Petr Socha /Sošinova tvorba/ facebook

02.04.2022 16:36
Za zenitem V.
 
Středa. Počasí se nezlepšuje, je syrové, jako čerstvě zabitá ryba z arktických vod.
Mokrým oknem z kuchyně sleduju na první pohled otrávenou pošťačku, zatíženou koženou brašnou, hbitě pobíhající od vchodu ke vchodu v naději, že se dříve dostane do tepla. Mám možnost ji očumovat, protože jsem dnes skončil v práci dříve. Přijde Helena, tudíž chci trochu zkulturnit byt.
Ale jen trochu, můj dobře organizovaný bordel mi vyhovuje.
Chlapi se dnes na šichtě bavili o Vendelínovi. Tak o nohu prý nepřijde – jen o malíček, neboť si na ni sice položil to železo, ale ležel tam nějaký vercajk, který pobral nejhorší. Jelikož policie ani zaměstnavatel neprokázali žádné porušení bezpečnosti, výsledná zpráva pouze slušnými slovy popisovala všem známou věc. Vendelín je prostě tupé hovado.
Při jeho inteligenci bych vsadil boty, že za pár dní, až ho přejde bolest, si bude pochvalovat, jak to vyhrál. Několik měsíců válení se na sto procentech a bolestné od zaměstnavatele. Jak říkám, vůl…
Na stole zakvílel noťas.
Regina mi právě poslala fotku z dovolené. Povaluje se v bikinách někde u moře na Kanárech a provokuje. Jela tam s kamarádkou, Hlaváček, její manžel, nemá čas. Maká. Vydělává prachy. Slovo dovolená nezná. Blbec… Zato jeho žena si to určitě pěkně užívá. Úplně ji vidím. Leží na lehátku namazaná krémem, pocucává brčkem drahý drink a kouká po mladých a opálených chlapech. Skoro žárlím. Obratem posílám neskutečně sprostou a perverzní báseň. Smějící se smajlík mě v zápětí ujišťuje o mé schopnosti opravdu zabodovat.
Pokažený zvonek nešťastným chrčením oznamuje Helčin příchod. V zeleném kabátku, který jí ladí k očím i vlasům, vypadá skvěle. Něco je však špatně. Tváří se smutně a objímá mě hned ve dveřích. Kukátko u sousedky odnaproti ztmavlo. Mojí pohádce o nemanželské dceři, která mě navštěvuje, příliš nevěří.
Zavírám dveře a ptám se, co se děje.
„Bude válka,“ vypadne z ní.
„Jaká válka?“
„No na Ukrajině přece, ty nesleduješ zprávy?“
„Ne. Proč bych taky měl? Na Ukrajině se přece s pauzama řežou už osmý rok, jen se nyní řešil kovid, tak to utichlo.“
„Teď je to ale úplně jiné,“ informuje mě nešťastně. „Rusové jsou na hranici – čekali snad jen na konec Olympiády.“
„Ona byla nějaká Olympiáda?“
„Ignorante.“
Má pravdu. Odstřihl jsem se. Nesleduju nic. Co nezaslechnu náhodou v rádiu ve svačinárně nebo mi někdo nepoví, nevím. To, že je svět v pr..li, je mně jasné dávno i beze zpráv. Možná proto žiju tak, jak žiju. Ironický chlap, neschopný navázat zdravý vztah se ženou, a úplně bez iluzí. Tomu konečně odpovídá i moje tvorba. A taky někdy piju…
Náš rozhovor nekompromisně přerušil příšerný, dávivý kašel z chodby před bytem. Á, soused se vrací domů z rachoty a v jeho zvukovém projevu je slyšet tubera a čtyřicet cigaret bez filtru denně. Klasika.
Beru Helču do obýváku a zavírám dveře. Vařím nám kafe, ke kterému jí nabízím sušenky. Nemá hlad. Divné…
Pokouším se o jakous takous útěchu: „Podívej, určitě to nebude tak horké. Válka mezi dvěma zeměmi v Evropě a v jednadvacátém století? Nevěřím. Zase si jen honí s NATem trika.“
„Kdepak,“ oponuje. „Pohár přetekl. Směřují k tomu už dlouho.“
Na to nemám co říct. Zkouším tedy změnit téma a vytahuju vtipnou historku o transformaci jednoho autovraku na Renault – ještě ji totiž neslyšela.
Krátce se zasmála. Očima však ne. Najednou cítím ten velký věkový rozdíl mezi námi mnohem víc. Vždyť by to mohla být opravdu moje dcera. Beru ji kolem ramen, v té chvíli v tom není nic sexuálního, ale vyložila si to jinak. Začíná si rozepínat blůzku a já se najednou cítím divně. Někde hluboko v mém nitru, pod letitým nánosem morální špíny, se ozval princ Vilibald…
„Hele počkej, to nemusíš,“ říkám a beru ji za ruku. „Vždyť vidím, že nemáš dnes náladu, ale jako by se stalo. Jen tu se mnou chvíli pobuď. Peníze ti dám.“
Pohlédla na mě těma svýma hlubokýma zelenýma očima a něco se v nich najednou změnilo. Něco těžko definovatelného.
„Ale já chci – právě proto, co jsi teď řekl,“ odpověděla pevně, „a peníze si nevezmu.“
Už dávno jsem se přestal pokoušet pochopit ženy a dnešek mě jen utvrdil, že dělám dobře. Následující dění se nedalo nazvat pouhým sexem, ale ani smutným a zoufalým milováním, které vzešlo z prosté touhy po útěše a těsné fyzické blízkosti – byla v tom spíše naděje. Naděje, že i když se někde haraší zbraněmi a teče lidská krev, stále se můžeme podílet na něčem lepším a mnohem větším.
Je večer,
Helena se pomalu chystá k odchodu. Loučím se s ní nerad – kdyby byl pátek, zůstala by přes noc, ale zítra má zkoušku.
„Počkej,“ zadržuju ji, „chci ti něco dát.“
„Řekla jsem ti jasně, že peníze si dnes nevezmu.“
„Nejsou to peníze, je to kniha básní od neznámého autora, která mi byla často útěchou.“
„Neznámého?“
„Mně rozhodně, není tam jméno, rok vydání, ani žádné jiné údaje, prostě nic. Jen básně.“
„No a kde jsi ji vzal?“
„Dostal,“ lžu.
Cítí, že ze mě víc nedostane, a tak nenaléhá. Místo toho v ní zalistuje a chvíli si čte.
„Ale to je opravdu moc dobré,“ diví se, „skutečně si to můžu vzít?“
„Jistě.“
„Děkuji, moc. Za vše.“
Jen pokyvuju hlavou – nedokážu jí říct, že jsem to napsal kdysi já. V jiné době a v jiném životě…
Líbá mě na rozloučenou a mizí v chodbě. Překvapivě nás nepřerušil žádný randál. I to počasí se uklidnilo, vítr úplně ustal.
Nemůžu si však pomoct, stejně z toho cítím klid před pořádnou bouří.
 

Transport
 
Vzbudili nás uprostřed noci.
Museli jsme se rychle sbalit, nafasovat zbraně a proviant a vyrazit do nepříjemné zimy před barák. Venku už čekaly náklaďáky, které nás na promrzlých korbách, nepříliš chránících před studeným větrem, dovezly na setmělé nákladní nádraží někde hluboko v lese. Nahnali nás do vagónů, zabouchli dveře, zablikala signální světla a tmavý vlak se pomalu rozjel.
Cítím se divně. Je to hlavně směs strachu a nervozity, ovládající mojí mysl. Paradoxně se nejvíc bojím, že mě zradí střeva a budu muset jít na kýbl, který nám sem dali. Snažím se tyhle myšlenky zahnat, neboť už jen představa podobné příhody, mi vyvolává nepříjemný pocit v břiše. Nechci být zkrátka první, kdo ho použije.
Říkám si, proč my? Nikdo z nás sem přece nechtěl. Závidím ročníkům před námi, které si prostě odsloužily to své pro vlast a v klidu a ve zdraví se vrátily domů.
A pak že to, čeho se bojíme nejvíce, se většinou nestane…
Snažím se alespoň modlit, abych se přestal užírat černými myšlenkami, příliš se však nedaří. Obludná fantazie mi kreslí hrůzostrašné obrazy možných zranění a strašlivé bolesti, jenž je bude doprovázet. Ach Bože, kdyby už to mělo nastat, ať je to rychlé.
Vůbec nemyslím na vojenskou slávu, ani případné hrdinství v boji – vnímám jen děs z možného utrpení. Jsem snad zbabělec? Ovládl mě pocit zrady a nespravedlnosti. V mém věku je přece ještě tolik věcí, které bych mohl zažít. Milovat dívky, užívat si života, občas popít s přáteli, založit rodinu, těšit se z dětí a později i z vnoučat. A nyní? Co z toho mě čeká? Co mi vlastně zbylo? Jen beznadějná vyhlídka na smrt…
Vlak skřípe a nadskakuje na spojích kolejnic, ke spánku však neukolébává. Škvírou ve stěně vagónu prosvítá záře nesmělého ranního slunce. Zasněžená krajina je panenský čistá a na nebi se neprohání ani jeden mráček. Mrzne. Jen rachot vozů ruší klid. Klid před bouří.
V noci jsme prý překročili čáru a ocitli se na nepřátelském území. Jak ironické, to my tu nemáme co dělat.
Prohlížím si tváře svých spolubojovníků. Šero ve vlaku jim dodává mrtvolný nádech. Je to snad již odraz naší budoucnosti? Občas se ozve tiché zakašlání, které jakoby se stydělo samo za sebe. Nikdo nemluví, pryč jsou všechny silácké řeči a já si najednou uvědomuji, že mě obklopují spíše tváře vyděšených dětí, než tvrdých mužů, jdoucích do boje. Ve střevech mi nepříjemně zaškrundalo. Někde uvnitř vagónu je slyšet fňukání a kamarád sedící vedle mě, se znenadání pozvracel. Zápach zvratků je nelibý. Zatínám zuby, abych ho nenapodobil.
Vlak, poháněný bezcitným strojem, dále uhání cizí zemí…
Je to divné, ale myslím na mámu. Měla se mnou v životě tolik starostí a trápení, když se ze mě pokoušela vychovat řádného člověka. V očích to najednou nepříjemně pálí. Ta představa, že její snaha přijde nazmar a já už se k ní nikdy nevrátím, je příliš. Mám pocit, jako bych se dusil. Lavina stesku po domově mě zavalila.
Vagóny nadskakují a cloumají sebou při jízdě přes výhybky. Projíždíme prázdným nádražím města, které lidé opustili ve strachu z našeho příchodu. Naše invazní jednotky dobyly krajinu před námi a neočekává se žádný odpor. Obyvatelstvo buď prchlo, nebo se bránilo a bylo pozabíjeno. Nechci na ně myslet, ale musím.
Kdo to z nás vlastně udělal? Jsme opravdu takoví? Vyrůstáme ve světě, kde je nám neustále tvrzeno, jak je důležitý mír a válka špatná, a pak jdeme zabíjet své bližní. Ve jménu čeho? Vyššího dobra? A pro koho?
Vážně budu muset jít na ten kýbl…
Šel jsem, ale nikdo se nepoškleboval. Překvapivě jsem nebyl první…
Přemýšlím, jestli to takhle bude pořád – nervy, strach, stažené bolavé břicho, jak dlouho to vlastně může člověk vydržet?
Z ničeho nic jsem si vzpomněl na S…….. Asi už blázním. Nedávno mi psala. Moc se prý těší, až se vrátím domů. Z metru, jenž stříhá, už moc nezbývá. Vážně jsem nečekal, že by na mě počkala, je na to zkrátka moc hezká a nápadníků má fůru. Po přečtení dopisu jsem pocítil někde v hluboko v žaludku zašimrání motýlích křídel. Často jsem na ni myslíval, když mi nebylo zrovna nejlíp. A také při potřebě uvolnění, jak už to kluci mají v dobách, kdy není po ruce žádná svolná dívka. Ach S……., uvidím tě ještě někdy?
Ve vlaku začínají pomalu znít nervózní hlasy. Blížíme se k frontě a tady už přestává sranda. Nepřátelské letouny jsou stále hrozbou.
Jakoby v odpověď na naše obavy, se ozvalo strašné zahřmění a vagón se prudce otřásl. Následoval řev nízko nalétávajícího stroje a druhá detonace. Teď už je to jisté, útočí na vlak. Rozezněla se palba z protiletadlových zbraní, ale bez úspěchu. Další výbuch prudce smýkl s naším vozem. Všechno do sebe naráží včetně lidí i zbraní. Je slyšet křik a zoufalý pláč. Ohlušující rána najednou vymazala ostatní zvuky a rozervala vagón na kusy. Obrovská neviditelná ruka se mnou nemilosrdně praštila mezi pokroucené hořící trosky. Jsem v šoku a naprosto ohlušený. Celé tělo mám jako z olova a cítím smrtelný chlad. Po špinavém sněhu, na němž ležím, se rozlévá rudá kaluž – je mnohem větší, než bych čekal.
Propadám se pomalu do tmy.
Tak vida, Bůh mě slyšel, nakonec to ani moc nebolelo.
 

 

 

Aktuální téma - válka na Ukrajině

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz