Pohádka o tom, kdo čaruje v lese
V jednom dubovém lese žili dva skřítkové, Kryšpín a Filišpín. Byli to skřítci rošťáčci a šprýmaři. Rádi čarovali po lese a zlobili zvířátka svými darebnými kousky. Ale byli to také skřítci hodníčci a pomocníčci. Když potřebovalo některé zvířátko pomoci, rádi pomohli a když se některé zvířátko roznemohlo a onemocnělo, svými kouzly zvířátko uzdravili.
Jednou se na pasece uprostřed lesa konal velký sněm zvířátek. Přišli i skřítkové. Ti nesměli nikde chybět! Předsedal starý mrzout jezevec. „Ale budete hodní! Nebo vás nechám vyvést!“ Brblal pod vousy a mžoural unavenýma očima přes brýle. Projednávalo se všechno. Jak se v lese žije, co zvířátka potřebují a kdo ochořel, prostě všechno. Řešilo se, jak zabránit křivdám a rozporům a zamezit hádkám, jak chyby a nedobré věci napravit. Když už bylo všechno hotovo, přihlásil se statný mladý jelen:“V našem lese zase škodí pytláci!“ My mladí se jich nebojíme! Jsme bystří a rychlí. Jejich nástrahy přeskočíme a utečeme dál do hlubokého lesa. Ale ti staří a nemocní nemají od pytláků pokoj! Všude po lese jsou nastražená oka a pytláci číhají taky na posedu a střílí“. Zvířátka se vyděsila! „Už je to tu zase!“, zaskuhrala stará liška, „nedají nám pokoj!“ Zvířátka se radila a skřítkové dobře poslouchali. My bychom rádi čarovali a pytláky vystrašili. Ale to by nebylo to pravé!
Kryšpín trval na tom, že zvířátka musí ukázat, že se pytláků nebojí! „Kdepak, na pytláky musíš chytře! Tam žádná síla nepomůže.“ Rozumbradil Filišpín a už vymýšlel bojový plán. „Zvířátka nám musí pomáhat! Hlavně se nesmíte těch zlotřilých pytláků bát!“ Trval na svém Kryšpín. Všechna zvířátka souhlasila. Chytré lišky nejdříve zneškodnily železné pasti a oka, které nastražili pytláci na zvířátka.
Veverky chystaly zásoby žaludů a kaštanů, jako střeliva do praků pro skřítky. Jezevci vyhrabali hluboké díry a kuny je přikryly chvojím. A zajíčci se těšili, jak do nich pytláky nalákají! Do děr se schovali ježci, stulení do klubíček. Ani straky a sojky nezahálely! Připravily si zásobu vajíček a zaujaly palebná postavení na vysokých smrkových větvích. Datlové měli připravenou bojovou letku a bručoun medvěd plástve medu i s včelkami. Jeleni se schovali za krmelec V lese nastalo ticho, jako před bouřkou. Všechna zvířátka i skřítkové nedočkavě čekali až přijde noc! Konečně! Sotva měsíc ozářil paseku, pytláci se plížili lesem.
A pak nastala ta správná mela!
Jeleni si s pytláky pohazovali na parožích, až pytláci lítali, jak na houpačce a přistáli v mlází s kopřivami a bodláky. Pořádně si natloukli a belhali se dál, když tu najednou popadali do děr a popíchali se o ježky! Dalo jim to pěknou práci, vyškrábat se ven!
TI, kteří nespadli do děr sice běželi dál, ale dostali spršku kaštanů, žaludů a vajíček. S křikem a nářkem se váleli po zemi. Datlová letka zahájila útok. Svými ostrými dlouhými zobáčky pobodali pytláky do zadku a do noh. A to nejhorší je teprve čekalo! Když se vybelhali z lesa, potlučení, poškrábaní a popíchaní, špinaví od hlíny a s kapajícím žloutkem na obličeji, čekal na ně na pasece medvěd s včelkami a usmíval se. „Vítejte, už tu na vás čekám, darební pytláci!“ A máchl tlapou. Medem pomazal pytláky a máchl podruhé. Rozlobené včelky se do pytláků pustily a hnaly je pryč.
Co myslíte, děti, vrátili se ještě někdy pytláci do lesa? Kdepak! Zvířátka měla navždy pokoj. Kryšpín s Filišpínem dostali druhý den ráno na sněmu zvířátek medaile. Zvířátka připravila bohatou hostinu pro všechny. Ptáčci zpívali, cvrčci ladili housličky a tančilo se až do večera.
Skřítkové byli spokojeni. Mohli odpočívat. Ale, že to byli všudybýlkové neposedníčci, dlouho odpočívat nevydrželi a už zase vymýšleli nějaké fiškutálie.