O krtkovi, který se bál

Pod jednou velkou zahradou, v útulném krtčím domečku pod zemí, žili tatínek krtek a maminka krtková a měli synečka Josífka, malého krtečka.

Synek to byl hodný a poslušný, milý a uctivý, uměl poprosit i poděkovat, neodmlouval a nezlobil. Maminka i tatínek ho měli moc rádi. Jak by taky ne, vždyť byl jejich ! Byli  by na něho i náležitě pyšní, ale něco je přece jenom trápilo. Jejich jediný synek Josífek se bál tmy ! Krteček a bál se tmy ! No toto ! Slyšely jste to někdy, milé děti ? Krtci přece žijí pod zemí, staví si tam domečky a  dělají dlouhé chodby. Ven vylezou jenom někdy, když jsou zvědaví, jak to na louce vypadá a co se tam nového děje a dělají kopečky z hlíny.

Maminka se trápila, protože jiné děti  s tatínkem neměli a tatínek se tak trochu styděl za to, že má synka takového bojácného ustrašence. Chtěl mít doma nebojsu a pořádného chlapáka. Už mu ani pivo nechutnalo. Seděl doma a smutně koukal do novin. Konečně složil noviny a rozhodně prohlásil - Maminko, takhle to už dál nejde ! Nemůžeme mít synka strašpytlíka. Nemá kamarády, nikdo si s ním nechce hrát, nikdo k nám nechodí na návštěvu a za zády se mu ostatní krtečci smějí.- Maminka jenom smutně povzdechla - A jak to chceš, tatínku, udělat ? Ale tatínek nevěděl, myslel si, že dají hlavy dohromady a něco je napadne. Přemýšleli, až se z toho unavili a usnuli.

Netušili, že krteček je poslouchal. Smutně plakal, že ho maminka s tatínkem nemají rádi. Špatně pochopil, co si povídali. Rozhodl se, že odejde z domova a naučí se nebát. - To budou všichni koukat, jaký jsem hrdina ! - Kasal se statečně, když si balil do ranečku svačinu, čepici a teplý svetr na cestu. Šel dlouho temnými chodbami pod zemí a byla v něm opravdu malá dušička. Tak strašně moc se bál, že i plakat zapoměl ! - Už jsem ušel velký kus od domova -, řekl si a vyhrabal se tunelem nahoru. Na louce bylo ticho a tma, jako pod zemí. Když zvedl hlavičku a podíval se na nebe, svítily na něm hvězdičky, jako drahokamy a měsíc se přátelsky usmíval. -  Neboj se, krtečku. - Řekl mile. - Já ti pomohu a odnaučím tě toho strachu ze tmy. - To jsi moc hodný, měsíčku, nikdy ti to nezapomenu. - Vydechl šťastný krteček. A protože byl celý unavený, ustlal si na lupenu, zachumlal se do svetru a usnul. Nebál se. Hvězdy mu svítily do pěkných snů a kamarád měsíc ho chránil. Spokojeně si chrupal až do rána. Ale maminka s tatínkem nespali celou noc, starostí a strachem o synáčka. - Aby se mu tak něco stalo ! - Plakala maminka. - Co to jenom toho našeho kluka popadlo, utíkat z domu ! - Zlobil se tatínek. Z domova se přece neutíká ! Že, milé děti ?

A jak to všechno dopadlo ? Přestal se krteček bát tmy?  A vrátil se domů ? Tak se zakutejte pod peřinku a poslouchejte.  Než se začalo rozednívat a sluníčko už hlásilo pomalu svůj příchod, pohladil měsíc krtečka po hlavičce a zašeptal - Vstávej, musíme se rozloučit. - Podíval se moudře  na krtečka a podal mu malé bledé světýlko. - Schovej si ho do kapsičky, až se budeš hodně bát, tam u vás pod zemí, ono ti pomůže strach překonat. Posvítíš si kolem sebe a uvidíš, že je všechno v pořádku a na svém místě. Tady nahoře, na zemi, svítím každý večer, někdy se schovám za mraky, ale jenom na chvilku. Proto se děti nemusí bát v pokojíčku samy. A když je jim smutno, nebo se bojí, rozsvítí jim maminky malé noční bledé světýlko, aby se jim dobře spinkalo. Ale musíš hlavně věřit sám sobě ! Že to zvládneš ! Krteček pěkně poděkoval, světýlko si schoval do kapsy a spěchal domů. Pod zemí si vždycky kousek posvítil a dobře prohlédl cestu před sebou, přesvědčil se, že je všechno v pořádku a světýlko schoval do dlaně. Potom se kousek vrátil a zase si cestu prošel zpátky. Hlavně věřit sám sobě ! Opakoval si. Uklidnil se a zpomalil, až šel docela pomaloučku a klidně, světýlko schované v dlani. Náhle se rozhodl a vložil ho opatrně do kapsy u kalhot. Tak. Hotovo. Radostně si zpíval písničku, kterou ho naučila maminka a najednou byl doma. V maninčině náruči. - Co tě to jenom napadlo ? Takhle nás polekat ?! - Zlobil se tatínek, ale pevně ho objímal.  - Já už se nebojím tmy ! -  Řekl vážným hláskem krteček. - Opravdu ? - Radovala se maminka s tatínkem. - Ano, zítra vám budu všechno vyprávět. - Už se blížil večer a všichni byli unaveni. Spolu povečeřeli, vyčistili si zoubky a po pohádce se krteček zakutal do peřinky, maminka ho láskyplně pohladila a políbila na čelo a krteček se těšil, jak se přesvědčí, že se nebojí tmy. Skutečně. Několikrát si posvítil před usnutím světýlkem od svého nového kamaráda a potom ho spokojeně schoval do šuplíku u postýlky. Nebojím se, zašeptal si šťastně potichočku a usnul. Maminka s tatínekm napjatě poslouchali, jestli uslyší volání z pokojíčku....a nic ! Opatrně a po špičkách se šli podívat na svého synáčka, který spokojeně chrupkal.

A vy se také nebojte, milé děti a spinkejte.  Určitě máte noční světýlko v pokojíčku a měsíček se na vás usmívá oknem.

Dobrou noc :)

 

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz