Pokora, mrcha!
Líně zívá do dvora a zkoukává tenhle svět
co nemůžeme mít, to chceme hned
a co můžem, to už nechceme
kopem kolem sebe a ostrými lokty strkáme
když k zemi padáme
jedem si každý po tý svý lajně,
za plot šilháme tajně
žehrajíc na to, co nemáme.
Závist, ta teta věčná
směje se potutelně
kdo jí na lep sedne
znuděně na kavalci se válí
Štěstíčko a Rozum
už karty rozdávali
Eso k zemi padá!
Ona ví to svý ( každý ji má rád a každá ráda)
Pravda někde po škarpách bídu tluče
a Láska ? Cha! Jen k bohatým chodí
chudým vzletné myšlenky se rodí.
A bude hůř, šeptá Stáří
než pochopíš, byl máj a je tu září
světa běh kolem nezastavíš
Ten nahoře se jenom dívá
někdy snad i pláče a jindy
zvesela si zpívá
člověka, věř mi, stvořil jsem
sobě pro potěchu,
ale někdy, zdá se
spíše - k vzteku!