02.04.2022 16:36
Transport
Vzbudili nás uprostřed noci.
Museli jsme se rychle sbalit, nafasovat zbraně a proviant a vyrazit do nepříjemné zimy před barák. Venku už čekaly náklaďáky, které nás na promrzlých korbách, nepříliš chránících před studeným větrem, dovezly na setmělé nákladní nádraží někde hluboko v lese. Nahnali nás do vagónů, zabouchli dveře, zablikala signální světla a tmavý vlak se pomalu rozjel.
Cítím se divně. Je to hlavně směs strachu a nervozity, ovládající mojí mysl. Paradoxně se nejvíc bojím, že mě zradí střeva a budu muset jít na kýbl, který nám sem dali. Snažím se tyhle myšlenky zahnat, neboť už jen představa podobné příhody, mi vyvolává nepříjemný pocit v břiše. Nechci být zkrátka první, kdo ho použije.
Říkám si, proč my? Nikdo z nás sem přece nechtěl. Závidím ročníkům před námi, které si prostě odsloužily to své pro vlast a v klidu a ve zdraví se vrátily domů.
A pak že to, čeho se bojíme nejvíce, se většinou nestane…
Snažím se alespoň modlit, abych se přestal užírat černými myšlenkami, příliš se však nedaří. Obludná fantazie mi kreslí hrůzostrašné obrazy možných zranění a strašlivé bolesti, jenž je bude doprovázet. Ach Bože, kdyby už to mělo nastat, ať je to rychlé.
Vůbec nemyslím na vojenskou slávu, ani případné hrdinství v boji – vnímám jen děs z možného utrpení. Jsem snad zbabělec? Ovládl mě pocit zrady a nespravedlnosti. V mém věku je přece ještě tolik věcí, které bych mohl zažít. Milovat dívky, užívat si života, občas popít s přáteli, založit rodinu, těšit se z dětí a později i z vnoučat. A nyní? Co z toho mě čeká? Co mi vlastně zbylo? Jen beznadějná vyhlídka na smrt…
Vlak skřípe a nadskakuje na spojích kolejnic, ke spánku však neukolébává. Škvírou ve stěně vagónu prosvítá záře nesmělého ranního slunce. Zasněžená krajina je panenský čistá a na nebi se neprohání ani jeden mráček. Mrzne. Jen rachot vozů ruší klid. Klid před bouří.
V noci jsme prý překročili čáru a ocitli se na nepřátelském území. Jak ironické, to my tu nemáme co dělat.
Prohlížím si tváře svých spolubojovníků. Šero ve vlaku jim dodává mrtvolný nádech. Je to snad již odraz naší budoucnosti? Občas se ozve tiché zakašlání, které jakoby se stydělo samo za sebe. Nikdo nemluví, pryč jsou všechny silácké řeči a já si najednou uvědomuji, že mě obklopují spíše tváře vyděšených dětí, než tvrdých mužů, jdoucích do boje. Ve střevech mi nepříjemně zaškrundalo. Někde uvnitř vagónu je slyšet fňukání a kamarád sedící vedle mě, se znenadání pozvracel. Zápach zvratků je nelibý. Zatínám zuby, abych ho nenapodobil.
Vlak, poháněný bezcitným strojem, dále uhání cizí zemí…
Je to divné, ale myslím na mámu. Měla se mnou v životě tolik starostí a trápení, když se ze mě pokoušela vychovat řádného člověka. V očích to najednou nepříjemně pálí. Ta představa, že její snaha přijde nazmar a já už se k ní nikdy nevrátím, je příliš. Mám pocit, jako bych se dusil. Lavina stesku po domově mě zavalila.
Vagóny nadskakují a cloumají sebou při jízdě přes výhybky. Projíždíme prázdným nádražím města, které lidé opustili ve strachu z našeho příchodu. Naše invazní jednotky dobyly krajinu před námi a neočekává se žádný odpor. Obyvatelstvo buď prchlo, nebo se bránilo a bylo pozabíjeno. Nechci na ně myslet, ale musím.
Kdo to z nás vlastně udělal? Jsme opravdu takoví? Vyrůstáme ve světě, kde je nám neustále tvrzeno, jak je důležitý mír a válka špatná, a pak jdeme zabíjet své bližní. Ve jménu čeho? Vyššího dobra? A pro koho?
Vážně budu muset jít na ten kýbl…
Šel jsem, ale nikdo se nepoškleboval. Překvapivě jsem nebyl první…
Přemýšlím, jestli to takhle bude pořád – nervy, strach, stažené bolavé břicho, jak dlouho to vlastně může člověk vydržet?
Z ničeho nic jsem si vzpomněl na S…….. Asi už blázním. Nedávno mi psala. Moc se prý těší, až se vrátím domů. Z metru, jenž stříhá, už moc nezbývá. Vážně jsem nečekal, že by na mě počkala, je na to zkrátka moc hezká a nápadníků má fůru. Po přečtení dopisu jsem pocítil někde v hluboko v žaludku zašimrání motýlích křídel. Často jsem na ni myslíval, když mi nebylo zrovna nejlíp. A také při potřebě uvolnění, jak už to kluci mají v dobách, kdy není po ruce žádná svolná dívka. Ach S……., uvidím tě ještě někdy?
Ve vlaku začínají pomalu znít nervózní hlasy. Blížíme se k frontě a tady už přestává sranda. Nepřátelské letouny jsou stále hrozbou.
Jakoby v odpověď na naše obavy, se ozvalo strašné zahřmění a vagón se prudce otřásl. Následoval řev nízko nalétávajícího stroje a druhá detonace. Teď už je to jisté, útočí na vlak. Rozezněla se palba z protiletadlových zbraní, ale bez úspěchu. Další výbuch prudce smýkl s naším vozem. Všechno do sebe naráží včetně lidí i zbraní. Je slyšet křik a zoufalý pláč. Ohlušující rána najednou vymazala ostatní zvuky a rozervala vagón na kusy. Obrovská neviditelná ruka se mnou nemilosrdně praštila mezi pokroucené hořící trosky. Jsem v šoku a naprosto ohlušený. Celé tělo mám jako z olova a cítím smrtelný chlad. Po špinavém sněhu, na němž ležím, se rozlévá rudá kaluž – je mnohem větší, než bych čekal.
Propadám se pomalu do tmy.
Tak vida, Bůh mě slyšel, nakonec to ani moc nebolelo.
