Bydlela jsem v domku na malé poklidné vesnici, kde jsme se všichni znali. Můj manžel vlivem své nemoci odešel za nebeskou bránu a zanechal mi po sobě nejen bolest, smutek, pocit osamělosti, ale i pěkný domek se zahrádkou a fenku Bobinu.
Snažila jsem se nepoddávat se příliš smutku a věnovala jsem se práci, které bylo stále dost. Byla jsem sice už v důchodě, ale byla jsem stále aktivní, jezdila jsem na kole a chodila ráda do lesa a po horách, měla jsem kamarádky a dobrou velkou rodinu, včetně čtyř vnoučat. Blížila jsem se k sedmdesátce a o žádnou další známost jsem už nestála. Po třech letech mě smutek z osamění přešel docela, byla jsem spokojená a šťastná.
Ne tak asi naše Bobina, krátkosrstá fenka Zlatého retrívra. Stále chodila na hřbitov, kde nějakou chvíli tiše ležela u hrobu svého páníčka, kterého milovala. Byla jsem zvyklá na její odchody i příchody, sama si uměla otevřít branku a já jí nijak nebránila, nehubovala jsem ji a vždy jsem po ní zase zavřela.
Jednoho časně jarního blátivého dne se vrátila dost pozdě, už se smrákalo a tvářila se provinile. Urousaná, špinavá zalezla do pelechu, ani granulí si nevšimla. Ale, copak, říkala jsem si pro sebe, co si provedla, ty nezbednice?! Po očku mě sledovala a předstírala spánek. „Vykoupu tě až zítra, klidně spi“ a tvářila jsem se přísně.
Důsledky jejího provinění jsem objevila koncem května v kůlně, kde si je ze strachu pečlivě schovala pod starou deku. „Máš rozum?! Kárala jsem ji, „ještě ti je kuna sežere!“ Ještě slepá štěňátka jsem opatrně přestěhovala do jejího vydrhnutého pelíšku v kuchyni. Jenom kníkla a klopila oči. Jak štěnátka rostla, ani jedno se jí moc nepodobalo. Jedno byla fenečka, zlatavě hnědá, ale měla dlouhou kudrnatou srst a druhé bylo psí chlapeček, černý, jako nejčernější noc, stejně tak kudrnatý. „No, tys to vyvedla“, kroutila jsem hlavou, hladila je a nechala si okusovat ruce. Pozorovala nás láskyplně a potom si ta svoje ňufátka odnesla do pelechu.
Jednoho letního dne odešla i se štěňaty. No, co, říkala jsem si, asi šla ukázat ty svoje děti jejich tátovi. Blížil se večer a stále se nevraceli. Už jsem se začala strachovat. Vzala jsem mobil do kapsy a zamykala jsem, když tu jsem uslyšela radostný štěkot. Branku rozrazilo chlupaté klubko a řítilo se přímo na mě. Velké černé chlupaté psisko mě olízalo, kam dosáhlo, jako by mě znalo odjakživa a k němu se přidala Bobina i štěňata. Div jsem neupadla. „Tak ukaž, koho jsi mi to přivedla“? Ptala jsem se a zvedala klíče ze země. Od branky jsem uslyšela pobavený smích a „To je můj Rex, hlídá tady mým mladým novostavbu, kousek od hřbitova.“ U branky stál postarší tlouštík a dobrosrdečně se usmíval. „No, to je tedy hlídač!“, rýpla jsem si taky bez pozdravu a zasmála se. Muž se rozpačitě poškrábal na bradě „Tak, my už půjdeme“ a krátce hvízdl na psa. Jenže Rexovi se nechtělo opustit svoji rodinku. Dováděli spolu na zahradě a na nějaké povely nás obou nereagovali. „Co je to vlastně za rasu?“ ptala jsem se a se zájmem prohlížela toho obrovského chlupáče. „A co já vím? Nějaká vesnická směska. Dostal jsem ho ještě, jako štěně od kamaráda“, zasmál se ten nezvaný host od branky. „No tak pojďte přece dál“, zastyděla jsem se za svou nezdvořilost.
V pergole jsme popíjeli kávu a přikusovali čerstvý jahodový koláč. Přitom jsme se seznamovali a poznávali zároveň. Nastal příjemný teplý večer, který přímo zval k procházce a tak jsme se všichni vypravili k obhlídce staveniště a místa početí našich roztomilých štěňátek.
Můj nový známý se časem projevil, jako velmi šikovný a pracovitý muž a ochotný mi občas s něčím pomoci, nebo něco opravit…….Z toho „občas“ se postupně stávalo „častěji“ a nakonec „vždycky“.
Byl taky vdovec a žil v malém bytě ve městě. Jak život šel a čas běžel, zjistili jsme oba, že je nám spolu dobře a že se jen neradi loučíme, stejně, jako ti naši pejsánci.
Dnes spolu žijeme všichni v mém domku a já jsem Bobině vděčná, že mi mého partnera přivedla. Zapadl do mé rodiny dokonale, stejně tak, jako já jsem vítaná a ctěná v té jeho.
