Město Clearwater na Floridě, hotel Crystal Beach , rozpálené pláže s bělostným pískem a modravé dálky průzračného moře. Jak jiné, než špinavá Itálie a ucourané Řecko.
Bary, plné snobů, zdobené mondénními silikonovými krasavicemi a já, děvčátko z hor. Znechuceně se rozhlížím kolem. To tedy bude dovolená! Z truchlivého zamyšlení mě vytrhne sebevědomý tón…..“Slečno, můžu vás pozvat na drink?“ Překvapeně zvedám hlavu a raduji se předčasně, ne mě, ale tu bronzově zbarvenou krásku s hlubokým plným výstřihem a vlasy, jako len…….no, hmmm, říkám si posmutněle a zvedám se k odchodu.
Našlápnu a zvrtává se mi noha, kruci! Zatracené střevíčky. Moje nohy jsou zvyklé na trekkingovou obuv a běžkařské boty. Trapas. Zachytávají mě silné paže a příjemný baryton nad mou hlavu pobaveně pronese : „Nějak spěcháte, do mé náruče“ …. dívám se do rozesmátých očí, modrých a průzračných, jako to moře venku. Zatraceně! Co si to ten chlap myslí?! Snažím se ho od sebe odstrčit chladným……“promiňte, omlouvám se“. "Kdepak",nedá se, „zasloužím si poděkování,“ usmívá se na mě dolů, sebejistě, dobře si vědom kouzla své osobnosti. „ Napijeme se spolu ?“ No, proč ne, říkám si v duchu, nakonec, je to bonus pro mě. Máte společnost, namítám nesměle s pohledem na krásku, která na něm visí očima. „Neznám ji“, pronáší ledabyle a otáčí se ke mně. Popíjíme koktejl a já si ho nenápadně prohlížím. Zachytí můj pohled a zazubí se. Cítím, jak se červenám a je mi to nepříjemné, on se dobře baví mými rozpaky. Sleduji jeho nenucené a sebevědomé chování a ležérnost, s jakou se opírá o bar, přijímající obdivné pohledy žen kolem s naprostou samozřejmostí. Ten chlap mě neskutečně štve a zároveň přitahuje, jako magnet. Patrně je zvyklý na to, že muži před ním padají na zadek a ženy přímo na záda!
Od moře příjemně pofukuje lehký vánek, cuchá mi vlasy a lehké večerní šaty motá přiléhavě kolem mého těla. Zouvám si střevíčky a vychutnávám jemný ještě teplý písek svými chodidly. Procházíme se po pláži a já poslouchám jeho hlas, něco vypráví a já se v tom ztrácím, obsah mi uniká, vnímám jenom ten tón hlasu, který mě znervózňuje a uklidňuje zároveň.
Co se to se mnou děje?! Pobrukuje si nějakou známou melodii. Vzhlédnu nahoru k jeho záhadnému úsměvu. Uvědomuju si, že stojíme a rozhlížím se kolem. Zkoumavým a dlouhým pohledem si mě prohlíží, jeho zrak ulpívá na mém dívčím hrudníku a náhle zvedá ruku, bere pramínek mých vlasů a dává mi ho za ucho. Hladí mě po tváři. A zase ten úsměv! „Kolik je ti vlastně let, tedy… jsi už plnoletá a kde máš rodiče?“….začíná náhle překotně drmolit mírně ochraptělým hlasem. Csssss! Jsem plnoletá, říkám si pro sebe otráveně. „Bude mi jednadvacet a jestli si myslíte, že se ještě vyvinu, doufáte marně.“ Pohlížím drze do těch potemnělých očí. Zajiskří v nich a silné paže mě popadnou do náruče. S chechtotem mě vyhazuje do vzduchu. „Jako dva kopečky zmrzliny. S malinami. Ukaž, ochutnám.“
Co se to s ním děje?! Je náhle tak vážný. Dýchá zhluboka a jeho paže si mě přitahují blíž. Jak se bráním oběma rukama, prohýbám se dozadu a náhle zprudka narážím na jeho hruď. „Jsi nádherná“ šeptá mi do vlasů. Zvuk jeho srdce mi rozechvívá celé tělo a to moje zběsile uhání, jako splašený koník. Bere mě do náruče a sedá si na zem. „Pusťte mě!“ Deru se ven. „Neboj se mě“, přikazuje jemně a dívá se mi vážně do očí. „Nejsem žádný násilník!“, říká dotčeně a jeho paže mě objímají pevně, odmítá mě pustit. Nepatrně mě od sebe odstrčí a se zájmem prohlíží, pomalu klouže svým pohledem až tam, kde moje tělo bouří. Mučivě pomalu a zlehounka mě líbá na tvář, čelo, šíji a na lemu šatů ve výstřihu se jeho ústa zastaví. Zklamaně vydechnu a on se potěšeně zasměje. „Děvčátko moje roztomilé“, zamumlá s tváří přitisknutou na moje ňadra. „Podívám se“, zvedá hlavu a já otevírám oči. Bože! Jak se to chovám, nadávám si v duchu a přerývavě opakuju……. ne, ne! Známe se sotva pár hodin! Protančili jsme spolu noc a já o něm nevím pořád nic nevím. „Nezbraňuj mi“, přikazuje opět, už rázněji. „A řekni, až se ti něco opravdu nebude líbit!“ Dýchá přerývavě a jeho srdce tluče rychleji. Jako uhranutá sleduji jeho pohled a nechám si sklouznout šaty až do pasu.
Co se to s námi děje? Mazlí se se mnou nesmírně pomaloučku. Vychutnává si mě a moje rozdychtěné tělo pulzuje v nepoznané vášni a chce stále víc. Líbá mě na prsa, jazykem něžně ochutnává bradavky, saje a kouše. Jeho ruce mě hladí a hnětou, modelují k obrazu svému. Jako sochař, který vytváří svou Afroditu. „Nemůžu se tě nabažit“, šeptá chraptivě a já s usmívám se zavřenýma očima. "A co teprve já!, pomyslím si. Cítím jeho ruce, jazyk , rty i zuby po celém těle a vnímám jeho vzrůstající touhu. Opět propadám panice. Ví to. Jazykem mě pošimrá v pupíku. Impulzivně se zasměju a on také. Napětí se uvolnilo. Nemůžu popadnout dech. S potěšením sleduji, že on taky ne. Ležím na zádech s rukama rozhozenýma za hlavou a zmuchlané šaty shrnuté do klína. Chci se posadit, ale bere mi chodidlo jedné nohy do dlaně a druhou nohu si opírá o svůj široký hrudník. Zároveň si jednou rukou rozepíná košili a já s údivem vychutnávám ten blažený pocit, přejíždět po té bušící hrudi, porostlé hustým jemným kožíškem, svým chodidlem. Vzrušuje mě to k zešílení Klouže svou dlouhou paží po mé druhé noze od paty, přes lýtko až ke kolenu a pomalu hněte a hladí. Ruku následují jeho ústa a já opět zavírám oči a nořím se do svých pocitů. Opatrně si lehá ke mně a jeho ruka i ústa stoupají nezadržitelně ke svému cíli, nahoru, do mého pulzujícího, horkého a vlhkého klína. „Nepřestávej, ať shořím!", jediné, co jsem schopna si pomyslet. Poslušna těch silných a chtivých paží rozevírám stehna a obepínám široká ramena. Bojím se, ale chci to! Oběma rukama si tisknu jeho hlavu do klína s prsty propletenými blonďatou hřívou. Tobogán vášně mě vyhoupne někam nesmírně vysoko a vzápětí zhoupne dolů a hvězdy nad mou hlavou tančí v šíleném rytmu. Náhle ucítím bolest a cukám sebou, silou, pokud jsem ještě nějaké schopna, odstrkuji jeho hlavu i ruce. Roztřesená se mu odmítám podívat do tváře. Bere si mou hlavu do dlaní a pátravě hledí do zardělých tváří, jeho oči září jako dvě hvězdy. V té vteřince poznání mě má celou ve své moci! „Děvčátko moje“. „Moje“, opakuje pevně. „Jsi jenom moje, celá moje“. Ještě nejsem, pomyslím si vzpurně a celá se zachvěju. „Ale budeš!“ Čte mi snad myšlenky?! Spokojeně si mě zachumlává do náruče. Nebudu! Nikdy! Pevně mě k sobě tiskne. Vnímám tu moc, kterou nade mnou má. Uvědomuji si to každičkým milimetrem svého těla. Už teď mu patřím, pomyslím si znechuceně. Co si to ten chlap vlastně myslí?! Ne! Cítím, jak se usmívá. „Líbí se mi, jak se bouříš“, říká tlumeně do mých rtů a majetnicky a hladově mě líbá. „Jak tě nenávidím !“, prskám vášnivě. Znovu mě políbí a zašeptá. „Znič mě!“,líbá mě nenasytně. „Je mi jedno, že skončím v pekle, protože v nebi jsem už byl !“ Ještě ne, ty můj blázínku, myslím si domýšlivě, jenom jsi ťukal na jeho vrátka. Zatínám drápky do jeho zad a koušu ho do ramene. Ne…ne…tady ne! „Ššššš, uklidni se, maličká, já si počkám, jenom jestli ty to vydržíš !“ Celý rozesmátý se zvedá i se mnou v náruči a točí se dokola. Ranní červánky barví obzor do růžova a hřbety vln bělostně svítí. Čerstvý vítr od moře mi rozklepe ramena. Celou pocuchanou a pomačkanou mě pečlivě halí do svého obrovského saka a za ruku vede, jako malou neposlušnou holčičku k hotelu. Bez zbytečných cavyků a rozloučení, jenom s letmou pusou na tvář, mě šoupne do mého pokoje a klapne dveřmi. „Hezky se vyspi, maličká“. Jak ho nenávidím! Nenávidím ho, opakuju si ve sprše a cítím jeho ruce na svém těle, jeho polibky, drhnu se zuřivě a znaveně padám do konejšivé postele.
Já se zblázním! Buším hlavou do polštáře.
Co se to se mnou děje? Netušila jsem, že něco takového může žena prožít. S mužem, kterého nezná a nemiluje. Že se vůbec dá něco takového prožít. Je mi trapně, za to, že jsem prozradila svůj věk. Ten stárnoucí seladón nemusel vůbec vědět, kolik mi je a jaké tajemství skrývá můj klín. Jak naložím s tím svým pokladem, je jenom moje věc! Ten to tedy ale umí se ženami! Jak je domýšlivý, nesnesitelný, sebevědomý …….úžasný, jak umí líbat! A jak vonět. Jak asi umí milovat ?! Zaháním všechny hříšné myšlenky a s obrazem toho polovičatého záhadného úsměvu konečně usínám.
Bušení na dveře pokoje mi nemilosrdně přetrhává erotické snění. Uvědomuji si, že jsem v polospánku a polosnu slyšela několikrát zvonit hotelový telefon. Kruci! Kde hoří? Nebo snad aktivní pokojská? Neochotně se škrábu z postele a zírám na obrovskou kytici oblíbených žlutých růží s vizitkou uvnitř. Do pokoje vniká pokojová služba s vozíkem plným vybraných dobrot. Dávám spropitné a nedočkavě čtu – „Dobrý den, maličká, přeji dobrou chuť. Doufám, že se tě dočkám dnes na pláži. Nebo chceš prospat celý den?“ Cssss, maličká! Jsem dospělá žena! Říkám hrdě svému obrazu v obrovském zrcadle. Zrcadlo ví, že žena ještě nejsem.
Znechuceně se prohlížím. Včera večer byla tma. Tedy aspoň skoro tma. Vzpomínám na jeho ruce na svých malých ňadrech a červenám se. Dnes mě uvidí jenom v tom kousíčku čehosi, co se nazývá plavky……no, hmmm, říkám si, na dospělou ženu opravdu nevypadám. Trochu vykulená obrovská kukadla, malá pusa, kadeře střapatých vlasů, snad všech barev, sjíždím pohledem níž a trochu se otáčím… ani žádný zadek…. . Co po mě ještě může chtít?! Odmítám být zdrojem pobavení pro kohokoliv. Bude lepší, když už se neuvidíme! A kdyby náhodou, budu chladná a odměřená. S velkým odhodláním a s malou nadějí si balím věci na pláž.
Nádherný slunečný den s vůní dálek, široká čistá pláž a moře mých snů. Kopečky vln zdobené bílou pěnou zvou k dovádění, hrající si děti v jemném písku…. pohoda a klid. Taková to mohla být krásná a nerušená dovolená! Moje poslední před začátkem nového života, který mě čeká. Jsem pevně rozhodnutá nenechat si pokazit dovolenou, ani dobrou náladu. Kromě toho pocitu zahanbení, mě sžírá svědomí. Jenom já vím, že jsem udělala něco, čeho bych se ani ve snu nenadála. Neplánovala jsem to. Nemohu za to! Omlouvám se sama sobě za to, co se stalo i za to, co s jistotoou bude následovat. V té chvíli, jak, tam stojím a rozhlížím se, kde si rozložím svůj kousek soukromí, netuším, jak moc toho, co přijde, budu litovat! Jak osud zamíchá mými kartami, jak bolestně mě zasáhnou dny příští a následující roky. Jasné modré nebe nad mou hlavou mi dávalo záruku dobré pohody a vnášelo pohodu i do mého srdce. Nic se nestane, pokud já nebudu chtít. A já přece nechci. Nechci! Že? Posiluji své odhodlání opalovacím krémem, který si vtírám do svého neposlušného těla, div si nesedřu kůži. Lehám si na prohřátý písek a zavírám oči. Vidím ho. Cítím jeho doteky. Je všude. Kolem mě. Ve mně. Proklínám svoji slabost a naštvaně si vykračuji k lákajícím vlnám. Snad mě ta chladivá voda uklidní. Slyším smích a pozoruji dovádění ve vodě. A ten známý, příjemný baryton, který mi způsobuje mrazení v zádech a podlamuje moje kolena. Můj Adonis právě vystupuje z vln. Kochám se pohledem na to mužné, nádherné tělo. Široká ramena, porostlý hrudník, dlouhé svalnaté paže a nohy, barvy bronzu. Neochotně odlepím svůj zrak a spěchám pryč. Pozdě. „Necháš mě čekat!“ Točí se mnou ve vzduchu a rozverně se směje. Pohazuje si se mnou, jako s hadrovou panenkou a náhle si mě tiskne vášnivě do náruče a hladově líbá. Noří se se mnou do vln a já lapám po dechu a chytám se ho zoufale kolem krku. Kuckám vodu a on se zase směje. Láska a smích. Nádherná kombinace. Dovádíme spolu, tisknu se k němu a nechám se líbat. Moje odhodlání odnáší vlny a já si plnými doušky vychutnávám slast a rozkoš, proudící mi přes ústa do celého těla až po konečky prstů na nohou.
Už se nebráním. Nemůžu. Je to silnější, než já. Nechám se unášet oceánem vášní, chtíče, touhy, nepoznané rozkoše. Podmaňuje si mě svou silnou vůlí, odhodláním ukořistit. Uplynulo jedenáct dní nejkrásnější dovolené v mém životě. Snad nejsem tak snadná kořist! Dívám se na tohoto muže, jak se tyčí nade mnou, bere mě do své náruče a odnáší z pláže do hotelového pokoje.“ Naše poslední noc, má lásko“, šeptá mi do rtů.
„Láska se má pít plnými doušky, ale člověk má umět nechat aspoň pár kapek na dně sklenice.“
Obligátní šampaňské s jahodami, vybrané lahůdky moře, čokoláda, zmrzlina, květiny….. nezapomněl na nic, snad jen pro sebe na vavřínový věnec, říkám si poněkud trpce, při pohledu na servírovací stolek u postele. Mám strach. Bojím se toho, co bude i toho, co nebude. „Nedělej to! Uteč! Vymluv se na cokoliv a utni to, hned teď!“ Zase ten chladný rozum, tam vzadu v hlavě poroučí neposlušnému, hladovému tělu. Touha. Obyčejná lidská touha. Po sdílení. Po chvilce štěstí. Po odevzdání. Bere mě do náruče a zoufale tiskne k sobě. „Ty mě nechceš?“ Šeptá mi do rtů. Špatně si vyložil moje váhání. „Jsem o 20 let starší, proto? Nelíbím se ti?“ Jeho zoufalství mě dojímá. Jeho pomněnkové oči jsou vážné a plné bolu. „Zamiloval jsem si tě, má drahá voňavá Patricie. Probudilas mě k životu. Nemohu bez tebe být.“ „Jestli nechceš, odejdu“, říká odhodlaně a celý se chvěje. Tepna na jeho krku zběsile tepe. Hladím ho po tváři a líbám na krk, na postříbřené spánky, bradu. „Miláčku můj. Ty můj blázínku“, říkám zadrhnutým hlasem a pomalu mu rozepínám košili. Chci mu patřit, chci být jenom jeho a navždy! Hluboký vzdech, který se mu vydral až z hloubi jeho srdce, roztočil strop nade mnou. Podlamují se mi kolena, ale přesto jsem schopna vzít ho za ruku a dovést k posteli. V tom okamžiku jsem nad sebou vynesla ortel a zničila životy tří lidí.
Oči mu opět září a zhluboka se nadechuje. Pomalu mu svlékám košili a hladím tu nádhernou hebkou a bušící hruď. Líbám ho všude, kam dosáhnu a rukou sjíždím dolů, k opasku kalhot. Moje roztřesené prsty si nedovedou poradit s titěrnými knoflíčky kalhot a on se tlumeně směje. Pomůžu ti…… Obdivuji jeho silnou vůli, kterou ovládá svou touhu, své tělo i mysl, jeho oči ztemněly vášní téměř do černa, dýchá přerývavě a těžce. Jako šelma, chystající se k hostině, napadá mě. Leží přede mnou nenuceně na zádech a opírá se o lokty, kochám se pohledem na jeho tělo, dlouhé svalnaté nohy, ploché břicho. Můj pohled se zastaví v rozkroku a on se opět nadechuje a baví se mými rozpaky. Červenám se a odmítám pohlédnout mu do tváře. To, co vidím mi nepřipadá tak strašné, ale pod mým pohledem to sílí a roste. Jako plemenný hřebec, říkám si v duchu…. A Pán Bůh si to v poslední chvíli rozmyslel. Srdce mi tluče až v krku a vzrušení rozechvívá moje tělo. Rozepínám si šaty, stoupám před postel a nechávám si je sklouznout podél těla na zem, zahalena jenom do toho nepatrného kousíčku látky, který mi schovává můj klín. Rozpouštím si vlasy, sleduje mě lačně a nedočkavě, jako šelma připravená ke skoku. „Pojď ke mně“, zachraptí, „už mě nemuč“. Klekám si na postel a beru tu jeho mužnou chloubu do obou dlaní. Pomaloučku se s ním mazlím. Hladím si vlasy, prsa, líbám a něžně ochutnávám jazykem po celé jeho délce, u kořene jemně zubama. Jeho chraptivé sténání mě přivádí ještě k většímu vzrušení a odhodlání. Ztrácím veškerý stud i zábrany. Dávám si špičku penisu do úst a jemně zkouším sání. Padá na postel s rukama volně podél těla a prosí :“ Dělej si se mnou co chceš, jsem jenom tvůj. Nechci patřit jiné a už nikdy nebudu!“ Náhle se zvedá a vrhá se na mě, jako uragán. Moje tělo se mu dává a přijímá jeho laskání, jsem na něho více, než připravena. Zavírám oči a zašeptám :“Vezmi si mě, chci být tvoje.“ Zavalí mě svým obrovským tělem a hrozí mi udušením, je mi jedno, že nemůžu dýchat. Necítím téměř žádnou bolest, jenom tepání v sobě, jako tlukot vlastního srdce. Chvilku leží úplně nehnutě a drtí mě svým tělem. Bolestně sténá, s hlavou zabořenou do polštáře a celý se chvěje. Potom se začíná pohybovat, přijímám jeho rytmus, pomalý a vláčný. „Nebolím tě?“ zamumlá mi do úst a něžně líbá. Miluje mě něžně, silou vůle ovládá své rozdychtěné tělo. „Otevři oči, má lásko a podívej se na mě“, usmívá se a potom si mě vyhoupne na sebe, laská mě svým velkýma rukama, zakláním se a sténám rozkoší. Náhle mě převrací zpět s jediným hlubokým nárazem a hroutí se na mě. Výkřik, který se mu vydral jistě až z hloubi jeho duše, zažehl blesk v mé hlavě. A v mém těle vybuchla sopka. Je ze mě žena.
Co se to s námi stalo?
„Přiletím hned za tebou, jak jen to bude možné“, slibuje smutně a odmítá mě pustit ze své náruče. Dívám se do těch modrých očí a cítím neskutečnou bolest až do morku kostí. „Sbohem“, šeptá, „budu čekat.“ Ta slova mi cupují srdce a jeho cáry roznáší studený vítr od moře. Sedím v letadle a svědomí mě nemilosrdně tlačí, jako skála. Výčitky drtí mé odhodlání i odvahu. Klouby na prstech rukou mi zbělely, jak zoufale tisknu mobil a vytáčím číslo. Zbabělost vítězí. Pokládám a píšu SMS. "Miluju tě, jenom tebe a navždy....zapomeň.....za týden se vdávám".
Tak jsem tě přece jenom našla!
Dlouhých 25 let hledání, touhy a čekání. Přes uslzená skla brýlí vidím, jak se usmíváš, tím svým potutelným, záhadným úsměvem. Prstem hladím linii brady a dívám se ti do očí „Máš syna“, zalykám se pláčem. „Odpusť“, prosím se sklopenou hlavou. Neodpovídáš.
Dozlatova zbarvené listí se zvolna snáší k zemi a klouže po hraně náhrobku. Neochotně vstávám a pomalu procházím po cestičce, lemované blikajícími světýlky. „Sbohem“, říkám tiše a zavírám za sebou rozvrzaná hřbitovní vrátka.
Tklivý podzime, ty čase lásek 
pozdního léta, necháváš trny, jako šípková růže, v srdcích......kdo za to může, ptám se zlatavého listí a pouštím ho po vodě......touha, ta hříchy plodit může....platíme daň z hříchu sobě..........ty mě a já tobě