O líném ježíkovi Bubuškovi
V jednom ježčím domečku na pasece u lesa, žila ježčí rodinka. Ježek tatínek, paní Ježková a jejich šest roztomilých děťátek ježátek. Byli to tři ježčí kluci – Cafírek, Mufírek a nejmladší Bubuš. Nejstarší holčička se jmenovala Bodlinka, druhá se jmenovala Ježinka a třetí holčička byla Bubuška.
Všechny děti byly moc hodné, poslušné, prostě dobře vychované. Jenom nejmladší syneček Bubuš byl trošku rozmazlený, jak už to u nejmladších sourozenců bývá.
Byl trošku nepořádný a hlavně dost líný. Byl zvyklý, že mu maminka všechno udělala, co potřeboval, jako maličký a od sourozenců byl zvyklý na jejich pomoc. Často odmlouval mamince i tatínkovi a často se i vymlouval. Vymýšlel si, že ho bolí levá zadní tlapička, nebo přední pravá a naopak, nebo čumáček, nebo celá hlavička, aby nemusel doma nic dělat a pomáhat mamince a tatínkovi v domácích pracích a kolem domečku. Nechtěl ani pomáhat sbírat lesní plody, ani jablíčka v nedalekém sadu, aby měla ježčí rodinka zásoby jídla na zimu. Chtěl si jenom hrát nebo lenošit na sluníčku. Vždycky se někam schoval a když ho všichni hledali a volali, dělal, že neslyší. Přiběhl vždycky, až bylo všechno hotovo. Nepomohlo hubování od tatínka, ani pláč maminky, ani domluvy od ostatních ježčat!
Jednoho dne zase všichni společně sbírali v lese a na pasece houby, různé bobule, šípky a na bodlinkách nosili do sklípku u domečku jablíčka. Všichni už byli moc unaveni za to celodenní pinožení a běhání sem a tam. Ale měli velkou radost, jak se jim práce daří a sklípek se zaplnil dobrotami. „Nebudeme mít v zimě hlad!“, jásali.
Večer se všichni sešli u stolu a maminka začala podávat večeři, když tu si tatínek všiml, že malý Bubušek zase chybí! „Jako vždycky se zase někam schoval a lenošil!“ Zlobil se tatínek.
„Dnes ho ale volat k večeři a hledat nebudeme!“ Zlobila se i maminka. „Musíme ho vytrestat, aby si zapamatoval, že lenošení není pěkné, ani správné, když všichni ostatní pracují!“ Usnesla se celá ježčí rodinka.
Všichni se společně najedli, umyli, vyčistili si zoubky a jažčata šla spinkat. Maminka je všechny pečlivě přikryla, lehce pohladila po bodlinkách a každému dala sladkou pusinku na čumáček. Potom šla uklidit kuchyň. U stolu seděl tatínek a chmuřil se. Hodně se na Bubuška zlobil, ale měl o něho velkou starost. Ježčí maminka těžce vzdychala a skláněla hlavu, aby schovala slzy. Taky se moc bála o synečka nezbedníka. „Asi jsme se nerozhodli správně“, řekl tiše tatínek. „Co když se mu něco špatného přihodilo?! A maminka to už nevydržela a rozplakala se nahlas. „Co budeme dělat, tatínku?!“ Naříkala, „Venku je už černočerná tma!“ Tatínek rázně vstal od stolu. „Půjdu ho hledat!“ Najednou vběhly do kuchyně všechny jejich děti. „My nemůžeme spát, maminko a tatínku, když náš malý Bubušek je kdovíkde! Půjdeme ho s tebou hledat, tatínku!“ Maminka přestala plakat a uklidňovala ježčata. „I kdepak, ještě byste se mi v té tmě poztráceli po lese. Nikam! Do postýlek a spinkat!“
Tatínek neušel daleko od domečku, když uslyšel dupání a funění. To starý soused jezevec šel jemu naproti a na zádech nesl ztraceného ježečka. „Tady vám nesu toho vašeho nezbedníka, sousede. Našel jsem ho pod starým smrkem, uplakaného, jak spí v klubíčku. Šel jsem náhodou kolem, jak jsem byl na lovu.“
„Tatínku, nezlob se na mě, prosím“, já jsem se v lese ztratil a pořád jsem vás volal a už jsem se hodně bál, šeptal ochraptělým hláskem Bubušek a zase se rozplakal. Tatínek si ho láskyplně přivinul do náruče. „Potrestám tě, až zítra, darebný synku!“ „I kdepak, sousede“, zabručel dobrotivý jezevec, „Už je ten dareba vytrestaný dost.“
To bylo vítání s maminkou! Bubušek přes slzičky a únavou neviděl a celý upusinkovaný usnul mamince v náručí.
Když sluníčko nakouklo ráno do domečku, nestačilo se divit! Bubuš pomáhal mamince v kuchyni chystat snídani pro tatínka a bratříčky a sestřičky. U stolu se všem omluvil a poděkoval jim za jejich starost o sebe. Sliboval, že se polepší a už nikdy neodběhne daleko od domečka, aby se neztratil!
Opravdu. Od té doby byl ježeček Bubuš hodný a jak rostl i silný, pracovitý a šikovný, mamince a tatínkovi pro radost. Ostatní ježčata na něho byla pyšná, jakého mají brášku!