Naděje, to prosté slovo.
Kdo by ho neznal. Říkáme ho tak často! Vždy, když je nám těžko a smutno.Nikdy si na to obyčejné slovo nevzpomeneme, když je nám dobře, nic nás netíží a nebolí.
Semleti v mlýnku bolesti, životního strádání a zklamání, sraženi na kolena, voláme to slovo - naděje.
Myslím si, že je to špatně. Že člověk má mít naději stále, i ve chvílích, kdy je šťastný a ničeho nelituje. Naději na to, že svět kolem bude stále lepší a že on sám si bude užívat hojnosti dle svých zásluh, bez úkoru na ostatních.
A pokud se snad stane, že k vám život není právě vstřícný a klade vám do vaší cesty překážky, které se zdají být nad vaše síly, nezoufejte. Tu naději přece máte stále. Noste ji v kapse schovanou, jako drobný kamínek a občas si ji promněte v dlani. Naděje dává sílu, odhodlání, vnitřní vyrovnanost, schopnost pochopit danou situaci a hledat řešení.
Vím, jsou skutečnosti, kdy je vám i naděje k ničemu a hluboká bolest, či zoufalství vás zcela podlomí. Nastává smíření a přijetí svého těžkého údělu. Myslím si, že naděje, i když se krčí někde v koutku vaší duše, pošlapaná a zadupaná, pořád svítí tím malým, křehkým světýlkem a nikdy zcela nezhasne. Pomůže vám najít opět smysl života.
Tato slova moudrého muže se můžou zdát krutá a necitelná. Jsou však hluboce pravdivá. Když se nad nimi zamyslíme, opravdu dojdeme až k mrazivému poznání. Není nutné vždy si hned zoufat. Nadarmo se neříká, že "všechno zlé je pro něco dobré" a "čas vyléčí všechny rány," nebo - čas nám ukáže.
