OMYL

22.03.2020 22:28

Šeří se brzy. Končí opět jeden ušmouraný den předjaří. Zapaluji si vonné svíčky a vařím bylinkový čaj. Vychutnávám si chvíli klidu, zachumlávám se do deky a s oblíbenou knihou se nořím do křesla. Po chvilce si uvědomím, že se nemůžu soustředit na čtení, myšlenky se mi sbíhají a rozbíhají a tvoří podivný kolotoč. Uvolněná přivírám oči a oddávám se snění a svým vzpomínkám.

Při svém vzpomínání jsem usnula. Budí mě psí olizování a radostné volání: „ Babí, babí, pod lesem u řeky kvetou sněženky a bledulky a viděli jsme veverky, přes pole skákal zajíc a děda říkal, že……..“

Stalo se to jednoho slunečného dne na sklonku léta. Slunce se klonilo k západu a nastala ta chvíle, kdy se říká „ budiž pochválena“, to na okamžik všechno venku ztichne i vítr přestane vát a ptáci zpívat. Bylo kouzelné ticho a krásno kolem mě, oblohu zdobily červánky a řeka tiše zurčela přes kameny.

Ráda jsem chodila každý den, ráno a v podvečer, kolem řeky na pravidelné procházky se svou fenkou, jezevčicí Kirinou, kterou jsem nechávala občas volně proběhnout. Cestu jsme znaly obě dobře, ale vždy jsme se těšily na to, co nového uvidíme. Fenka radostně ńufala kolem stromů a štěkotem zdravila zvědavě pokukující veverky. Jednou fenka narazila na ježka, který se s ní odmítl kamarádit a bolestivě jí popíchal čumáček. Od té doby byla opatrnější a raději se vždy po mě poohlédla, jestli se smí k neznámému přiblížit.

Ten den byla dost neklidná, něco větřila a škubala nedočkavě vodítkem. Nechtěla jsem ji pustit a raději jsem přidala do kroku. Brzy jsem uslyšela štěkot a obávala jsem se střetu s cizím psem.

Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděla u stromu uvázaného pejska bígla, který nás dojemným kňučením vítal Byla jsem na rozpacích a nechtěla se poddávat šoku, že by snad opravdu byl někdo tak zlý a pejska tu uvázal, aby se ho zbavil?! Rozhlížela jsem se kolem a volala, ale nikdo se neozýval a nikoho jsem neviděla.     Po chvíli váhání jsem se odvážila jít k němu blíž, pejsek se nechal ochotně pohladit i prohlédnout. Neměl známku, ale nebyl zanedbaný, nebo špatně živený a vypadal zdravě. Blaženě mě olizoval a sápal se radostně i po Kirině, která se chovala, jakoby ho chtěla samou láskou udusit! Odtáhla jsem svou fenku a zavolala mobilem své kamarádce o radu. Navrhovala, abych pejska odvázala a zavedla do útulku. Trochu mě mrzely nabyté starosti a znovu jsem volala a rozhlížela se kolem v tichém doufání, že se majitel objeví. Nic. Rozhodnuto. Odvázala jsem pejska a rázně vykročila k domovu, když tu náhle po pár krocích slyším volání a rozlobený mužský hlas: „ Ženská pitomá, kam toho psa vedete?!“ Nic netušící jsem se otočila a rázem ztuhla! Jistě jsem se červenala po celém těle, ale nebylo to jenom provinění, co jsem cítila. Přede mnou stál bosý chlap, zahalený jen přes bedra osuškou a na ještě mokré, černě porostlé mohutné hrudi se mu v zapadajícím slunci duhově leskly kapky vody. Neodvažovala jsem se zvednout pohled výše, jenom jsem nesměle pípla: „ Promiňte, netušila jsem že…..“ Popadla jsem Kirinu, ani jsem nedokončila větu a skoro běžela pryč.

Takový trapas! Naštvaná jsem volala kamarádce a ironicky děkovala za její radu. Nakonec jsme se té příhodě společně zasmály. „Mohla ses konečně s někým seznámit!“  rýpla si kamarádka, „žiješ sama od rozvodu, jako jeptiška už 15 let!“ Polkla jsem ty narážky a šla spokojeně spát, s vědomím, že všechno dobře dopadlo a já snad už nikdy toho člověka nepotkám! Procházky s Kirinou kolem řeky jsem pro jistotu na další dny zrušila. Jaké bylo moje zděšení, když jsem jela autem do města nakupovat do hypermarketu!

Proč jsem jenom nenechala Kirinu doma?! Když jsem brala vozík od stojanu, vysmekla se mi a upalovala vstříc radostnému štěkotu známého pejska a pochopitelně se zdravila i s jeho majitelem. Na moje zavolání nereagovala. Neochotně jsem se zamračená loudala k nim a prohlížela si tu povědomou obrovitou postavu v ušmudlaném oblečení s nevábně vypadající igelitkou v ruce a ruksakem na zádech. Asi nějaký bezdomovec, napadlo mě při pohledu na černým strništěm zarostlou tvář a odrbaný klobouk na hlavě. Moje podezření zesílilo, když si to namířil k popelnicím za budovu hypermarketu. Odpověděla jsem na pozdrav jen letmo a se vzpouzející Kirinou jsem chvatně odcházela.

Doma se mi myšlenky pletly a stále se vracely k tomu podivnému muži a jeho pejskovi. Logicky jsem si domyslela celý příběh. To je přece jasné, utvrzovala jsem se a opět se svěřovala kamarádce. Bydlí u řeky, šel se vykoupat a pejska musel přivázat ke stromu, pokud chtěl očistu vykonat v klidu a řádně. Bígli jsou přece neklidní, plni energie a když něco zavětří, neradi poslechnou. A honit nahý psa po lese, no řekněte sami….Kamarádka mi se smíchem mou hypotézu potvrdila a poradila mi, jak se řádně omluvit za svůj omyl. Tomu jsem se ovšem dost bránila. Jít do lesa k řece za neznámým mužem se štrůdlem a řízkama se mi vůbec nechtělo.

Nakonec moje dobročinnost a trošku i touha po dobrodružství zvítězila nad zdravým rozumem.

Druhý den ráno jsem s napakovanými taškami i ruksakem a nedočkavou Kirinou vyrazila na známé místo u řeky. Jak se cesta krátila, ztěžkl můj krok a já se začala utěšovat, že tam ten můj „známý neznámý“ třeba ani nebude! Cítila jsem se najednou trapně a měla jsem obavy z toho, jak se zachová. Rozhodně jsem ho svými milodary nechtěla urazit a na nějaké nebezpečí jsem ani nepomyslela.

Přivítala mě vůně kávy z plecháčku a rozverné ohníčky v jeho černých očích.

Prohlížel si mě zvláštním pátravým pohledem a pozorně naslouchal mému vysvětlení, hypotéze o jeho stavu i omluvám a bavil se mými rozpaky. Nabídl mi místo k sezení a plecháček s kávou a uctivě mi děkoval za všechny dary, které s milým a trochu zvláštním úsměvem přijal. Postupně jsem se uvolnila a zjistila jsem, že je velmi příjemný společník. Měl inteligentní, kultivovaný projev a stejné názory na život, jako já. Byl dobrý posluchač i vypravěč, ale velice bedlivě se vyhýbal hovoru o sobě. Já jsem mu ovšem neprozřetelně o sobě prozradila mnohem více, než jsem chtěla! Uvědomila jsem si, že jeho celkový zjev nějak neladí s jeho chováním a začala jsem si ho více podrobně prohlížet. Najednou jsem při nadechnutí ucítila jeho mužnou vůni spolu s parfémem. To nebyla žádná levná kolínská! Celým mým tělem proběhlo mravenčení a cítila jsem, jak se červenám.

Přerušil vyprávění a zachytil můj pohled. Pochopil a rozjařeně se rozesmál. Styděla jsem se za svůj omyl. Kvapně jsem vstala, otřepala drobky a jehličí a utíkala jsem pryč, jako malá holka. Na Kirinu jsem dočista zapomněla! Kamarádce jsem raději ani nevolala.

„Já z těch trapasů asi nikdy nevyjdu!“, říkala jsem si rozmrzele a začala jsem vařit oběd. Na zvonek u dveří jsem nechtěla reagovat a hloupě se utěšovala, že to může být i pošťačka, ať mi hodí oznámení do schránky. Zvonění začalo doprovázet naléhavé škrábání na dveře. Chvatně jsem si upravila vlasy před zrcadlem a mírně se navoněla. Snažila jsem se vypadat pokud možno klidně a přívětivě jsem zvala nečekaného hosta. Nejdříve „vstoupila“ kytice lučních květů, za ní ten hromotluk a nakonec psí strkanice. Rozesmátý hlas se ptal: „Co bude k obědu?“

A tak jsem opět, po patnácti letech samoty, prostírala k obědu pro dva. Vlastně pro čtyři.

Z bezdomovce se vyklubal tesař - truhlář, majitel malé soukromé firmy. Vdovec se třemi dospělými dětmi a pěti vnoučaty. Báječný muž se smyslem pro humor a koníčky, jako je rybaření, toulky přírodou, kempování a spaní pod širákem. Muž s láskou k přírodě, s jakou vede i své děti a vychovává vnoučata.

Od té doby prostírám často nejen k obědu, pro veselou bandu šťastných a spokojených lidiček, dětí a dva pejsky.

Spolu podnikáme výlety a túry po lesích a horách, procházky kolem řek a čas od času si vezmeme igelitové tašky, nebo pytle a sbíráme odpadky, které najdeme. :)


 

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz