Povím vám příběh o vodní žínce.
Kdysi dávno, kdesi daleko, bylo jedno široké a hluboké moře. Povídá se, že to moře bylo začarované. Že v něm žila vodní žínka. Mořská panna. Prostě, zvláštní bytost, napůl dívka a napůl ryba. Ale to se jenom povídá. Kdo ví, jestli to byla pravda. Ten příběh je smutný, jako všechny příběhy o nešťastné lásce, ale s dobrým koncem, protože láska přemůže všechna trápení a překážky.
Na břehu žili v chalupě rybář se svou ženou a synkem Markem. Tatínek každý den, časně zrána, sotva vyšlo slunce, nachytal ryby. Potom zapřáhl oslíka do vozíku, naložil kádě s rybami a vypravil maminku do města na trh. Marek rád jezdil s maminkou a pomáhal prodávat ryby. Pozoroval lidi a povídal si s nimi. Měl tam také spoustu kamarádů, se kterými si hrál. Když všechno prodali, nakoupili, co bylo potřeba a spěchali domů. Maminka vařila a Marek pomáhal tatínkovi. Tatínek učil synka chytat ryby, plést sítě, opravovat lodě a vyrábět nové. Práce měli všichni dost, ale také spoustu radosti a dobře se jim spolu žilo.
Marek nejraději odpočíval u moře. Měl rád procházky po jemném a vyhřátém písku, líbilo se mu šplhat po skaliskách a skákat do vody. Uměl dobře plavat a vody se nebál. Jak rostl, stával se zádumčivým, stranil se vrstevníků a nechtěl se bavit s kamarády. Sedával na skále, poslouchal šplouchání vody a oddával se snění. Rád pozoroval hladinu, jak se měnila při západu slunce, kdy se zbarvila doruda a slunce v ní zmizelo. Když byl malý, věřil, že uslyší šplouchnutí a vždy s napětím poslouchal. Maminka s tatínkem si dělali starosti o svého syna. Vyrostl z něho opravdu statný a pohledný mládenec. Byl šikovný a pracovitý, děvčata ve městě mu nadbíhala a zvala ho k muzice. Každá dívka v okolí by se ráda stala jeho ženou. On se však stále oddával samotě a v očích mu utkvěl podivný tklivý výraz smutku a bolesti. Maminku s tatínkem to moc trápilo, ale Marek se nesvěřoval.
Jednoho večera to už maminka nevydržela a sledovala svého syna po cestě k mořskému břehu. Schovala se za skálu a sledovala, jestli se nebude dít něco zvláštního. A dělo se! Marek šel až blízko k vodě, vlny mu smáčely nohy a od moře foukal studený vítr. Voda, jakoby se začala vařit a velké vlny vzedmuly potemnělou mořskou hladinu. Blížila se půlnoc. Hvězdy na jasném nebi oslnivě zářily a měsíc byl velký a tajuplný. Nastal úplněk. Maminka se zachvěla strachem a úzkostí. Nejraději by utekla domů, do bezpečí tatínkovy náruče. Ale, když už se jednou rozhodla, chtěla vytrvat a zjistit, co trápí jejího jediného, drahého syna.
Marek rozpřáhl náruč a hlasitě zavolal – Kde jsi, moje milovaná? Nenech mě dlouho čekat a netrap mě! – Hlas měl smutný a naléhavý. Už celý týden tě marně volám a čekám. - Zpěněné vlny mocně udeřily na skaliska a hladina se zlověstně leskla. Znenadání vytryskl blízko břehu obrovský gejzír, z něho se vztyčila postava muže s královskou korunou na hlavě a dlouhými zelenými vlasy a vousy, které plavaly po hladině, jako mořské řasy. Mocný mužský hlas zvolal – Nech mou dceru na pokoji, mladý rybáři a najdi si sobě rovnou ženu, z rodu lidí! Nedovolím, abys mé dceři ublížil! Pokud neuposlechneš a budeš sem chodit a volat ji, zničím vaši chalupu, zaplavím pole i louky a zbořím domy ve městě. Už nikdy neulovíte se svým otcem ani rybičku! – Nebohá maminka v úleku sepjala ruce. – Co se to jenom strašného děje?! – Šeptala zoufale.
Marek padl na kolena a zaprosil - Netrestej mé nebohé rodiče a nevinné lidi ve městě, mocný mořský králi! Vezmi si ode mě, co chceš, rád ti to dám, ušetři však mé nejdražší. Nechci tvé dceři ublížit! Miluji ji nade všechno na světě, chci se s ní oženit a sdílet s ní svůj život. Ozval se řezavý hlasitý smích – Co mám od tebe žádat, bídný lidský tvore?! Vždyť nic nemáš! Odejdi a už mou dceru nevolej! - Moře naposledy mocně zabouřilo, pak se vítr utišil, hladina byla opět klidná a stříbřitě odrážela třpyt hvězd. Marek hořce zaplakal a zůstal ležet na písku s hlavou v dlaních. Schovaná maminka také plakala. Bolestí a žalem nad synáčkovým trápením s nešťastnou láskou k vodní žínce. Už se chtěla k němu rozběhnout a utěšit ho, když tu se náhle u břehu vynořila z moře velká ryba. Naposledy plácla ocasní ploutví a z vln vystoupila nádherná dívka. Byla opravdu zvláštní, jiná, než byly vidět dívky v širokém okolí. Byla bledá, s velkýma zelenýma očima a vlasy měla barvy zapadajícího slunce, dlouhé až po paty. Oblečená byla do světlezelených jemných šatů se třpytivým odleskem do fialova. Poklekla k Markovi a položila si jeho hlavu do klína. - Nikdy tě neopustím, můj nejdražší! - Maminka byla dojatá tím vyznáním a potichoučku se nenápadně vzdálila a spěchala domů.
Nemohla unést to strašné tajemství! Celou noc ustaraně vzdychala. Ani tatínek nespal, tušil, že se něco stalo. Marek už na něho čekal u moře se sítěmi. Mlčky chytali ryby a Marka napadlo, že možná je to už naposledy, co se svým tatínkem může sedět v loďce a houpat se na vlnách. Maminka spěchala do města za starou kovářkou, která sbírala v lese a na lukách bylinky, léčila lidi a každému ráda pomohla dobrou radou. Byla to dobrá a moudrá žena. Pozorně maminku vyslechla a potom vážně pronesla - Nebude lehké zlomit to kouzlo, aby se vodní žínka už o dalším úplňku neproměnila opět v rybu. Tedy poloviční. Aby, prostě zůstala navždy člověkem! - Nosí na krku svůj kouzelný amulet. Ten musí o svatební noci zakopat pod rozkvetlou magnolii. Za tři dny a tři noci ať utrhne sedm květů, usuší je a vypije z nich nápoj. Nikdo nesmí ochutnat toho nápoje ani kapičku! Pokud nesplní všechno tak, jak jsem řekla, rozplyne se o příštím úplňku vodní žínka, jako obláček páry nad mořem a už nikdy se nesetká se svým Markem. Maminka se podivila, odkud to všechno stařenka ví, ale neodvážila se ptát. Stejně by se nic dalšího nedozvěděla. Pěkně poděkovala, darovala kovářce zlatou minci za ochotu a pospíchala s tou radostnou novinou domů, kde už ji netrpělivě vyhlížel tatínek. - Kdes byla tak dlouho, ženo?! Máme návštěvu. - Maminka zůstala překvapeně stát u dveří. Za stolem seděl Marek a vodní žínka, oblečená v prostých dívčích šatech, s vlasy spletenými do copu. Plaše klopila oči a stydlivě mlčela. - Maminko, přivedl jsem vám představit svou nevěstu, dceru mořského krále. - Maminka ztěžka povzdechla, ale na vodní žínku se vlídně usmála a na stůl podala chléb se solí a džbánek mléka. Nikomu u stolu samým zoufáním nebylo do řeči. Maminka vypověděla všechno, co se dozvěděla od kovářky. Tatínek vážným hlasem řekl - čekají nás opravdu těžké dny! Mořský král se rozlobí a zničí celé město, jak slíbil. Mnoho nevinných lidí bude trpět s námi, pro tvou lásku k vodní žínce, Marku. Jděte za ním a pokuste se obměkčit jeho srdce slibem, nebo darem. Ať dá souhlas k vašemu sňatku. Pokud nebude souhlasit, neboj se vodní žínko, my tě ochráníme. Ještě dnes večer všichni odejdeme daleko a najdeme si jiné živobytí. Marek s vodní žínkou šli tedy k moři a volali mořského krále. Moře hrozivě bouřilo. Obrovské zpěněné vlny prudce narážely na skály a hrozily, že je rozdrtí. Nánosy mořských chaluh zanesly celou pláž. Voda byla zkalena pískem a v dálce na moři se houpaly utržené a rozbité rybářské loďky.
Po dlouhé chvíli vyslyšel zoufalé volání a prosby a vynořil se mořský král nad hladinu. - Lidé jsou zlí a jejich láska nemá dlouhého trvání, moje dcero! Zradila jsi celý podmořský svět pro člověka a odmítla ruku mladého mořského prince. Musím tě potrestat za tvou neposlušnost a musím potrestat i Marka, který je toho příčinou! Pokud mě Marek přesvědčí o tom, že se mýlím a lidská láska překoná vše a je schopna obětí, odpustím vám oběma a nezničím město. Tady však zůstat nemůžete! Od této chvíle nechytíš nic do svých sítí, rybáři. Přesně za rok, od této chvíle, mi přinesete to, co vám bude nejdražší, jako dar na usmířenou. A teď utíkejte a varujte lidi ve městě. Blíží se strašlivá bouře. Hoře mého srdce ji rozpoutalo, ne zloba. Nepůjde zastavit, dokud nevypláču všechny své slzy bolesti nad zradou své jediné dcery. - Sotva to dořekl, ponořil se mořský král do hlubin. Marek s vodní žínkou utíkali ze všech sil k chaloupce, před kterou už čekali maminka s tatínkem a naloženým vozíkem skromným majetkem.- Rychle! Utíkejme! - Pobízel tatínek. Naskočili na vozík a poháněli oslíka k rychlejšímu běhu. Strašlivá bouře se přihnala s oslnivými blesky a burácením hromů. Proudy deště tekly k zemi s takovou silou, že odnášely vše, co nebylo pevně přivázané. Mořské vlny se vylily a zaplavily louky, pole i lesy. Dorazily až do městečka a hrozily jeho zaplavením. Lidé plakali a naříkali. Schovávali se na půdách a nechápali, co se děje. Takovou bouři dosud nezažili. Z posledních sil se dotrmáceli Marek s vodní žínkou, maminkou a tatínkem na náměstí a schovali se do kostela. Vozík s celým jejich majetkem jim voda vzala a odnesla kdoví kam. Oslíka pustili, aby utekl a zachránil se. Nezbylo jim vůbec nic. Byli z nich žebráci.
Přečkali hroznou noc v kostele a druhý den ráno zaklepali na dveře fary s prosbou o kousek chleba a vodu. Hospodyně se ulekla toho, jak byli zbědovaní, pohostila je a darovala jim suché a čisté oblečení. Pokojně vyslechla jejich vyprávění a potom se loučila. - Zabalila jsem vám trochu jídla na cestu. Tady zůstat nemůžete. Lidé nejsou všichni zlí, ale jsou velice nešťastní z toho, jak jim bouře zničila jejich majetky a domy. Dávali by vám to za vinu a špatně by se vám tu ve městě žilo. - A tak putovali několik dní a noci trávili u dobrých lidí, nebo v lese na mechu. Jednoho dne došli do vesnice, blízko mořského břehu a tatínek s Markem na sebe smutně pohlédli. Už nikdy nebudou rybáři. Musí si najít jinou živnost. - Co si jenom počneme a čím se budeme živit? - Starali se a smutně povzdechli. Nemáme nic do začátku. A čím zaplatíme za všechno, co budeme potřebovat k životu? - Zanaříkala maminka. Odpočívali a občerstvili se skromným jídlem. Vodní žínka se rozběhla k moři. Za malou chvilku se vrátila a s milým úsměvem podávala Markovi hrst perel. - Snad to bude stačit? - Všichni užasli nad tím bohatstvím. - To je svatební dar od mé maminky. - Šeptla smutně vodní žínka a oči měla náhle plné slz.
Za darované perly si nakoupili všechno, co potřebovali k novému životu. Koupili si domek ve vsi a pěkně si ho zařídili. Maminka s vodní žínkou zhotovily u domku zahrádku a maminka zasadila keře magnólií. Potom si koupili pár slepic a pořizovali si malé hospodářství. Vodní žínce se to líbilo a ráda pracovala na zahrádce. Tatínek s Markem pracovali v lese a vyráběli nábytek. Vyznali se v práci se dřevem, když uměli vyrobit a opravovat lodě. Lidé ve vsi je měli rádi a chovali se k nim pěkně. Maminka vysvětlila vodní žínce, co má udělat, aby zlomila své kouzlo a stala se navždy člověkem. Vodní žínka se šla rozloučit k moři se všemi, které měla ráda a poslechla maminku. Po úplňku chystala maminka svatbu. Šla s vodní žínkou do kostela ke zpovědi a ke křtu. Vodní žínka dostala lidské jméno - Johanka.
Čas plynul rychle. Žilo se jim spolu dobře a všichni byli šťastni. Ani se nenadáli a uplynul rok. V krásně vyřezávané a malované kolébce spinkal malý Mareček. Johanka s Markem se jednoho večera na sebe dlouho a smutně dívali. Nemluvili. Nebylo třeba nic povídat. Oba věděli, co je čeká, až se rozední. Maminka s tatínkem o tom neměli ani tušení.
Po snídani oblékla Johanka svého synáčka do té nejkrásnější košilky a zavinula ho do vyšívané sváteční peřinky. Sama se ustrojila do svátečních šatů a ozdobila se šňůrkou s perlou, kterou si jedinou nechala na památku. Odhodlaně vykročili Johanka s Markem k mořské pláži. Miminko sladce spinkalo v Johančině náruči. Ano. Ono bylo tím nejvzácnějším darem, který mohli mladí manželé nabídnout mořskému králi na usmířenou, jak před rokem slíbili! Moře bylo klidné, vlny jemně šplouchali a čeřili zlatavý písek na pláži. Johanka s uslzenýma očima naposledy přitiskla svého synáčka k sobě a něžně políbila jeho tvářičky. Marek rozechvělým hlasem zavolal - Kde jsi mocný mořský králi? Neseme ti dar nejvzácnější, jak jsme ti před rokem slíbili. - Vytryskl vysoký gejzír vody a moře tiše zašumělo. Drobounké vlnky rozčeřily hladinu do všech stran. Z moře se vynořil mořský král a napřáhl náruč. - Vítejte, má dcero a synu. - Dodrželi jste své slovo a nesete mi opravdu to nejcennější, co máte. Mého vnoučka. - Láskyplně si vzal do náruče malého Marečka a položil ho na hladinu, vlnky ho konejšivě houpaly a Mareček se neprobudil. Náhle něco zašplouchalo a nad hladinu se vynořila mořská královna. - Odpusť jim, mocný králi, tatínku. - Přimlouvala se tichým hlasem a něžně objímala miminko. Neber jim děťátko! Johanka by se steskem uplakala! Potom vystoupila na břeh, s miminkem v náručí a podala ho Johance. Otevřelo oči a zvědavě je kulilo na babičku. Dojatý Marek se objímal s mořskou královnou a Johanka s mořským králem, svým tatínkem. Všechno zlé bylo odpuštěno a zapomenuto. Dlouho si všichni povídali a loučili se neradi.
Čas plynul. Z malého Marečka vyrostl urostlý a pohledný mladý muž. Stal se rybářem. Miloval moře a znal jeho tajemství. Našel si krásnou a hodnou dívku ve vsi, oženil se s ní a měli spolu dvě děti, Johanku a Marečka. Žili spolu s babičkou a dědečkem všichni spokojeně a šťastně.
Každý večer před spaním vyprávěl dědeček Marek dětem pohádky. Nejvíce se jim líbila ta, o vodní žínce. Moře tiše šumělo, vůně magnólií se nesla otevřeným oknem do pokoje a děti pokojně spaly.