v předsíni pěkně  do řádku na koberci k tomu určeném.Také  fenka Kikina si utírala tlapky, aby nenatlapala.

Jednoho dne holčička Nikolka zlobila. Když přišla odpoledne ze školky, nechtěla si srovnat boty. Jenom tak se vyzula a hodila každou botu na zem a ještě do nich kopla. Maminka se mračila, domlouvala Nikolce, ale nic nepomohlo. Také její starší bratříček jí domlouval, ale nic nepomohlo. Nikolka byla, jako vyměněná. Neposlušná a zlobivá. Maminka si ztěžka povzdechla, to nám tu naši holčičku jistě ve školce vyměnili! Nic se nedá dělat, Péťo, musíme si počkat, až nám ji zítra vrátí, tu naši hodnou holčičku. Nikolka jenom vyplázla jazýček a šla nahoru do svého pokojíčku. Trucovala a chovala se hloupě. Když přišel domů tatínek, maminka mu požalovala, co Nikolka předvádí, ale ani tatínek s tou nehodnou a trucovitou holčičkou nic nepořídil. Nikolka musela jít spát bez večeře a bez pohádky. Botičky si prostě neuklidila a ještě mamince a tatínkovi odmlouvala.

Všichni ostatní se společně navečeřeli, vyčistili  si zoubky a maminka přečetla Péťovi pohádku. Dobře se mu spalo.Také maminka s tatínkem, sice smutní a rozmrzelí, nakonec usnuli. Jenom Nikolka nemohla usnout, pořád se převalovala a vzdychala. Z hladu ji bolelo bříško a byla smutná, že nedostala pusu na dobrou noc ani od maminky, ani od tatínka.Taky ji mrzelo, že zlobila. Nevěděla proč se tak škaredě chovala a těšila se na ráno, jak se mamince a tatínkovi omluví a potom bude dobře. Zhluboka si povzdychla a konečně začala usínat.

Všichni v domě už spali i Kikina, schoulená ve svém pelíšku. Spaly i hračky v pokojíku u dětí. Jenom v předsíni nastal ruch a zmatek. Nastal chaos. Všechny věci srovnané a uklizené už dávno tvrdě spaly, jenom boty ne a ne usnout. Zapomenuté a odkopnuté botičky od Nikolky plakaly. Bylo jim smutno a zima na studené dlažbě v předsíni, samotným a opuštěným.  Rušily ostatní a ty také nemohly spát. Pojďte k nám, botičky, volaly ostatní a neplačte. Však Nikola byla za to jistě pořádně potrestaná od maminky, že byla nepořádná a neposlušná. Tak dobře, řekly si botičky a chtěly za ostatními na teplý koberec do řádku. Snažily se moc, ale byly ještě malé a nemotorné a moc jim to nešlo. Až po dlouhé době konečně jedna botička doputovala k ostatním. Ale ta druhá do páru se někde cestou zatoulala a ztratila. Byla tak unavená, že už ani volat o pomoc nemohla. Žuchla sebou pod stoličku u zdi a tvrdě usnula. Neslyšela volání ostatních a nevěděla, že ji hledají. Všechny boty a botičky, co bydlely v předsíni ve skříni a v botníku, ztracenou a zatoulanou malou nešťastnou botičku statečně hledaly celou noc! K ránu byly tak upachtěné, že sebou každá gecla na studenou zem, tam, kde zrovna stála. Některé cestou v té tmě zabloudily, takže v předsíni byl neskutečný binec a nepořádek! A některé se úplně ztratily,  chyběly do páru a některé si v tom zmatku zašmodrchaly tkaničky.

No, to je ale spoušť! Spráskla ráno maminka rukama nad hlavou. Co budeme dělat? Tatínkůůůůů, pojď se honem podívat! Běželi všichni a leknutím zůstali stát. Nevěřili svým očím. Nemohli se bot a botiček dopočítat. Nikomu nepasovaly boty do páru. Maminka nemohla jít do práce a děti do školky. Jenom tatínek mohl odjet, měl tenisky na kolo v garáži. Maminka se moc zlobila. Pojď se podívat na to, co jsi způsobila, ty jedna nehodná a neposlušná holčičko! Křičela na Nikolku a ta usedavě plakala. Dnes nepůjdete do školky. Nedá se nic dělat, rozhodla maminka. Já zůstanu doma taky a Nikola po snídani uklidí celou předsíň! Všechny boty a botičky chci vidět pěkně srovnané v řádku a uklizené na místě, kam patří ve skříni.

Péťa si pěkně hrál v pokojíčku, maminka žehlila prádlo a Nikola uklízela a párovala boty a botičky. Ale ať dělala, co chtěla a mohla, jedna botička stále chyběla. Nikolka už byla zoufalá. Po dlouhé chvíli trápení dostala nápad. Zavolala tiše na Kikinku. A pejsek svým jemným čumáčkem, čicháčkem ztracenou botičku našel. Krčila se smutně pod stoličkou, až úplně u zdi. To bylo radosti! Maminka se přestala na Nikolku mračit a ta ji odprosila za to, že byla nehodná a slíbila, že už bude vždy svoje boty rovnat a uklízet, tam, kam patří.

Když přijel tatínek z práce a viděl tu krásu, pozval všechny na zmrzlinu a bylo všem dobře.