NÁHODNÉ SETKÁNÍ

Atlanta, pozdní vlhké a horké léto.

Veškerá tropická vegetace bujně kvete a broskvoně omamně voní. Chladivý vánek od Atlantiku se snaží marně, provoněný  vzduch  se líně  převaluje v ulicích a  zdá se, že poklidnou atmosféru  večera nemůže nic narušit. Příjemný večer, protknutý černožským blues, světly reklam a výkladních skříní, slibuje pohodu a klid.

Těším se na setkání s přáteli v našem oblíbeném baru. Pomalu kráčím známou ulicí a vdechuji tu krásu okamžiku. Od rána mám takový zvláštní pocit napětí a nervozity. Cítím, že se něco stane a to "něco" se neodvratně blíží. Čím více se krátí vzdálenost  k baru, tím méně jsem nervózní a najednou cítím naprostý klid a uvolnění.

Stojím před barem. Opírám se o zdobenou zídku a zapaluji si cigaretu. Co to se mnou jenom je? Opět cítím ten nutkavý pocit něčeho zvláštního. Pocit jít pryč a to co nejrychleji a zároveň zůstat. Nevěřím na sny a přitom vím, že se vždy splní. Tedy, aspoň ty moje, co se mi občas zdají. Živě a barvitě. Netoužím po žádných mimořádných zážitcích, opakuji si už od rána, stále dokola. Chci se jenom bavit a užívat si večera. Sbalit nějakou dívku, popíjet, povídat si. Sex není povinný, ale neškodil by. Rád si prohlížím ženy. Baví mě, dívat se na ně, sledovat jejich chůzi, přitahují mě  jejich boky a nohy, hlavně lýtka. Cestou k baru jsem příjemně naladěn, pastva očí zanechala v mé hlavě spoustu inspirací k příjemnému snění a představám. A také touhu k jejich naplnění. Těším se na skleničku své oblíbené a dobře vychlazené  Jack Daniel´s Tennessee whiskey. Přivírám oči, zakláním hlavu a slastně vydechuji  kouř. Típnu cigaretu a chystám se přejít ulici, když tu vidím, jak z otevřených dveří baru, vychází mladá žena a jde přímo ke mně.Zírám na ni, jako uhranutý. Je krásná. Husté medové kadeře jí spadají až po ramena, plný výstřih nabízí úchvatný pohled na jeden atribut dokonalého ženství a krátká sukně odhaluje dlouhé, štíhlé nohy, s krásně tvarovanými lýtky a křehkými kotníky.  Štíhlý pas dokresluje dokonalost této malé bohyně. Pokročím k ní a chci něco říct, ona mě však bez povšimnutí míjí a opírá se o zídku vedle mě. Podpírá si tvář a s ustaraným, hluboce zamyšleným výrazem stojí nehnutě tak blízko mě, že cítím její vůni. Vůbec mě nevnímá. Usilovně o něčem přemýšlí, náhle si zhluboka  nahlas povzdychne a pomalu zvedá hlavu. Otáčí tvář ke mě a já se dívám do nádherných mandlových očí zraněné laně.

Polknu. Chci říct - "mohu vás pozvat na skleničku?" -  A slyším svůj hlas říkat - "nebojte se paní, už jste se rozhodla a udělala jste správně, všechno dopadne dobře". - Koušu se do rtů a opět na ni civím, sleduji mateřské znaménko nad jejím horním rtem na pravé straně a sám tomu nevěřím. Hraji si snad na posla dobrých zpráv?! Nehnutě stojí a vážně si mě prohlíží. Je mi trapně. Chci odejít. Náhle se celá rozzáří a se širokým úsměvem se mi vrhá kolem krku. Z  těch nádherných očí se jí řinou slzy a ona se přesto hlasitě směje. - "Napiju se s vámi moc ráda" -  usmívá se -  "a představím vás svým známým, pojďte". Bere mě za ruku a vede ke dveřím baru. Vím jistě, že jsem pozvání nevyslovil, cítím lehké mravenčení po celém těle a náhlý smutek. Přátelé už mě netrpělivě očekávali. Představujeme se navzájem.    

Ona mě svým přátelům radostně, jako svého dávného dobrého známého. Večer je velmi příjemný a pohodový. Nálada výborná, popíjíme a povídáme si, jako bychom se opravdu znali už léta a dlouho se neviděli.

Večer se zvolna pohroužil do noci a noc se blíží  svítání. Loučíme se a já odcházím. Nechci taxi, procházka mi jistě jenom prospěje. Vdechuji čerstvý vzduch blížícího se rána a přemýšlím nad podivným setkáním. Slyším rychlé kroky a klapot střevíčků. Ne! Nechci!

Milujeme se zvolna a něžně. Vychutnáváme svá těla, mazlíme se, jakoby to bylo po dlouhé době, co jsme se neviděli. Potom se na sebe hladově a nenasytně vrháme, jakoby to mělo být naposled. Znaveně si usínáme v náručí a já vím, že ji miluji a že ona miluje mě. Že ona je ta pravá. Jediná žena na světě. Žena, kterou mohu opravdově milovat.

Probouzím se v prázdné posteli. Rozhlížím se po bytě a volám její jméno. Je napsáno rtěnkou na zrcadle.  A pod ním - "Díky, bludička".

Den pohasíná, světla pouličních lamp sílí pod světly neonů výkladních skříní. Je teplý večer, omamná vůně broskvoní naplňuje ulici. Jdu stejnou cestou, jako tenkrát, před lety, jako každý večer, do stejného baru, věřím a čekám.        

                                    

.......Bludičky svit mihotavý, svádí ke hříchu, starý pán u baru, smutně vypráví a potichu, snad posté už, smutný příběh lásky

zavede tě k útesu a skočit musíš sám, zřítíš se do hlubin, nebo  vzneseš  se až ke hvězdám.....

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz