Jednoho dne odešli rodiče malých ježátek z domova brzy ráno, když ještě ježata spokojeně spala. Ovšem, že se večer s nimi rozloučili a tatínek jim nařídil přísně, jak se mají chovat a co mají dělat.
Za všechno byl zodpovědný nejstarší ježčí kluk Cafírek, který bral svou úlohu velice zodpovědně a vážně. Ostatní byli zvyklí svého nejstaršího brášku poslouchat a rodiče se nemuseli o děti bát.
Ptáte se, kam šli rodiče a proč musela být jažata samotná doma? No přece do města nakupovat. Chodili tam jednou za měsíc a byla to dlouhá cesta! Proto jim to trvalo celý den, než docapali domů. Vždy se vraceli unavení až pozdě večer, když byla pořádná tma.
Ráno, hned po snídani, kterou jim starostlivá maminka nachystala, začala ježata plnit své úkoly, jako vždy. Kluci nanosili z lesa dřevo na topení a holky ze studánky vodu na vaření. Potom všichni společně uklidili a opláchli hrnečky a talířky od snídaně. A mohli si chvíli společně hrát a dovádět. Běhali venku a hráli si na schovávanou a na slepou bábu, houpali se na houpačce a po chvíli šla nejstarší ježatá holčička Bodlinka vařit oběd, jak se to naučila od maminky. Po obědě opět všichni společně umyli nádobí a odpočívali.
Odpoledne vyběhli na paseku a hráli si, jak byli zvyklí a jak se jim to líbilo. Nejstarší Cafírek na ně dohlížel a volal: „Neběhejte příliš daleko od domečku a nechoďte k potoku!“
Sluníčko už se klonilo k západu a ježata se scházela u domečku, když tu si Cafírek uvědomil, že nejmladší sestřička Bubuška chybí! Leknutím se až zajíkl a nemohl ani nahlas zavolat:“Pomoc, Bubuška tady není!“ Nakázal ostatním ježatům sedět a čekat a rychle běžel k potoku. Jeho podezření se naplnilo! Na skloněné větvi až k vodě, visela neposlušná Bubuška, promočená a už celá promodralá a ochraptělá od pláče a volání. Cafírek se vzpamatoval z úleku a volal z plných plic o pomoc. Ježata ho však neslyšela, potok byl dost daleko od jejich domku a voda nahlas zurčela a bublala po kamenech.
„Jak já Bubušku zachráním?!“ Zoufal si Cafírek. Bál se běžet pro bratříčky a sestřičky a nechat Bubušku samotnou, tak volal a volal a přitom horečně přemýšlel, co má udělat, aby voda Bubušku nevzala a neodnesla pryč! „Co, když se utopím, nebo mě voda vezme a odnese daleko a už nikdy neuvidím maminku a tatínka a všechny bratříčky a sestřičky?!“ Rozplakal se zoufale. „Do vody nemůžu, je hodně hluboká a proud je silný!“
Pak si dodal odvahy a po břehu doběhl k vrbě a začal tahat větev nahoru z vody i s nešťastnou Bubuškou. „Drž se pevně! Vydrž a nepouštěj se!“ Sípal námahou.
Sám by asi tu větev nezdolal a Bubušku nevytáhl. Nad potokem přeletěla sojka a viděla ten marný boj. O sojce se říká, že je to strážce lesa, všech zvířátek a klidu a pořádku. Přefičela to rychlostí blesku k domku ježecí rodinky, kde na lavičce poslušně seděla ježata a čekala na Cafírka. „Honem utíkejte k potoku, Bubuška se topíííí!!!“ A letěla dál do lesa, svolat zvířátka na pomoc.
Ježata se rozběhla k potoku, co jim ježecí síly stačily.
Mufírek popadl Cafírka kolem pasu, jeho zase Bodlinka a ji Ježinka a na konci se chytil Bubuš a táhli ze všech sil! Už byla Bubuška venku z potoka, když tu náhle mocně zapraskalo a žuchlo a šplouchlo a všechna ježata plavala v potoce a polykala vodu! Rychle se všichni skulili do bodlinatých klubíček a zavřeli očka.
A jak to celé dopadlo? Dobře. Nikdo z nich se neutopil. Strýček Vydrísek rychle spustil závoru, aby ježata neuplavala daleko a starý bručoun Medvěd, který občas chodil z lesa k potoku chytat ryby, svou velkou tlapou vylovil ježaté nešťastníky z vody a nasázel je v řádku na břeh potoka. Vykulená ježata prskala vodu a lapala po dechu. Ochotná tetka Liška nic nedbala na píchání bodlinek a brala jedno po druhém do své chlupaté náruče a pečlivě je osušila. To bylo radosti a objímání a děkování i slziček dojetí!
Potom všichni spěchali do ježecího domečku. Po rozloučení se svými zachránci, seděli ježatí kluci i holky tiše, jako pěny a smutně přemýšleli o tom, co se stalo. Popíjeli šípkový čaj s medem, který Bodlinka uvařila a vzdychali. „Co jenom řekneme tatínkovi a mamince?!“ Neposlušná Bubuška plakala. Bála se trestu.
Venku se už dočista setmělo, ale ježatům se nechtělo jít spát. Trápila je ta nešťastná příhoda. Cafírek cítil výčitky svědomí, že jako nejstarší neobstál a děti neuhlídal. A Bodlinka cítila smutek nad tím, že také on bude potrestaný, když ona nebyla poslušná a hodná.
Samým čekáním se jim zavírala očka. Svíčka na stole tajuplně čadila a občas prskla a naši uzoufaní a unavení bodlináčci se skulili do klubíček a usnuli.
Maminka s tatínkem je nanosili do postýlek a šli spát.
No a vy už taky spěte. Jak to bylo dál, to se dozvíte zítra. Dobrou noc. :*)