Zdravé sebevědomí

13.03.2015 23:46

"Občas je potřeba, některým lidem přestat lézt do zadku, aby tě přestali brát, jako samozřejmost a pochopili, že tě taky můžou jednou i ztratit." / autor neznámý

Myslím si, že málo lidí v sebe věří. Podceňují se a mají malé sebevědomí. Je to vlivem dědičnosti, povahy, prostředí a hlavně špatnou výchovou. Vliv výchovy, bohužel napáchá asi nejvíce škody a tu si my sami určit nemůžeme. V dospělosti s ní bojujeme a je to mnohdy ta naše "kostra ve skříni".

Víra v sebe sama je ten pilíř, o který se každý člověk může opřít.

Zdravé uvědomění si sebe sama a svých kvalit a hodnot, dává člověku sílu bojovat s nepřízní života, překonávat překážky a dosahovat vysněných cílů i zvládat běžné každodenní starosti.

Je ovšem velmi důležité rozpoznat tu správnou hranici mezi "zdravým" a přílišným sebevědomím. Nedostatek sebereflexe mnohým lidem kolem mě chybí. Jsou také mezi námi ti, kteří naopak žádné sebevědomí nemají, nebo jen velmi malé.

Važte si sebe sama a mějte se rádi. Pochvalte se každý den za maličkosti. Mluvte o sobě s ostatními pouze pozitivně. Bez sebechvály, ale s úctou!

Jenom tak vám ji budou prokazovat ti ostatní.

Se zdravým sebevědomím souvisí také dostatek sebelásky a sebeúcty. Opírá se o pozitivní myšlení.

Zaujal mě k tomuto tématu zajímavý článek na internetu

Pozitivní myšlení

Hravost, smích, optimismus a v neposlední řadě soustředění se nikoli na ego ale na ducha, nechť jsou pro nás od této chvíle prioritou. Přidejme žejdlík neposuzování a tolerance, špetku fantazijního snění a notnou dávku jasnozřivosti. Na problémy, které se nás zatím stále ještě dotýkají, nazírejme jako na poučení se z chyb. A neberme se příliš vážně! Bez víry, že všechno je možné, to ale nepůjde. Ovšem za předpokladu častějšího použití srdce, nežli rozumu.

Meditujme, nechme mysl otevřenou, prázdnou, bez starých překonaných křivd. Bez nesmyslných myšlenek motajících se nám dnes a denně hlavou, vržou a skřípají, jako starý kolovrátek stále kolem dokola. Už jste si určitě všimli, jak jsou vaše myšlenky stále stejné, často ubíjející, každý den, a takový může být i váš dočasný pozemský život.

Světlo znamená především poznání, souvisí s poznáním a poznáváním, s informacemi i s tokem informací. Pokud se setkáte s pojmem: Jsme bytosti světla, nezapomínejte na kritické myšlení. Myslet pozitivně, či pozitivním být, neznamená, že přestaneme používat kritické myšlení.

Snažit se aplikovat do svého života světlo a lásku, je v pořádku, ale to ještě neznamená, že se nám pouze díky jednostrannému vnímání duchovnosti otevře portál do jiné dimenze. Jakékoliv poznání se nevyhne stínům.

Stín je součástí světla. Světlo a tma, ať už v přírodě, nebo v člověku, jsou od sebe neodlučitelné./bystré vnímání pojmu: "bytosti světla"

 / psychologiechaosu.cz/ autor  Věra Balková/ internet /13.7.2016

 

 

 

 

 

Tolerance ponižování - velmi dobrý článek k zamyšlení

Tolerance ponižování znamená, že člověka někdo ponižuje a on to má za zákonité a správné, to znamená, že s tím vnitřně souhlasí a pokračuje tak v procesu ponižování sám v sobě.

Dejme tomu, že se někdo nepěkně vysloví o tom, jak jiný tráví svůj volný čas. Člověk nevybavený tolerancí k ponižování se rozhořčí ve stylu „co je ti do toho“, ten druhý, s tolerancí, se bude stydět a cítit vinu, a tím se ještě více ponižovat.

Tato trpnost vzniká jako důsledek snahy vyhnout se konfliktu a zavržení a je způsobem psychologické sebeobrany před útokem zvnějšku. To znamená „nebudu se vám protivit a vy mi za to nebudete říkat ohavnosti“. Tedy raději napadnu sám sebe, než abych vám kladl odpor.

Malý slabý človíček těžko bude bez nebezpečí klást odpor rodičům, když jeho život na nich cele závisí. Není bezpečné odporovat tomu, na kom závisíš. Toho překrásně zneužívají zaměstnavatelé a lidé u moci, stejně jako manželé mající v péči na nich závislé osoby. A samozřejmě rodiče. Obecně se tomu říká zneužívání moci.

Takový způsob chování, tedy vztahu k sobě samému, se však upevňuje jako dost dobře fungující model sebeobrany a často je využíván i tam, kde už žádná závislost není. Jak kupříkladu závisím na kamarádce? Jak závisím na manželovi, když se dokážu uživit sama?

A jak tím spíš závisím na sousedce dole u vchodu?

 Z této tolerance pak přímo pochází zranitelnost. Jestliže člověk věčně útočí sám na sebe, má v sobě trvale nezhojenou ránu vlastní méněcennosti a stačí, aby na něj někdo zvýšil hlas nebo se jen křivě podíval a už je smrtelně zraněn. Ve skutečnosti ovšem takový člověk v podobné situaci nechrání sám sebe, ale toho druhého před svým oprávněným rozhořčením. Nedělá advokáta sobě, ale tomu druhému, který na něj útočí z výše své samolibosti. Ten se ho samozřejmě o žádnou ochranu neprosil, nežádá si ji, protože má nejen dostatek agresivity, aby útočil, dokáže se také sám bránit. Záchranou tonoucího jsou jeho vlastní ruce.

Abychom bránili sami sebe nám obvykle brání nějaká nedobrá zkušenost, kdy naše rozhořčení bylo potlačeno mocí, kterou někdo zneužil. Člověk s takovou zkušeností pak neriskuje další zkoušení úspěchu nebo neúspěchu vlastní obrany. Nemá sklon tuto situaci ani trénovat. K tomu se přidává přesvědčení, že vlastně doopravdy za nic nestojí. Tady se hodí připomenout podobenství o dvou vlcích: Budete-li krmit vlka, který se jmenuje „Jsem nula“, poroste.

Anna Paulsen / internet

Umíte poradit, pomoci, vypořádat se s neúspěchem, strachem, problémem?

Znáte to - bavíte se s někým o něčem náročném, co vás čeká, například "Nevím, jestli zítra zvládnu to jednání / jestli udělám tu zkoušku / jestli nezkazím to představení." A dostane se vám odpovědi ve stylu: "Ale prosím tě, to zvládneš."

Daly by se na to samozřejmě říct i horší věci. Ale stejně vás taková reakce asi moc nepotěší a většinou vám ani nepomůže.

V obecné rovině jde o tohle:

Svěřujete druhému obavy. On se jimi odmítne zabývat, namísto toho vyleští svou křišťálovou kouli a vyvěští vám, že to dobře dopadne. A ještě ho hřeje u srdce, že vás hezky uklidnil.

Taková komunikační výměna probíhá typicky mezi dětmi a jejich rodiči (dítě se bojí písemky nebo jiné školní vědomostní špionáže), ale protože strachy mají i dospělí, tak "prosím tě, to zvládneš" po sobě vrhají i partneři a přátelé.

Někdy se neubrání ani odborník - psycholog, kouč, poradce; pokud nemá jasně promyšleno, co dělá, jde o velmi neprofesionální způsob reakce na obavy klienta.

Proč to děláme?

:: Z nedostatku empatie - buď jí nejsme schopní, nebo jsme líní nořit se do světa druhého (častější je ta druhá varianta).

:: Z nezájmu o toho, kdo nám to říká. (Neboli ze zájmu o něco jiného, obvykle o sebe.)

:: Ze snahy vyhnout se nepříjemnému tématu. ("Mám strach, aby to vyšetření něco neukázalo" - "Ale co by tam bylo, to bude dobrý.")

:: Coby rodiče ve vztahu k dětem pak vnímáme jejich starosti například s hledáním kořenů slov za nicotné oproti našim dospělým problémům. Bereme jejich obavu ze svého hlediska. Navíc je nám jasné, že tou školou nějak proplují. Ale děti jsou v tom proudu a odtamtud to vypadá jinak, než z pohodlí břehu.


Kdy jsme omluveni?

:: U lidí, na nichž nám nezáleží. U notorických stěžovatelů a emočních vysavačů, ke kterým nemáme povinnost chovat vřelé vztahy. Tímto je odbydeme a ještě to vypadá, jak jim fandíme.

:: Když toho sami máme nad hlavu (mělo by ovšem jít o výjimečné situace, ne každodenní realitu).

:: Když je krizová situace na dosah a není čas dělat nic jiného - pak "To dáš" a postrčení kamarádky dveřmi ke státnici není špatná varianta.


Jak to tedy má vypadat?

"Nevím, jestli zítra zvládnu tu zkoušku."
"Z čeho přesně máš strach?"
"Z virů - ty mi moc nejdou."
"A chceš se na ně ještě podívat? Když tak ti
pomůžu."
"Tak jo, dík. Jdu se učit a pak přijdu nechat
se vyzkoušet."

Zaplaťpánbůh za konkrétní potíže. Odpověď na otázku, z čeho  pochází strach, ale může znít i difúzně: "Nevím. Tak nějak celkově."
Ani tady se nemusíme vzdávat: "Myslíš, že ti pomůže se na to ještě podívat?"
"Asi ne, už jsem z toho zblblá."
"Tak se půjdem projít, chceš?"

(Můžete to uchopit i vědecky: "Myslíš, že ti ten strach pomůže?" "Je založený na realitě?" Proti gustu ...)

Další vhodné reakce na vyjádřené obavy jsou:
"Chceš o tom mluvit?"
"Můžu ti nějak pomoct?"
"Už jsi někdy podobnou situaci řešil/a?"
"Pojď ke mně."

Napadají vás určitě další a další možnosti. Ty dobré mají společné to, že necpeme do komunikace sebe a svou nekonečnou moudrost. Naopak - svou pozornost obracíme k druhému a jeho prožitku.

Máte ve svém okolí někoho, kdo umí upozadit své ego a reagovat takhle empaticky na vaše obavy? Pokud ano, moc vám blahopřeju. Častější bohužel bývá opačná varianta - a taky proto lidi platí velké peníze u psychologů. Aby je někdo opravdu vyslechnul.

Pokud jste se v těch ne zrovna ideálních reakcích poznali, tak sláva - víte, na čem můžete zapracovat. Když se vám to povede, bude na světě o maličko líp.
A nebojte, to zvládnete! :)


S (listo)padajícím pozdravem

PhDr. Michaela Peterková /www.psyx.cz / 5.11.2018

Jestli – že se díváte na to co v životě máte, budete mít stále více.

Jestli se díváte na to, co nemáte, nikdy nebudete mít dost.

/Oprah Winfrey

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz