Na nebi září miliony hvězd. Hlídá je dobrotivý měsíc. Říká se, že hvězdy jsou zakleté víly, které si musí svůj trest odpykat na nebi. Že to jsou nešťastné víly, které se zamilovaly do člověka a královna víl je poslala na nebe. Hvězdy září lidem pro potěchu a krásu. Svítí v noci, aby se lidé po tmě nebáli.
Kdysi dávno byla na zemi jedna lesní víla, krásná a hodná. Jmenovala se Jitřenka. Tančila v lese na paloučku s ostatními vílami. Každé ráno vycházela z lesa a potichoučku přitančila až do vesnice. Ráda se dívala, schovaná za stromy, na lidi, jak se probouzí a odchází pracovat na pole. Měla ráda lidi, zvláště malé děti. Dívala se na maminky, jak se s dětmi mazlí a hrají si s nimi a také si moc přála mít takové děťátko, o které by se mohla starat a pečovat o něho. Když maminky pracovaly na poli a některé malé děťátko se v košíku probudilo, vzala ho do náruče a konejšivě pohoupala. Tenkrát ještě kočárky nebyly. Se staršími dětmi si hrála a běhala po lese, trhala s nimi jahody a maliny a hledala houby. Lidi z vesnice Jitřenku dobře znali a měli ji rádi. Jitřenka nevěděla, že ji sleduje syn nejbohatšího sedláka ve vesnici, Ondra a že se do ní zamiloval.
Když Jitřenka, celá unavená, odtančila do lesa a usnula ve své vílí postýlce, seděl smutně pod stromem a nešťastně vzdychal. Nemohl se dočkat večera, až uvidí JItřenku tančit s ostatními vílami na paloučku. Konečně slunce zapadlo za obzorem, setmělo se a na nebe se vyhoupl měsíc. Svým bledým světlem ozářil mýtinu, na kterou zlehounka přitančily víly a s nimi i Jitřenka. Ondrovi se zatajil dech a srdce se mu prudce rozbušilo. Nemohl se vynadívat na tu krásu. Víly se vznášely nad paloukem něžně, jako holubí pírka a kolem nich vířily lehounké bělostné závoje. Zlaté vlasy jim vlály ve větru a ve svitu měsíce zářily, až oči bolely. Když dotančily, usadily se ve voňavé trávě, trhaly květiny kolem sebe a pletly z nich věnečky. Ondra se osmělil a opatrně vylezl ze svého úkrytu. Potichu zavolal - "Jitřenkóóó". Ostatní víly se vylekaly a utekly do lesa. Jenom Jitřenka zůstala stát a čekala, co se bude dít. Ondra se jí moc líbil a už dávno si přála zatančit si s ním, tak, jak to viděla u lidí při muzice. Usmála se na Ondru a podala mu svou jemnou ručku. Ondra se také usmál a podíval se jí do očí. Zatočila se mu hlava! Tak nádherné, modré a zářící oči ještě neviděl. Veliké a něžné, plné lásky a očekávání. Poklekl před Jitřenkou a tiše zaprosil - "Staneš se mou ženou"? "Ano", odpověděla prostě Jitřenka. Radostně si spolu zatančili a když se zvědavý měsíc schoval za oblaka, odvážil se Ondra a políbil ji. Vtom najednou je oslepila prudká záře. Potom les zlověstně potemněl a bylo ticho. Před nimi stála rozlobená královna víl. "To už přeháníš Jitřenko"! Dovolila jsem ti ve dne navštěvovat lidi a hrát si s dětmi. Ale ty jsi tak nevděčná a porušila jsi náš zákon! Tančila jsi s člověkem! Zamilovala se do obyčejného smrtelníka. Za to budeš potrestaná". Ondra se zhrozil. Prosil královnu víl, aby nebohou Jitřenku netrestala, že je to všechno jenom jeho vina. Vílí královna byla neoblomná. Svolala všechny lesní víly a vynesla soud. Žádná víla se nesmí zamilovat do člověka a stát se jeho ženou. Ztratí tím svou kouzelnou moc a nesmrtelnost. To je pradávný zákon. Pokud ten zákon víla poruší, stane se člověkem, bude žít dlouho, ale nezemře. Až přijde její čas, odejde na nebe a promění se ve hvězdu. "Já ten zákon změnit nemohu, řekla smutně vílí královna. Musíš se s námi navždy rozloučit, Jitřenko. A pamatuj si - jenom jednou si zatančíš na paloučku při měsíčku a v tom okamžiku se navždy proměníš ve hvězdu a budeš muset svítit na nebi. NIkdy se nebudeš moci vrátit k těm, které miluješ, ani k nám vílám. To bude tvůj trest".
Jitřenka každou vílu objala na rozloučenou a naposledy si s nimi zatančila při svitu měsíce. Potom ji vzal Ondra za ruku a odvedl si ji domů. Už se rozednívalo a od zlatých vlasů posmutnělé víly vycházela nádherná a silná záře. Jitřenka přichází, volali lidé ve vsi. Vystrašená Jitřenka se tiskla k Ondrovi. "Neboj se, Jitřenko, moji rodiče jsou hodní a budou tě mít rádi a všichni lidé ve vsi také". Hladil ji po vlasech a sledoval, jak bledne jejich záře a najednou jsou obyčejné, světlé, stejné, jako mají ostatní děvčata ve vsi, jenom dlouhé, až k zemi. "Budu si je muset ostříhat, aby mi nepřekážely při práci", napadlo smutně Jitřenku. Ale to nevadí, na vlasech přece nezáleží. Zaradovala se při myšlence, jak budou s Ondrou pořád spolu, budou mít děti, budou hospodařit a žít šťastně mnoho let. Ondrova maminka i tatínek Jitřenku trochu bázlivě, ale vlídně přivítali a přijali do rodiny. Konala se velká a veselá svatba. Ondrovi s Jitřenkou se dobře žilo, byli šťastni. Narodily se jim dvě děti, chlapeček a holčička a oči měly krásné, velké a zářivě modré po mamince. Jitřence nic nescházelo. Ondra se snažil, aby splnil každé její přání. Byl pyšný na to, jak byla pilná a šikovná. Radoval se z toho, kolik věcí se naučila od jeho maminky a jak je pracovitá. Netušil, jak moc se Jitřenka trápí. Jak moc se jí stýská po vílích tanečkách. Netušil, jak silná je moc měsíce při úplňku. Jitřenka všechno tajila, nechtěla, aby byl smutný. Věřila, že svou touhu dokáže sama zvládnout, že překoná mocnou sílu kouzel a zlých zákonů. Každý večer zatahovala husté závěsy na okně, aby ani slabý paprsek měsíce nepronikl do pokoje. Děti se divily, proč nesmí vidět hvězdy před spaním. Maminka Jitřenka si hledala všelijaké výmluvy a když byl úplněk, zavírala okenice. Jenom v zimě byla Jitřenka pokojnější a klidnější. To víly netančí, odpočívají, schované v dutinách stromů, průsvitné, jako stíny.
Bylo žhavé léto a právě probíhaly žně. U srdce cítila Jitřenka velikou bolest. Celé tělo jí vibrovalo a nohy samy chtěly tančit. Velký smutek zachvátil celou její duši a zoufale se v posteli tiskla k Ondrovi. Ten spal pokojným, hlubokým spánkem, unavený z celodenní práce na poli a loukách kolem statku. Nádherná voňavá noc pronikla všemi skulinkami do pokoje a svěží větřík si pohrával s okenicemi. Najednou se záclony i se závěsy v závanu větru odhrnuly a měsíc mocně zasvítil do pokoje na nebohou Jitřenku. Schovala hlavu pod peřinu a nemohla dýchat. "Jenom se podívám, jak tančí, moje přítelkyně a dávné družky. Tolik se mi stýská"! Zvedla hlavu zpod peřiny a podívala se na nebe. Slyšela volání větru a cítila sílu měsíce, jak ji zvedá z postele. Hvězdy neodolatelně zářily a Jitřenka neodolala. Políbila spícího Ondru, potom naposledy pohladila svoje děti a políbila je na růžové tvářičky. Cítila nesmírnou bolest a smutek. Věděla, že je to její konec a konec Ondrova štěstí.
Z posledních sil se nadechla a chtěla zavolat "Ondro, pomoz mi, vzbuď se"! Ale nevydala ze sebe ani hlásek. Uchopil ji mocný vír a vynesl oknem ven a dál, přes zahradu k lesu a na známou mýtinu, kde už víly tančily svůj měsíční tanec. Byl úplněk. Hvězdy zářily tak mocně, jakoby chtěly podpálit celý les. Obrovský, svítící měsíc překryl snad celou oblohu a JItřenka pochopila, že žádná síla na světě jí nepomůže. Odhodila těžkou noční košili a oděná jenom do svých dlouhých vlasů, tančila s ostatními vílami divoký rej.
Ondra se náhle probudil a zjistil, že Jitřenka nikde doma není. Zlé tušení otřáslo celým jeho tělem. Rozběhl se zoufale k lesu, co mu síly stačily. "Néééé, Jitřenko moje"! Doběhl na mýtinu právě v okamžiku, kdy šílený vílí rej ustal, Jitřenka se naposledy zatočila a vzňala se, jako pochodeň. Zasvítila pronikavým světlem, které zachvátilo celý les. Zablesklo se a pak nastala tma a ticho, až srdce bolelo. Ondra padl na mýtinu do mokré trávy. Ležel na zádech a nemohl popadnout dech. Dlouho tak ležel a plakal. Pak se nebe náhle rozzářilo miliony hvězd. Byla hluboká noc. Ondra nemohl odejít. Byl slabý žalem, probděl na mýtině celou noc. Přes slzy viděl, že jedna hvězda září více a silněji, než ostatní, které pomalu pohasínaly. Jitřenka! Po nějaké chvíli začaly hvězdy blednout a měsíc se vzdaloval, začalo svítat. "Běž domů, Ondro, děti se za chvíli vzbudí, budou vyděšené a budou vás hledat". Slyšel tichý smutný hlas. Otočil se. Za ním stála královna víl. "Jak můžeš být tak krutá"?! Zaplakal Ondra. "Já za to přece nemohu! Varovala jsem vás. A ty jsi měl svou ženu víc hlídat a starat se o ni! Abys viděl, že i my, víly máme také cit, použiju své kouzlo. Ty a vaše děti budete moci svou Jitřenku spatřit, jako ženu a pobýt s ní vždy každou noc, těsně před rozedněním". A tak se i stalo. Po zbytek svého života se mohl Ondra a jejich děti setkat s Jitřenkou na tu pouhou krátkou chvilku radosti a štěstí.
Od té doby se povídá, že Jitřenka přichází každý den, těsně před rozedněním, rozloučit se s těmi, které miluje, políbit a obejmout je. Přichází také každý večer, aby se podívala na své spící děti a svého drahého manžela. Září na obloze a hlídá jejich spánek. Proto jí někteří lidé začaly říkat Večernice.
Na nebi září miliony hvězd, ale Jitřenku je možné vidět pouze před svítáním nebo za soumraku, kdy bývá nejvýraznější hvězdou na obloze.