No, co myslíte děti, byl přece ten Cafírek statečný dost, když se snažil sám zachránit svou neposlušnou sestřičku Bubušku?! To víte, že byl! A ještě si povíme, jak moc byl odvážný a statečný!
Druhého dne ráno, hned po snídani, rozdala maminka dětem dárečky z města a tatínek je pochválil, jak pěkně měly všechno uklizeno a jistě byli hodné. Všechno vypadalo v naprostém pořádku.
Nastalo ticho. Ježata měla moc smutná očka a klopila hlavičky. Za chvilku Cafírek vstal a položil svoje dárečky na stůl. A po něm to stejné udělala i Bubuška. „My si to nezasloužíme,“ řekli tiše. „Ale, copak se přihodilo?!" Zeptal se přísně tatínek a zle se mračil. Cafírek polkl a ztěžka pronesl: „Já jsem zklamal, tatínku. Neuhlídal jsem Bubušku, svoji nejmladší sestřičku.“
Maminka spráskla přední tlapky nad hlavou a leknutím až nadskočila na židli. „To já jsem všechno zavinila, tatínku, nebyla jsem poslušná! Bez dovolení jsem odběhla sama k potoku a spadla jsem do vody. Kousek mě voda nesla, až ke staré vrbě a já jsem se naštěstí chytla větve a volala jsem o pomoc".
Bubuška jedním dechem vypověděla, jak se to všechno přihodilo a kdo je zachránil a potom se rozplakala. Taky maminka se rozplakala úlevou, že se děti neutopily. Tatínek se mračil ještě víc. „Musím si to všechno pořádně promyslet, jaký trest vám uložím.“ Zlobil se moc. „Zajdu poděkovat starému brachu Medvědovi“, zabručel a na děti se ani nepodíval. Maminka se rozhodla, že hodné a ochotné tetě Lišce upeče bábovku a po obědě za ní zajde, poděkovat, jak se pěkně postarala o její děti.
Byla moc smutná. Bodlinka jí pomáhala s vařením a pečením a ostatní děti si venku hrály.
Po chvilce běhání a skotačení si chtěla Ježinka odpočinout na vyhřáté skále ve voňavé mateřídoušce. Jak si tak hověla a vyhřívala se na sluníčku, přikradla se k ní zlá a zákeřná Zmije a svým dlouhým a rozeklaným jazykem zlostně syčela:“To je moje skála, ty ježaté mládě, zzzzzmizzzz odtud okamžitě, nebo tě ššššštípnu!“ A ukazovala velké zahnuté zuby. Vyděšená Ježinka se vmžiku skulila do bodlinového klubíčka. Slyšela maminku volat děti k obědu, ale bála se pohnout. Zoubky jí strachy drkotaly a v slzičkách si pomyslela, „To se bude maminka zlobit, že marně volá!“ A byla by tam skulená až do večera, nebýt statečného nejstaršího brášky Cafírka. Rozhlížel se kolem, kde může Ježinka být a co se mohlo přihodit, protože Ježinka byla vždy hodná a poslušná. A na skále uviděl zlou Zmiji, jak se posměšně šklebí: „Sssss tou malou ježatou holkou ssstrach nepohne. Bude dnesssss bezzzzz oběda!“
Cafírek se rozlobil. „Ty jedna zlá Zmije! Já se tě nebojím! Nech mou sestřičku na pokoji!“ Zadupal a zafuněl a odhodlaně a hbitě svými ostrými zuby popadl Zmiji za hlavou a pevně držel i když sebou mrskala ze všech sil. Celá zmožená a unavená prosila o milost. Cafírek odtáhl Zmiji do křoví, daleko od Ježinky. „Neboj se, už ti nic neudělá! Dá určitě navždy pokoj.“ Ježinka se pomalu a bojácně rozkulila a tlapky se jí strachem ještě klepaly. Vděčně svého statečného brášku objala a potom honem běželi za maminkou na oběd.
Maminka se vyděsila, když viděla uplakanou a rozklepanou Jezinku. Cafírek maminku uklidňoval, že po obědě se všichni dozví, co se stalo. Všichni rozrušením nemohli ani polykat. Když se konečně najedli a maminka sklidila ze stolu nádobí, tatínek si zapálil fajfku a významně pokývl na Cafírka, aby začal s vyprávěním.
Ale Cafírek náhle samými rozpaky nevěděl, jak začít, jenom se čevenal a uculoval a pokukoval po Ježince. Ježinka už to nevydržela a rozběhla se k bráškovi. Objala ho a vážným hlasem nahlas řekla.“Maminko a tatínku a bráškové a sestřičky, máme statečného ochránce a hrdinu!“ Všichni vykulili oči a čekali, co bude dál. „Už se nemusíme ničeho bát!“ A vypověděla celý svůj a Cafírkův příběh o zlé Zmiji. Bratříčkové a sestřičky ani nedýchali napětím a všichni si společně nakonec šťastně oddechli.
Maminka byla dojatá a tatínek vstal, poplácal Cafírka po rameni a pyšně prohlásil:“ Jsem šťastný, že mám takového synka a jsem na tebe hrdý Cafírku! Nezasloužíš si trest, ale pochvalu“. A vážným hlasem dodal:„Nemůžeš za to, že někdy děti zlobí a neposlouchají. Když se jim něco nedobrého stane, je to jenom jejich vina!“ Maminka dodala:“Mějte z toho děti ponaučení! Poslouchat se musí a nikdy nedělejte nic samotné a bez dohledu!“ A pohrozila prstem Bubušce. „Ty si trest zasloužíš! Budeš mi od zítřka pomáhat místo Bodlinky v kuchyni a celý týden nebudeš běhat venku!“ Tatínek souhlasně pokývl hlavou a pod fousy se usmíval. Věděl dobře, že malá Bubuška toho v kuchyni moc nezmůže. To bude slziček a odprošování!
Všechno zlé bylo pryč. Maminka dala dětem dobrůtky na uklidnění. Radostně vyběhly ven a maminka s tatínkem v klidu popíjeli kafíčko.
Sluníčko svítilo a všem bylo dobře. 