Nastal pošmourný podzim. Pořád pršelo a foukal silný protivný, studený vítr. Dny byly krátké a večery příliš dlouhé. Brzy se šeřilo a děti si nemohly hrát venku. Doma jim byla dlouhá chvíle a proto vymýšlely stále nové hry a zábavu a taky dost zlobily. Běhaly a skákaly po celé chaloupce a maminku už z toho bolela hlava.
Jednoho rána, když konečně přestalo pršet, po snídani tatínek rázně zavelel: „ Oblečte se teple, budeme celý den venku pracovat, chystat v lese dřevo na zimu a hrabat spadané listí kolem chaloupky.“ Otočil se na maminku:“Konečně si odpočineš maminko, nachystej nám jídlo na celý den, budeme jíst venku, abychom tě nerušili.“ To se maminka zaradovala! Uvařila si šípkový čaj a nachystala si pletení. Pohodlně se usadila do křesla u okna a pozorovala svoji nezbednou rodinku.
Děti hrabaly listí na hromádky, které vítr rozfoukával stále dokola a tatínek se usmíval pod fousy. Věděl, že tak se děti zaměstnají a brzy unaví a budou méně zlobit. Děti skákaly do hromádek, házely listí po sobě a válely se v listí po zemi. Mufírek vymyslel soutěž, kdo z nich bude mít více listů napíchaných na bodlinkách. Brzy vypadali malí nezbedníci, jako krásné barevné koule. Maminka z nich byla celá unešená a se smíchem jim donesla svačinu. I tatínek se usmíval. Potom si všichni listy pečlivě spočítali. A kdo vyhrál? No přece nejmenší nezbeda Bubuš. Dostal za odměnu od tatínka cukrátko.
Potom ale tatínek zvážněl a řekl“ „Tak, už dost legrace. Teď shrabte to listí, naložte na vozík a zavezte do kůlničky, bude se hodit v zimě na topení.“ Děti bez reptání poslechly a rázem měly hotovo. „A šupem do lesa na šišky!“ Zavelel opět tatínek. Děti opět soutěžily, které z nich nasbírá víc a plné koše odnášely všichni společně do kůlničky. Po obědě a krátkém odpočinku, šli všichni zase do lesa, chystat dřevo. Práce v lese děti bavila a v lese se jim líbilo. Les nádherně voní v každém ročním období. A na podzim tak nějak zvláštně a trochu smutně tlejícím listím a deštěm. Sluníčko zvědavě mžikalo nad mráčkama a pozorovalo děti, jak se snaží udělat tatínkovi radost a pěkně pracují.
Starší kluci, Cafírek a Mufírek se už zručně uměli ohánět sekyrou i řezat spolu pilou. Tatínek řezal velké kusy a oni je potom rozřezávali na menší, aby je mohly Bodlinka s Ježinkou nosit na vozík.
Bubušek s Bubuškou sbírali klestí a nosili na hromadu.
Tu náhle uslyšeli z křoví pláč a slabé volání. „Co se to děje?!“ Polekali se Bubušek s Bubuškou. Koukali na sebe a po chvilce váhání Bubuš opatrně rozhrnul křoví. Na zemi se krčila uplakaná malá veveřička. „Copak se ti přihodilo?“ Starali se oba soucitně. „Spadla jsem z větve, je celá mokrá a klouzavá od deště.“ Fňukala veveřička. „Bolí mě přední pravá tlapka, bojím se, že je zlomená!“
A rozplakala se nahlas. Bubuš běžel za tatínkem a ostatními dětmi pro pomoc a Bubuška utírala slzičky a konejšila veveřičku. „Neplakej, všechno bude dobré, tlapka se ti jistě brzy zahojí.“
„Jak se jmenuješ a jak se ti to mohlo stát?!“ Ptal se ježčí tatínek vážně. „Vždyť jsi docela malá a jistě jsi měla zakázáno šplhat sama po stromech. Kde máš rodiče?“ Veveřička popotáhla a sklopila hlavičku. „Jmenuju se Rezinka. Maminka s tatínkem a se sestrami šli sbírat lískové oříšky na paseku a mě bylo doma smutno.“ Tatínek ježek se zlobil.„Ty neposlušná veverko, zasloužila bys pár proutkem na zadek!“ Přemýšlel, co dělat a po chvíli rozhodl:“ Děti, už se začíná šeřit a domů je to daleko. Musíme naložit vozík a jet domů. Ale nemůžeme tady nechat malou Rezinku samotnou! Je celá promáčená a prochladlá od mokrého mechu. Vezmeme ji k nám domů, aby se zahřála a maminka ji ošetří zraněnou tlapku.“ Pak se poškrábal na bradě a dodal:“ Ale někdo tu musí zůstat, aby věděli její rodiče, co se stalo.“ Mufírek se hlásil, jako první. „Jsi obětavý a statečný kluk! Mám z tebe velkou radost.“ Poplácal ho tatínek láskyplně po rameni a dal Mufírkovi lucernu a svoji vestu, aby neprochladl. „Nikam nechoď, já se pro tebe vrátím!“ Potom zabalil zraněnou veverku do svého svetru a vzal do náruče. „Jdeme!“ Zavelel rázně.
V ježčí chaloupce maminka Rezinku ošetřila, pohostila šípkovým čajem a makovou buchtou a uložila do postýlky.
Než poskládali všichni dřevo z vozíku do kůlny, byla už pořádná tma. „Ach, co ten náš Mufírek, tatínku, jak to zvládá v lese sám?!“ Starala se maminka. Tatínek dopil čaj a zvedl se ze židle: „Neboj maminko, Mufírek je nebojácný a rozumný kluk. Nic špatného se mu nestane.“ Nasadil si čepici, zapálil lucernu a vyšel do tmy.
Nebojte se děti, všechno dobře dopadlo! :)
Mufírek dostal za odměnu od veverčiných rodičů sušené ovoce a oříšky a taky teplou deku. Povídali si s ním pod stromem a čekali společně na jeho tatínka. No a potom už po krátkém rozloučení spěchali Mufírek s tátou domů.
Druhý den po obědě se konala v ježčí chaloupce velká návštěva. Celá veverčí rodina si přišla pro malou veveřičku a poděkovat za péči a starostlivost. Všichni ježáci byli obdarováni sušenými dobrotami a oříšky. Paní Veverčáková přinesla bylinkový likér a koláčky s jeřabinami a maminka Ježková vařila šípkový čaj s medem. Všem bylo spolu veselo a dobře.