Večer něžně objímá den
hvězdy lampy rozsvítily
usmívají se potutelně
šero přišlo neznatelně
tak náhle, až tmu překvapilo
večer skrývá tajemství dne
a lavičky v parku
své příběhy vyprávějí
....co to dnes tady bylo?
Kdo s nadějí usedl a čekal?
Chlapec s bílou hůlkou
dávné touhy svírá
v dlaních
jako zářivé vločky sněhu tají
....nepřišla.....
Stará paní vyhaslým pohledem
hledí do dáli
kde vnoučata a děti
zůstaly
marně se její oči ptají.
Dívka krásná, jako
chvíle svítání
čeká trpně na toho
jehož srdce zkamenělo
jinou se dávno
kochá jeho tělo
co stalo se s ní?
Kam odešla ta stará paní?
Snad do kostela,
tam prý se plní
lidská přání......
Lampy smutně zaprskaly
vločky sněhu září do noci
lavičky pod dekou sněhu
usínají
co, lidé, vám může
pomoci?
Víra, naděje,
ta směšná slova?
Každý den
zas a znova
chlapec s bílou hůlkou
na lavičku usedá
on vidí
svou dívku přicházet
usmívá se
šťastný
jak zvláštní je ten svět lidí
ač trpký je
může být i krásný.
