Veverka Rezinka byla pyšná na to, co se všechno naučila. Hodně trénovala, až byla mnohem šikovnější, než její starší sestřička Bezinka. Jenže byla také pěkně namyšlená. Chtěla pořád vyhrávat závody s ostatními veverkami a se zvířátky dole pod stromy v lese si nechtěla hrát. A tak přišla postupně o všechny kamarády.
Tatínek s maminkou si zase nevěděli rady s tou neposlušnou veveřičkou. Co se to s ní jenom děje ?! Vzdychali nešťastně. Půjdeme na radu k moudré tetě Sově, ona nám jistě dobře poradí, napadlo jednou ustaranou maminku. Teta moudře koulela očima a poškrábala se brkem na hlavě. Těžká rada, krabatila čelo..... no, dejte veveřičce nějaké úkoly, aby se zaměstnala a starala se o někoho.
Tak bylo rozhodnuto. Rezinka musela pomáhat mamince v domácnosti a neměla už tolik času na trénování a cvičení. Také musela pomáhat tatínkovi sbírat oříšky a semínka a dělat zásoby na zimu. Se svou sestřičkou Bezinkou chodily do lesní školy, aby se naučily všechno potřebné pro život v lese. Také se učily o životě ostatních zvířátek. Namyšlená Rezinka se pomaličku skamarádila zase s ostatními zvířátky a někteří ji měli dokonce rádi.
Starala se o nemocného motýlka, který spadl při silném větru s větvičky břízy na zem a zlomil si jedno křidýlko. Učila ho znovu létat a už nebyla protivná a namyšlená.
Až jednou - chtěla motýlkovi ukázat, jak umí plachtit vzduchem. Zapoměla, jak ji tatínek varoval, aby sama nelezla příliš vysoko a neskákala sama ! Nedělej to ! Varoval ji motýlek. Fouká silný vítr, spadneš, jako já a ublížíš si. Ale Rezinka neposlechla. Hbitě se vyšvihla na jednu větev a na druhou a rychle a obratně šplhala až nahoru, do špice starého smrku. Rozhoupala se a skočila. Ouha ! Špatně si změřila vzdálenost....plachtila vzduchem a najednou - BÁC ! Rozpleskla se na zemi, jako placka ! Pomóc ! Volal zoufale motýlek. Rezinka spadla a nedýchá, má zavřená očka. Plakal. Brzy se seběhla všechna zvířátka, ptáčci přiletěli a dívali se smutně na nehybně ležící veveřičku. Moudrá teta Sova prohlédla Rezinku od hlavy až k patě a poručila Kosovi, honem leť pro pana zvířecího doktora, starého Jezevce. Má zlomenou tlapku, prohlásil vážně doktor. Ty jedna neposlušná veveřičko, plakala maminka, ty nás utrápíš ! Ale tatínek Rezinku nelitoval. Vzal ji do náruče a odnesl domů, uložil do pelíšku, ale pořád se hodně mračil. Moc se na ni zlobil. Maminka přikládala studené obklady, aby tlapka neotekla a potom Rezince tlapku zpevnili s tatínkem dlahou, jak poručil doktor Jezevec.
Rezinka měla nařízeno celý měsíc jenom odpočívat a bolavou tlapku šetřit, aby jí dobře srostly kosti k sobě.
Já už budu hodná, slibovala nešťastná pyšná veveřička. Opravdu. Sama se potrestala. Od té doby už nebyla pyšná. Nepředváděla se a nechala vyhrávat i ostatní veverky při závodech. Nedupala vztekle a nepištěla, jako kdysi, ale přála i ostatním veverkám a zvířátkům radost z výhry.
Byla úplně polepšená a mamince a tatínkovi dělala jenom samou radost.