Verše, které se mají číst dvakrát.
Proč zrovna dvakrát? To pochopíte, až je přečtete poprvé.
Jsem součást ztracené generace
A odmítám uvěřit, že
Já můžu změnit tenhle svět
Chápu, že vás to šokuje, ale
«Štěstí máš uvnitř sebe»
Je ve skutečnosti pustá lež
«Štěstí ti dají peníze“
A ve třiceti řeknu svému dítěti, že
Není to nejdůležitější v mém životě.
Můj šéf musí vědět, že
Má zásada je:
Práce
Je důležitější než
Rodina
A tohle si poslechněte:
Od pradávna
Lidé žijí pro svou rodinu.
Ale dnes platí:
Společnost už nikdy nebude taková jako dřív.
Odborníci tvrdí:
Za třicet let oslavím deset let od rozvodu.
Nevěřím, že
Budu žít v zemi, kterou sám vybuduju
V budoucnosti
Se ničení přírody stane normou.
Nikdo nevěří, že
Dokážeme uchránit naši nádhernou planetu.
A samozřejmě
Moje generace už je ztracená
Je hloupost myslet si, že
Je naděje.
Teď si verše přečtěte od konce na začátek, verš po verši v opačném pořadí.
Tyto volné verše se dají číst v obou směrech jako příklad protikladných možností současného a budoucího vývoje lidstva. Aby se scénář prvního čtení nestal skutečností, je třeba dosáhnout naplnění toho opačného, který čteme od konce a který nám naznačuje jinou cestu, vyznačenou jinými hodnotami.
Autor Jonathan Reed dal veršům i dva názvy – podle směru čtení: „Ztracená generace“ a „Je naděje“.
/převzato z internetu