ŠEDIVÝ DEN

Šedivý den, stejně šedivého, propršeného a studeného léta na Moravě. Autobusové nádraží v Brně se tváří nevlídně a kiosky opuštěně zívají do plížící se tmy. Nudný den balí šedivým plédem stejně nudný večer. Šedá přechází v černou a černá se uhnízdila v mé prázdné duši, jako kukaččí mládě v cizím hnízdě. Nemilosrdně vyhodila růžovou barvu bezstarostného mládí, zelenou barvu naděje a modrou nesplněných tužeb a očekávání. Černá je noc a černá je myšlenka, černou má zoufání, beznaděj i doufání.

Popíjím vlažný slabý grog, s odpornou chutí vymáchaných prázdných sáčků čaje a vztekle kopu do zmačkaných cárů novin na zemi. Nic se nedaří už od rána, kolo štěstí se zadrhlo a Země se točí opačným směrem. Nekonečné pleskání kapek deště mě dohání k ještě většímu vzteku. Zapaluju si cigaretu a zuřivě potahuju, známá příjemná chuť a vůně kouře mě pomalu sází do pohody. Znechuceně hledím do špíny kaluží, ve kterých se zrcadlí celý můj dnešní zbytečný den.

Setkání v novém zaměstnání dopadlo špatně. Víc slíbili, než  chtěli splnit. Setkání s holkou, která se mnou sdílela můj byt, auto, moje tělo i sny a plány po celý rok, dopadlo špatně. Nechtěla se mnou sdílet už nic. Víc slíbila, než mohla splnit. Aspoň, že setkání s kamarádem nedopadlo špatně. Nekonalo se vůbec. Slíbil víc, než chtěl i mohl splnit. Neměl čas. Vyrůstali jsme spolu, rozbili spolu okno v kostele, tahali holky za copy, spali pod širákem, klepali se trémou v tanečních, spolu jsme maturovali a na vysoké podpírali jeden druhého po prohýřené noci cestou na koleje.... Měli jsme čas. Pro život i pro sebe. Típnu cigaretu a sleduju oharek, jak si zvolna a bezstarostně plave v kaluži. Házím batoh na záda, vykročím do deště a málem zakopnu o drobounkou postavičku .

Zvedá hlavu a obrovská černá kukadla se mi zapichují až do srdce. Sjedou mě zkoumavým dlouhým pohledem od kapuce mikiny až po promočené boty a vážný hlásek mi rozhodně sdělí – Nemáš gumáky ! – Postavička si sundá kapuci pláštěnky a já udiveně zjišťuju, že je to děvčátko, s tou nejkrásnější tvářičkou, jakou jsem snad u dítěte kdy viděl. Kombinace rozverného čertíka s nevinným andílkem. K tomu zplihlé černé kudrlinky a kapka vody u nosíku. – Čekáš dlouho? A zlobíš se? Maminka říkala, že asi budeš ! – Brebentí a bere mě za ruku. - Tak pojď už - Táhne mě za sebou. Dříve, než se zmůžu na to, přerušit ten příval roztomilého odhodlání, utne ho rázně mladá žena, blížící se k nám.

Co to děláte s mou dcerou ?! – Její oči metají nepřátelské blesky. – A kam ji vedete ?! -  V úžasu zapomínám zavřít ústa a nevyvalovat oči. Asi v té chvíli moc  inteligentně nevypadám, protože do mě prudce strčí a vytrhne drobnou ručku z té mé tlapy. – Tupče! – Sykne po mě na rozloučenou a vleče dítko sebou. Zírám. Stojím a v hlavě mám kolotoč. Na jeden den by to snad stačilo. Netuším, že den má pokračování ještě mnohem podivnější. Večer přinese mnohá překvapení a noc  se rosvítí tisíci jiskřičkami ohňostroje, aby ráno smetlo všechno na jednu hromádku zklamání a utopilo v kaluži těžké kocoviny.

Sled událostí nabývá na intenzitě. Nevim, co bude následovat, ani to nechci vědět ale nějak začínám tušit, že já budu hlavním hrdinou v dramatu, které právě začíná. Capartík má taky svá práva a umí se za ně jak se patří prát. Příšerný jekot doprovází čvachtání v kalužích, následný pád a v křiku rozeznávám jednotlivá slova – Je to můj nový táta a je, mě se líbí, chci aby šel s námi! -  Není ! -  Křičí rozlobená matka a zvedá neposlušné dítko z kaluže. Holčička ji celou smáčí špinavou vodou, vysmekne se a utíká ke mě. Zablácená, uplakaná a šťastná svým malým vítězstvím, objímá vděčně moje kolena a odmítá se pustit. Rázně ji plesknu po zadečku a zvedám si ji do náruče. Tiskne se ke mně zoufale tou svou špinavou a mokrou pláštěnkou, usoplený nosík otírá o mou neholenou tvář.  – Škrábe to – Vzlykne a usmívá se.   Bezradná matka si kouše ret a já se začínám taky usmívat. Už to nevydržím. Řehtám se na celé kolo, jako blázen a točím se s děvčátkem v dešti. Jsem blázen. Kdybych nebyl, postavil bych děcko na zem a šel pryč. Jako každý normální chlap. Jsi blázen, říká rozum v mé hlavě a  směje se. A směje se děvčátko v mé náruči, směje se její máma a točíme se v dešti, jako ti, kteří se dlouho neviděli, čekali na sebe a konečně se dočkali.

Dívenka už dávno spinká, vykoupaná, jako voňavý andílek, obdarovaná smyšlenou pohádkou ode mě a spoustou pusinek od maminky. Šťastná ve svém dětském světě spravedlnosti, lásky a dobrých  konců pohádek.

Sedíme proti sobě, popíjíme Cabernet po dobré večeři a já vnímám  útulné teplo domova. Vnímám vůni té nádherné mladé ženy  a poslouchám její pohnutý a neradostný příběh života svobodné matky, se všemi peripetiemi prožitého zklamání, bolesti, opuštěnosti i nové naděje.  Finančního zajištění, opory. Má před svatbou se starším mužem, nemiluje ho a dívenka ho nesnáší. On sám hledá spíše hospodyni do svého opuštěného domova a s dětmi moc nepočítal. Dívám se na ni a vnímám její křehkou krásu zraněného motýla. Jaký je to rozdíl mezi ní a mou bývalou ... Cítím k ní náhlý příval něhy a touhy. Tuším, že ji zraním ještě mnohem víc a bráním se silou své vůle, pokud ještě nějakou mám.  Máme mnoho společného, rozumíme si a její dcerka si mě sama vybrala..... naznačuje. Popíjíme a kolotoč v mé hlavě se točí čím dál rychleji. Večer už dávno překročil práh noci a my sedíme blíž a blíž. Cítím její drobná pevná ňadra na své hrudi a její vlhké rty na svých hladových ústech.....náhle mě zprudka odstrčí, rychle vstane a odchází do koupelny. Hlasitý přerývavý pláč maskuje proudem tekoucí vody.  Vstávám,  hledám svoje věci a držím kliku, když tu tichý roztřesený hlas říká – Zůstaň -  Bojím se otočit. – Zůstaň, aspoň do rána – Zaprosí opět tichým hlasem.  – Zůstanu, jedině, když se zamkneš ! - Otáčím se a sám se divím tomu nesmyslu, co říkám. Jediný pohled a těch pár metrů jsem překonal  snad  rychlostí světla.  Kolotoč vášně a touhy zastavilo svítání. Nedokázal jsem to říct a ani nemusel. Věděla to moc dobře. Pochopila to z mého vyprávění. Loučili jsme se dlouho a mlčky. Její dceruška ještě spala. Ten obrázek krásy a něhy mi z mysli a srdce čas nevymazal.

- Zavolám ti –  Milosrdná lež. Zbytečná. – Neznáš číslo – Zasměje se řezavě a mě po zádech přejíždí  motorová pila. Doprovází mě před dům a já se naposledy dívám do té milé tváře, kterou nesmáčí jenom déšť.

....... Hovoří k vám kapitán letadla ...... posádka se s vámi loučí a přeje pěkný den. Pod vámi čeká letiště Houston.....poslouchám perfektní angličtinu s americkým přízvukem, jinou, než znám ze školy a kámen, kolem žaludku tlačí.

Mám všechno, o čem  jsem snil, co jsem si přál.  Kariéru, peníze, velký dům, jenom ne děti, ne ženu, jenom ne lásku. Navštívil jsem místa, po kterých jsem toužil a koupil si všechno, co jsem chtěl mít.  Mládí už dávno spláchly deště a já stále nejraději chodím v šedém obleku a mou oblíbenou je černá košile. Dívám se do kaluže, ve které se zrcadlí jasné modré nebe Texasu a náhle vidím tu drobounkou tvářičku s obrovskými kukadly. Z malého děvčátka vyrostla žena a já se nikdy  nedovím, jak se jí daří a jaký život vede. Neznám ani její jméno. Ten osudový večer jsem jí říkal „Beruško“, stejně, jako její máma. Ta nádherná, citlivá a vnímavá žena. Nikdy se nedozvím, jak se tenkrát, v tu osudovou noc rozhodla, když znaveně a trhaně usínala v mé náruči.

          Prší. Procházím se ulicemi  města a pozoruju lidi.  Milenci, líbající se v dešti. Už je to bezmála 30 let a mě, při tom pohledu, jímá podivný tklivý pocit a opět cítím ten kámen, tam někde hluboko v sobě.

líbej mě
mezi kapkami deště
a říkej ještě
miluji tě

i kdybys měl lhát

šeptej mi lásko
voda odnesla bolest i touhy
ten okamžik zlomu pouhý
zasekl ránu v duši
osud
co chystá
kdo z nás
tuší

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz