Byl jednou jeden malý, zelený chlapečkový zubní kartáček. Přebýval s ostatními zubními kartáčky - velkým, modrým tatínkovým, menším červeným maminkovým a malým růžovým holčičkovým, v kelímku na poličce v koupelně. Bylo jim spolu dobře v kelímku. Každý z nich měl důležitý úkol, na který se vždycky každé ráno a každý večer těšil. Velký modrý kartáček čistil tatínkovy zuby pečlivě a dlouho, stejně tak, jako ten menší červený, čistil pečlivě maminčiny zuby. Taky ten malý růžový se snažil a nezahálel. Čistil zoubky holčičky pořádně, tak, jak se to správně naučil. Nejdříve horní zoubky, krouživými pohyby, potom stejně tak i dolní zoubky. Postranní zoubky čistil z obou stran důkladně, zvláště stoličky. Nakonec vyšmejdil všechny mezírky mezi zoubkama a vyhnal všechny bacilky z pusinky pryč. Unavený, spokojeně odpočíval v kelímku na poličce. Odpočíval taky velký modrý i menší červený kartáček. Odvedly opravdu dobrou práci.
Malý zelený kartáček byl neposlušný. Zlobil! Nechtělo se mu dobře pracovat. Příliš spěchal a šidil. Šmrdlal zoubky chlapečka sem a tam jenom tak halabala, stoličky vynechal a na spodní zoubky úplně zapoměl. To dělal večer. A ráno? Milé děti, ráno nevylezl ani z kelímku, jak byl lenošný a nehodný! A zoubky toho chlapečka plakaly! Byly celé ulepené a obalené plakem, plným bacilkami. A bacilky se radovaly a smály a tancovaly po těch špinavých zoubkách a nechtělo se jim z pusinky ven. Nikdo je nevyháněl. Zoubky toho chlapečka se začaly kazit a pusinka mu nevoněla, jako dříve. Taky jazyk měl celý bílý a dásničky nateklé. Červíčci v pusince škaredě řádili a nechávali na zoubkách černá znamínka. Chlapeček plakal a maminka se zlobila.
Nehodný kartáček se v kelímku krčil strachy. Bylo mu chlapečka líto a umínil si, že se polepší. Jenže, už bylo pozdě. Ráno se sice snažil, jak nejvíce mohl, ale slyšel rozlobený maminčin hlas - " Když neumíš poslouchat a čistit si zoubky pořádně, půjdeme dnes k zubaři, nedá se nic dělat! A koupím ti nový zubní kartáček."
Malý zelený kartáček se vyděsil. Je zle! A taky bylo. Maminka popadla ten nehodný kartáček a šup - letěl do šuplíku pod poličkou. Ani se nestačil rozloučit s tím velkým modrým a menším červeným kartáčkem. Plakal a volal a sliboval, že už bude hodný a poslušný a nebude lenošný. Všechno marné. Byl docela sám, v šuplíku. Celý unavený z toho nářku usnul.
Večer ho probudil tichý něžný hlásek:" Ty jsi můj nejmilejší kartáček, nechci nový. Už mi budeš čistit zoubky pořádně. Neboj, spolu to zvládneme!"
Bylo zase dobře. Chlapeček i malý zelený kartáček se opravdu moc snažili. Vyhnali všechny bacilky z pusinky, vyšmejdili všechny červíky a zoubky se radostně smály. Pusinka voněla a malý zelený kartáček spokojeně odpočíval s ostatními kartáčky na poličce v kelímku a těšil se na svůj důležitý úkol.