Nedávno jsem byla oslovena redaktorem časopisu "Klúč", panem PhDr.Michalem Albertem, k napsání článku - vyslovení svého názoru na jeho položené otázky.
Mládež a sport
Kulturní úpadek společnosti
Co je potřebné udělat pro zlepšení kulturnosti společnosti
Co je největší problém, který trápí společnost
Nemyslím si, že v současné době nemají děti a mládež zájem o sport, nebo že je menší, než byl kdysi.
Právě naopak! Už od MŠ a ZŠ jsou děti vedeny ke sportu, mají povinné plavání (což dříve, myslím tím dobu svého dětství, nebylo), lyžařské výcviky. Jsou přímo sportovní ZŠ, děti mají velký výběr sportovních aktivit, super vybudovaná hřiště, celé sportovní areály, rampy, tělocvičny atd. Je velký zájem na ZŠ o florbal a badminton. Mimochodem – MS ve florbale v Praze od 1.12 -9.12.2018 se těší velkému zájmu. Český tým bude bojovat o první historickou medaili!
Mládež chodí do posiloven, dívky cvičí jógu, tančí aerobick a zumbu. Stále je velký zájem kluků o fotbal. Často omílaná fráze mě hodně nadzvedne nad židli! Dívám se kolem sebe očima a poslouchám ušima!
Děti a mládež potřebují vzory a myslím si, že ve sportu jich mají stále dost. ČR je malá země, ale měla a stále má vynikající sportovce! Od Zátopka, přes Čáslavskou, Rašku, bratry Pospíšilovy a spoustu skvělých hokejistů a tenistů (Lendla, Kodeše a Navrátilovou až k Berdychovi). Dále od Aleše Valenty až k Ester Ledecké.
Myslím si, že děti mají dobrý základ v rodině a ve škole a milují pohyb už od narození. Hřiště a sportovní a plavecké areály jsou vždy plné. Takže nechápu, z čeho tento hloupý názor pramení! Vidím kolem sebe mladé maminky a tatínky na kolečkových bruslích s kočárkem, stejně tak i na kolách a pěších tůrách. Na horách potkávám na běžkách mladé páry se saněmi a dětmi.
Kulturní úpadek společnosti pramení od ztráty přirozených autorit, a vzorů charakterních kultivovaných osobností ve společnosti.
Hlavní problém vidím v médiích, která silně ovlivňují myšlení lidí. Lidé od nepaměti potřebují nad sebou něco, nebo někoho vyššího, o koho by se mohli opřít a ke komu vzhlížet. Problém se musí řešit odshora dolů, ne obráceně!
Pokud tyto vzory nemají dospělí, nemohou je mít ani jejich děti a mládež.
Nemyslím si, že lidé vyžadují jen lacinou zábavu a umělci jim bezduše vychází vstříc. Právě naopak. Konzumní zákony společnosti naprosto pohltily prostor pro opravdovou kulturu! Aby se mnozí umělci uživili, musí se snížit k laciné zábavě a tuto vnutit divákům, pod záminkou progresivního umění. Je to „in“ a „cool“ a ve světě to frčí. No a proto dnešní televizní kanály jsou všechny stejné a všechny špatné.
Týká se to také filmů, knih, obrazů, divadla. Křečovitá snaha o cosi jiného, nového a odlišného, činí nakonec stejný brak z čehokoliv. Vidím úpadek divadla. Neustálá inovace tradiční divadlo zcela zničí. Týká se to i poezie. Vidím to na literárních webech. Různé fantasmagorie, které chápe pouze autor sám, čtenáře sotva osloví. Já osobně mám ráda poezii přímočarou, srozumitelnou i něžnou, hladící.
Myslím si, že zvýšení kulturnosti společnosti a hlavně českého národa lze dosáhnout důrazem na jeho tradice, udržováním těchto tradic a lidových zvyků.
Rozvíjením aktivit tímto směrem. Nenechat se pohltit konzumem a nenechat si vnucovat jeho zákonitosti. Nezavrhovat minulost, to dobré, co bylo. Např. amatérská divadla, taneční spolky, kurzy tance i společenského chování, atd. besedy, společenské večery. Udržovat aktivně spisovný jazyk a kulturní chování v médiích. V televizi dát větší prostor vzdělávacím pořadům. Ve školách byla zcela potlačena možnost vychovávat děti, klade se důraz pouze na výuku a to je špatně.
Co nejvíce trápí společnost?
Myslím si, že bezmocnost a pocit frustrace z toho, kam naše země směřuje. Celková zadluženost, špatná sociální politika, exekutorské mafie, malá podpora tradiční rodiny.
(www.klucod.sk)
Otázky na tělo, publikované v Literární čajovně časopisu "Klúč"
/7.5.2019
Dobrý den, pane redaktore,
s díky přijímám Vaše pozvání k rozhovoru. Pokusím se zodpovědět Vaše otázky, i když se mi na ně neodpovídá snadno, nic zvláštního a pozoruhodného mě zrovna nenapadá.
Jak už víte a možná někteří čtenáři také, pracuju ve školství, jako asistentka pedagoga. Je to krásná, záslužná a smysluplná práce, která mě moc baví a obohacuje.
Mám ráda děti a jsem s nimi ráda. Tím vlastně odpovídám na Vaši první otázku.
Co nejraději dělám ve volném čase? Ráda se věnuju dětem, ať už cizím, nebo těm, které znám, nejvíce ovšem svým vnoučkům.
Když si potřebuju od dětí odpočinout, věnuju se psaní na svém osobním blogu, nebo si stahuju a upravuju obrázky z internetu, které potom do něho použiju. Ovšem nejraději píšu, ať už povídky, pohádky, nebo skládám verše a říkánky pro děti. Střídám to se sportem. Turistikou a plaváním.
Jaký nápad vzešel z mé hlavy a který se mi podařilo zrealizovat?
Podařilo se mi vydat knihu říkadel pro děti na Alza.cz. Je to moje první kniha a jsem nevýslovně šťastná! S velkou radostí to mohu oznámit Vašim čtenářům. Připravuje se vydání mé druhé knihy. Je to kniha veršů, složena ze dvou sbírek.
Ptáte se, kdo je talentovaný v mém okolí a o kom by se mělo psát? Nikoho takového neznám, ale napadá mě, o čem by se mělo psát. A to jsou bezesporu nešvary dnešní doby! Sdělovací prostředky a média by měla zcela nepokrytě a pravdivě upozorňovat na chyby politiků. Upozorňovat na to, co je špatné a co v naší společnosti nefunguje správně, nebo vůbec!
Co je smyslem mého života?
Smyslem života asi každé ženy, je být potřebná pro někoho. Ani já neumím žít sama pro sebe. Mým největším přáním je, zachovat si bystrý rozum i fyzické síly až do pozdního stáří a nebýt své rodině přítěží. A taky zachovat si schopnost radovat se z každého dne. Smyslem mého života, je žít ten život a užívat si ho.
Dovolím si v souvislosti s vaší otázkou malé zamyšlení.
Co je to vlastně - smysl života?
Myslím si, že je to nekonečné hledání. Toužení a čekání. Pokus o zachycení něčeho pomíjivého a zcela neuchopitelného. Věčná a nekonečná nenasycenost sebe sama. Zpytování svého nitra a nahlodávání pochybnostmi.
Nedostatek pokory k životu, jako takovému, činí z tohoto slova klišé. Mnoho lidí, si na sklonku svého života, i přes veškerou snahu najít ten smysl života a své osobní přesvědčení, že ho našli, klade otázku "bylo to skutečně ono"?! Prožil jsem svůj život plnohodnotně? Druzí jsou přesvědčeni, že se jim to nepodařilo, že svůj život promarnili a odchází z tohoto světa nespokojeni, nešťastni. Těch lidí, kteří neustále tápou a hledají, trápí se, je většina.
A kupodivu jsou to právě ti, kteří mají zdánlivě všechno. Žijí svůj život podle svých představ, vykonávají práci, která je baví a dokonce i dobře živí. Jsou zdraví, nemají existenční problémy, mají dostatek všech požitků, včetně sexu, spokojené partnerské vztahy, život si takzvaně "užívají".
Každý člověk si jistě někdy položil otázku "proč jsem tady"?! Má můj život vůbec nějaký smysl?!
Myslím si, že ta věčná nespokojenost a pachtění se po nalezení toho smyslu života, brání člověku, prožít svůj život šťastně a plnohodnotně. Myslím si, že smysl života souvisí právě s tím štěstím. Že je to vlastně to samé. To opravdové, hluboké štěstí je radost ze života samotného. A myslím si, že prostým smyslem života je - žít ten život.
Co „nejsměšnějšího“ jsem v životě vyvedla? Chápu tu otázku, jako – co bláznivého jsem v životě provedla, nebo prožila? Bylo toho hodně, i když v mnoha případech to směšné vůbec nebylo, protože tato slova se velice liší svým významem. Směšného? Nenapadá mě nic, co by stálo za řeč.
Jakou ústřední myšlenkou teď zrovna žiju? Omlouvám se, ale to je velice osobní. Odpověď si proto nechávám pro sebe.
Co bych chtěla ještě v životě dokázat, nebo zažít?
Přeju si vydat knihu pohádek pro děti. Chci cestovat, ukázat svým vnoučkům moře, jet s nimi do Legolandu, načerpat nové zážitky a zažít s nimi spoustu legrace.
Kde jsem byla nejdál, jakou zemi jsem navštívila a co mě tamní lidé naučili?
Navštívila jsem Turecko a tam jsem se naučila opravdové toleranci k jinému náboženství, zvykům a kultuře. Setkala jsem se s laskavým a milým přístupem a vstřícností takřka všude, na každém kroku.
Dokázala bych sama přežít jeden měsíc v pustině?
A jak to mám vědět?! Tohle neví nikdo. Když tvrdí opak, jistě lže. Každý máme o sobě nějaké mínění. Někdo se přeceňuje, jiný si zase až tak moc nevěří. Někdo by třeba nepřežil ani jeden den. Taky záleží na tom, jaká pustina by to byla! Ostrov? Vedro, nedostatek jídla a pitné vody? Nebo naopak led, zima a vytopené iglú, plné jídla a pití? :) Nebo si představujete jenom nějakou chalupu vysoko v horách, bez mobilu a elektřiny? Nejde jenom o to, sehnat si potravu a rozdělat oheň, ale o to, přečkat tu samotu. Dnes jsou lidé tak navyklí na něčí přítomnost, nebo závislí na něčem, že ten pocit samoty a odloučenosti by byl asi to nejhorší, s čím by se musel jedinec vypořádat. To má na psychiku velký vliv a je to velmi zničující. Myslím si, že já bych s tím problém neměla, protože bývám často sama a umím se zabavit i bez mobilu a PC. :)
S tím souvisí i další Vaše otázka – cítila jste v životě beznaděj a zoufalství?
Ano. Mnohokrát. Už jsem ve věku, kdy mohu s určitostí tvrdit, že jsem hodně prožila a jsem přesvědčena, že bylo i hodně toho nepříjemného. Jednou jsem četla, že ten, kdo nikdy nepocítil opravdovou touhu zemřít, nebo někoho zabít, neví o životě vůbec nic! Co jsem dělala? No, takhle jednoduše se to říct nedá. Odvíjelo se to vždy od té konkrétní situace. A je to velmi osobní.
Jakou část majetku bych mohla teď hned postrádat?
No, jéje! Já mám haraburdí doma! :) Ale Vy to jistě myslíte jinak. Co by mohlo ještě posloužit lidem k užitku? Víte, často, co lidi napadne, jako první, to jsou hadry. Myslím tím oblečení a boty. Svět je „přehadrovaný“! Lidé, tedy převážně ženy, si myslí, že jejich šatstvo někdo ještě užije, je jim to líto vyhodit. Samy se rády hrabou v koších v second handech a pořádají bazárky. Já mám například za ty roky sklad porcelánu a skleniček. :)
Co bych já nabídla? Bezesporu jsou to knihy. Knihy jsou pokladem a je hříchem je pálit, či vyhazovat. Líbí se mi v dnešní době nápad, který se celkem dobře ujal a to jsou – KnihoBudky. Je to neziskový projekt, který vznikl v Praze, v létě 2013 za podpory programu společnosti Telefónica O2 „Think Big“. Vysloužilé a nepoužívané telefonní budky se proměnily v bezplatné knihovničky. Takové a podobné knihobudky, malebné dřevěné a malované jsou taky u nás. Lidé si přijdou vypůjčit, vyměnit, darovat knihy. A to je moc dobře!
Jaký vynález lidstva já považuju za nejdůležitější?
To je těžká otázka. Za nejdůležitější vynálezy lidstva se považuje pluh, kolo, žárovka, dalekohled, kompas, penicilin, knihtisk, parní stroj, lednička, telefon a informační technologie. Jsou to bezesporu velké objevy, které posunuly lidstvo vpřed a přinesly mu velký užitek. Já si myslím, že je dost opomíjeno svým významem Brailleovo slepecké písmo, které je zcela mimo svět počítačů a přesto umožňuje lidem přínos informací, vědění i zábavy, bez přímé osobní závislosti na jiné osobě. Umožňuje slepým a slabozrakým nevídanou svobodu.
Jaký je můj nejoblíbenější film, kniha, píseň?
Z filmů mě v poslední době hodně oslovil film „Až tady nebudu“ (v originále pod názvem Náhradní manželka). Je v něm velice citlivě vykreslen přístup těžce nemocné ženy k samotné nemoci, to přijetí a postoj k milovanému muži a dětem.
Z knih mě nejvíce oslovil román od Miky Waltariho, „Egypťan Sinuhet“. Tuto knihu považuju za hotový poklad.
A písně? Líbí se mi všechno. Od lidovek, cimbálovek přes gospely, skotskou muziku, country, vážnou hudbu, rockové kapely k muzikálovým melodiím……Ráda poslouchám Eltona Johna, to je můj VIP a Kabáty. :)
Kdyby o mně někdo napsal knihu, jaký název bych si přála?
To je pěkné sci fi! J Kdyby se to přesto stalo, tak by to musela být veselá kniha, pochopitelně s veselým názvem. Například – „Sedím si na větvi a je mi fajn.“
Věřím v posmrtný život, v budoucí život?
Ne. Nevěřím ničemu takovému. Myslím si, že po smrti nic není. Absolutní konec. Už bych tu nikdy nechtěla být znovu. Chci prožít tento život tak, aby to jednou stačilo! :)
Která věta mě nejvíce vystihuje? Asi bláznivá romantička.
Jaké je moje životní motto a proč?
"Každá jediná sekunda v životě, může být ta poslední a každá, ta první, v tom, jak se rozhodneš. "
Myslím si, že život je dílem okamžiku. Ten jediný malý okamžik ovlivní život člověka a na rozhodnutí hodně záleží. Často se člověk rozhodně špatně a už to nejde napravit.
Kdyby mi někdo ukradl a zrealizoval můj nápad, který bych si přála, aby to byl?
Jistě by mě hodně potěšilo, kdyby někdo natočil film podle některé z mých povídek, nebo použil některé moje verše, jako písňový text.
Co mi osobně na mně samotné vadí, překáží?
Nerozhodnost a schopnost rozhodnout se špatně! Opakování stejných chyb v životě.
Děkuju Vám za pozvání a přeju Vám i čtenářům krásný den. :)