V jednom království pod vysokou horou, zvanou hora děda Praděda, žila namyšlená a rozmazlená princezna Aurélie. To se tak někdy stává, že tatínek král je příliš mírný a maminka královna příliš starostlivá ve výchově. Princeznička byla moc hezounké miminko a jak rostla, byla i hezounká a miloučká dívenka. Postupně však ubývalo roztomilosti a přibývalo umanutosti, pýchy a nezdravého sebevědomí.
Z dívenky vyrostla pyšná a namyšlená princezna, která chodila s nosíkem pyšně zdviženým, přesvědčena o tom, že není na světě krásnější dívky, než je ona sama! Ale to se musí nechat, byla opravdu pohledná, oči modré, jako poměnky a dlouhé vlasy až k pasu, černé, jako nejčernější noc a vysoká tak akorát a pěkně štíhlá.
Nastal čas na vdávání a princezna si měla vybrat ženicha. Pan král s paní královnou chystali velkolepé oslavy princezniných narozenin s turnajem, lovem a na závěr oslav ples pro všechny známé i neznámé prince a urozené muže z daleka i blízka. Ani jeden se však princezně nezamlouval! Na honu byli všichni podle ní nešikovní, při turnaji zbabělí a nakonec na plese nemehla a špatně tančili. Oslavy skončily a král s královnou byli smutní a zklamaní a plni obav, kde a jak si jejich dcerunka najde ženicha?! Král se těšil na to, jak předá korunu svému následníkovi, cítil se už unavený z toho věčného kralování a královna se těšila na vnoučátka.
Jednoho rána po oslavách přijel na zámek sličný mladík, ucházet se o ruku jejich namyšlené princezny. Byl urostlý, vysoký a svalnatý s jiskrnýma očima a s hustými plavými kučerami, prostě oblečen a jeho kůň měl obyčejné sedlo. Řekl, že je princ z daleké země, král s královnou ho neznali. Omluvil se, že se nemohl účastnit oslav, protože jeho tatínek, starý král stonal. Ale namyšlená Aurélie se na něho nechtěla ani podívat! Když se po obědě procházeli v zahradě, podívala se na něho pyšně a řekla: „Podívej, jak jsem krásná, nejkrásnější na světě!“
A zatočila se dokolečka, až zlatě a stříbřitě vyšívané šaty metaly blesky. „Já se nemůžu provdat za kdejakého chudého prince bůhví odkud!“ Princ zůstal v úžasu stát s otevřenou pusou. „Vždyť mě neznáš, nemůžeš vědět, zda jsem chudý!“ Aurélie si dupla nožkou, „Ani nejsi kdovíjak pohledný a urostlý, jako ti, co tu byli před tebou!“ A honem sklopila oči a začervenala se, protože se jí líbil. Ale honem si odfrkla, kdo ví, jestli jsi taky statečný, v boji obratný a šikovný lovec?!“ Ušklíbla se pohrdavě a pyšně se nesla ze zahrady pryč. Princ se jenom smutně usmál a poškrábal se na bradě. Poděkoval panu králi a královně za pohostinnost a odjel.
Aurélie netušila, že v zahradě nebyli sami a že je pozorovala známá čarodějnice Losiána, která všechno slyšela.„Nu, což, dostaneš výchovnou lekci, panenko namyšlená!“
Ráno se z komnaty princezny Aurélie ozval příšerný jekot a křik, to když se princezna začala zhlížet v zrcadle. Všechny služky a komorné lomily rukama a naříkaly, cože se to stalo?! Maminka královna omdlela a král nevěřil svým očím. Jejich ještě večer překrásná princezna měla obrovsky dlouhý nos, tvář plnou ošklivých bradavic a vlasy zcuchané a úplně šedivé! Před tím urostlé a štíhlé tělo princezny bylo odulé a ruce i nohy křivé.
Princezna proplakala celý den a celou noc. Královna truchlila, jaká nemoc postihla jejich jedinou dceru a král si zoufal, že takhle se už o princeznu nikdo ucházet nebude a on se následníka trůnu nedočká!
Celé království z toho neštěstí upadlo do smutku a melancholie. Na zámku se střídali doktoři a léčitelé z blízka i z daleka, dokonce až z Orientu, babky kořenářky, zaříkávačky, kouzelnice…...prostě všichni, kteří chtěli pomoci, nebo byli chtiví nabízené tučné odměny. Nic nepomáhalo. Tato událost se brzy roznesla po okolních zemích a mnozí lidé to namyšlené princezně přáli a zpívali posměšné písničky a hráli pouťová divadla. Dozvěděli se to i princové, které Aurélie odmítla na plese a přijeli se na zámek podívat, jestli je to pravda. Shodli se na tom, že je to zasloužený trest za její pýchu a smáli se jejímu neštěstí. To od nich nebylo pěkné a královna velice trpěla pro svoji dcerušku.
Dozvěděl se to i neznámý princ z dalekého království a jel se na nebohou princeznu taky podívat. Ne proto, aby se jí vysmál, ale z dobroty svého srdce, pomohl. Tentokrát ovšem přijel, jak se patří na prince – oděn v nákladném drahém obleku a na zlatě zdobeném osedlaném koni.
Nešťastná Aurélie nevycházela ze své komnaty už celý rok. Ruce a nohy jí velice bolely a už skoro nemohla chodit, jenom posedávala a polehávala. Dlouhé chvíle se dívala z okna do zahrady a vzpomínala na ten čas, kdy byla zdravá a krásná.
V první chvíli prince, který se procházel pod okny její komnaty, ani nepoznala, jenom si pomyslela, jak je urostlý a krásný a podivila se jeho přepychovému oblečení. Jistě je velice bohatý, napadlo ji a přijel jenom proto, aby jejímu starému tatínkovi králi nabídl, že převezme vládu nad jejich královstvím.
Druhý den ráno, když služky princeznu ustrojily a tvář jí pečlivě zahalily hustým závojem, odvezly ji na pojízdném křesle do přijímací síně, kde už na ni čekal neznámý princ, tatínek s maminkou a všichni rádcové a sloužící, prostě všichni, kteří na zámku žili.
Tatínek král promluvil vážným smutným hlasem: „Dcerunko, princ Dalimil se uchází o tvou ruku a nabízí tak ochranu našemu království a bezpečný život všemu lidu. Buď rozumná, prosím a provdej se za něho.“ K úžasu všech přítomných se princezna dojetím rozplakala. „Tatínku králi, cožpak mě princ bude opravdu chtít, až uvidí mou tvář?“, vzlykala nahlas Aurélie a poodhrnula si závoj. Všichni přítomní leknutím vydechli a honem se odvrátili. Jenom princ Dalimil s milým úsměvem pohlédl Aurélii do očí. „Neboj se, ožením se s tebou, jak jsem slíbil tvému otci králi. A myslím si, že už jsi za svou pýchu vytrestaná dost, nezasloužíš si žít v osamění.“ Poté bez ohlédnutí ze síně spěšně odešel. Aurélie se opět rozplakala, tentokrát lítostí, že se jí tak štítí. Už dávno nebyla pyšná, ale naopak pokorná a vděčná.
Druhý den se konala malá tichá svatba a král vložil svou korunu na hlavu prince Dalimila a prohlásil ho novým králem své země.
Aurélie se Dalimila bála a netušila, jaký život s ním ji čeká. Brzy však zjistila, že je velice hodný a milý a že se jí vůbec neštítí. Díval se jí dlouho do očí, když spolu hovořili, nebo naslouchal trpělivě a se zájmem jejímu vyprávění. Brzy se spolu sblížili a rozuměli si. Spolu se smáli a škádlili, hráli šachy, Dalimil vozil Aurélii po zahradě, nebo na koni po lese a loukách kolem zámku. Ale nebyli sami. Všechno sledovala čarodějnice Losiána a v podobě černé holubice stále kolem nich kroužila, nebo seděla někde blízko nich. Viděla, jak se Aurélie změnila, stala se z ní milá přemýšlivá a citlivá dívka a viděla také, jak se do Dalimila zamilovala. A vycítila, že se Dalimil zamiloval do Aurélie.
Jednoho dne si vyjeli opět na koni na projížďku po okolí. Bezstarostně cválali kolem potoka a po louce k lesu, kde tryskal ze skály pramen nazelenalé horké vody a tvořil malé jezírko. Aurélie se opírala zády o hruď Dalimila, který ji pevně objímal a tiskl k sobě. Vychutnávali si slunce a vítr na tvářích a ve vlasech a slastně přivřeli oči. Tu náhle kůň klopýtl a oba se skutáleli rovnou do jezírka. Nevšimli si, že nad nimi krouží černá holubice Losiána.
Když otevřeli oči, podívali se na sebe, leknutím celí omámení. Aurélie si otírala obličej a úlevou se rozesmála, že se jim nic nestalo. Vyškrábala se z jezírka a posadila se do trávy. Dalimil však zůstal stát v jezírku a nespouštěl z ní rozzářené oči.
Nikdo neví dodnes, zda to byla síla kouzelného pramene, nebo Losiána vyřkla kouzelné zaříkávadlo a mávla svými křídly nad Aurélií. Na břehu jezírka seděla překrásná dívka a usmívala se na zkoprnělého Dalimila. „Co se stalo Dalimile?“ Neodpověděl. Vzal ji za ruku a vedl ke svému koni. „Já můžu chodit!“ Vykřikla překvapená Aurélie. „A podívej se na moje ruce, jak jsou krásné a zdravé!“ Vydechla šťastně. Dalimil neodpovídal, jenom pobídl koně a tryskem se řítili do zámku.
„Honem se běž převléknout, ať nenastydneš!“ Postrčil Dalimil Aurélii do komnaty a vzápětí uslyšel šťastný výkřik plny radosti i úlevných slz. „Tak je to pravda, nezdálo se mi to!“ Rozesmál se nahlas a zachytil Auréli do náruče, která vyběhla z komnaty.
To bylo radosti po celém království! Aurélie byla vyléčena! Šťastný král a královna se brzy dočkali vnoučátek, pěti kluků a tří holčiček. A všechny děti byly krásné a hodné po svých rodičích a dobře a přísně vychované.
Od té doby se v tom kraji povídá o kouzelném prameni a lidé věří v jeho léčebnou zázračnou moc. Jezdí k tomu prameni lidé dodnes. A opravdu, ten pramen léčí a uzdravuje!
Jenom někdy někdo zahlédne přeletět nad pramenem černou holubici, ale kdo ví, to se možná jen tak povídá.