Hodně toho bylo již napsáno o dnes velmi módním sloganu "myslete pozitivně". Také já se tomuto tématu věnuji na svém blogu dost často. Dnes se k němu opět vracím a to proto, že mě velmi zaujal příspěvek paní Radky Svobodové v jedné diskuzi na facebooku v mé oblíbené skupině. Její slova mě donutila k přemýšlení a odkryla mou 13. komnatu, našla v ní tu pomyslnou skříň a kostlivce vytáhla, aby se provětral. :)
Věřím, že její slova pomohou i vám, nalézt sebe sama a nalézt zárověň v sobě sílu a odhodlání, nastrkat kostlivce zpět do skříně. A věřím tomu, že některým z vás postačí už jenom smést z něho tu zbylou hromádku popela a prachu do dlaně a poslat ji po jarním svěžím vánku daleko a navždy od sebe pryč! :)
Radka Svobodová - facebook
Duchovní seznamka a povídání
POZITIVNÍ MYŠLENÍ VÁS PROBLÉMŮ NEZBAVÍ
V posledních letech se roztrhl pytel s návody, jak pozitivně ovlivňovat svůj život, pozitivně myslet, být tvůrcem vlastní reality a přitahovat si do života to, co chceme. Já jsem se s touto myšlenkou setkala již ve svých 12 letech, kdy se mi poprvé dostala do ruky kniha Moc podvědomí.
Byla jsem fascinována ideou, že bych se díky jednoduché metodě mohla zbavit všech svých problémů. V pozdějších letech se u mě dostavily deprese a já jsem si vzpomněla na tuto knihu a údajné účinky pozitivního myšlení. Začala jsem tedy s afirmacemi, ale ani po roce snahy se nic nezměnilo. Naopak, cítila jsem se ještě víc vyčerpaná a bezradná. Teprve po dalších zkušenostech s terapiemi mi došlo, že pozitivně myslet nestačí. Je pravda, že myšlením ovlivňujeme svůj život, ale za myšlením je ještě silnější a mocnější nástroj, který člověka spojuje s realitou hmotného světa a tím jsou naše emoce. Naše emoční sféra je silně ovlivněná už během dětství – formováním rodinným prostředím, prenatálním obdobím i genetickou výbavou. Již tehdy v našem těle vznikají takzvaná emoční zranění, pocházející z nedostatečného naplňování našich dětských potřeb.
Emoční zranění má do určité míry každý člověk, protože nikdo z nás ani našich rodičů nepochází z ideálního prostředí, které by dítěti zajistilo bezpodmínečnou lásku a přijetí a formování jeho individuality tak, jak by konkrétní dítě potřebovalo. Emoční zranění vznikají jako traumata, která se zapisují do buněčné paměti těla jedince a jako příklad uvedu zranění, které si neseme snad všichni na více nebo méně vědomé úrovni. Tímto zraněním je strach z opuštění. Již při porodu dítě prožívá silné emoce a velkým traumatem bývá předčasné přestřihnutí pupeční šňůry, kdy dítě doslova na energetické úrovni přichází o velkou část sebe sama. Placenta je jeho výživou, pocitem jistoty a nedílnou součástí a měla by se tedy oddělit přirozeně, dát dítěti dostatek času na to, aby si zvyklo na nové prostředí a neoddělovat jej hned v prvních hodinách od těla matky. Pokud se tak stane, dítě doslova ztrácí pocit bezpečí a jistoty a prožívá velký stres, strach a trauma ohrožení jeho fyzické existence. Je-li pupečník předčasně odstřižen, vzniká pocit oddělenosti, strachu a zrady a s ním program, který se zapisuje hluboce do podvědomí, program nedostatku, strachu o holé přežití a citové oddělenosti od ostatních lidí i zbytku světa.
Další emoční zranění vznikají při výchově, nedostatečnou pozorností, nepřítomností členů rodiny, znevažováním hodnoty jedince, potlačováním jeho emocí a přirozeného projevu. Tato zranění v sobě máme všichni na úrovni podvědomí a jednou za čas přicházejí situace, kdy nás vnější prostředí s nimi konfrontuje na základě interakcí s jinými lidmi. Zejména partneři a rodiče bývají hybnou silou, jež v nás znovu oživuje staré pocity hněvu, strachu a studu v situacích, na které jsme takzvaně hákliví. Staré zranění z opuštění se vynoří ve chvíli, kdy marně hledáme spřízněnou duši, zradí nás blízký člověk nebo nám někdo zemře. Kritika druhých v nás vyvolává hněv a stud. Neúspěch v práci nebo ve vztazích má co do činění s pocitem vlastní hodnoty a sebepřijetí.
Dokud v sobě nosíme tato emoční zranění, budeme se marně snažit překrýt je pozitivním myšlením, nebude to fungovat. Nejdříve je třeba podívat se na emoce, které nám brání pozitivně myslet.
Jestliže jsme plní pocitů křivdy, zklamání a beznaděje, nosíme ve svém podvědomí strach, že naše potřeby nebudou naplněny, protože máme takovou zkušenost. Tento strach je často nevědomý. Dá se odhalit až podle situací, do kterých se dostáváme, až zjistíme, že jsme opouštěni nebo sami opouštíme, nebo trpíme finančním nedostatkem, máme kolem sebe falešné nebo povrchní lidi. Tyto situace nás konfrontují s naším negativním myšlením a strachem.
Přiznat si, že my sami tvoříme ony nešťastné situace, je otázkou duševní zralosti a zodpovědnosti. Proto někteří lidé raději zůstávají v roli oběti a ze svého neštěstí viní ostatní. Je to snadnější cesta, protože podívat se na všechna ta zranění vyžaduje odhodlání znovu projít bolestí a přiznat si pocity studu, strachu a hněvu. Jistě je jednodušší zůstat na povrchu a opakovat stále dokola stejné situace, cítit se jako oběť okolností a vinit ostatní ze svého neštěstí.
Pokud chceme svoji situaci skutečně změnit, můžeme svým emocím věnovat dostatek pozornosti a postupně je z našeho podvědomí uvolnit na vědomou úroveň. Tím dojde k jejich přijetí, uzdravení a uvolnění velkého množství energie, která byla díky negativním pocitům neustále potlačována. Když člověk uzdraví svá emoční zranění do té míry, že se cítí znovu spojený se svými emocemi, aniž by nad nimi ztrácel kontrolu, může nově nabytou sílu směřovat k pozitivnímu myšlení a programování svého myšlení s pozitivním efektem. Člověk díky svému uzdravení získá důvěru, která mu dodá potenciál a schopnost jeho plány realizovat ve hmotě.
Pozitivní slova a směřování našeho života však musí být opravdové, prožité do hloubky. Povrchní opakování manter bez toho, abychom řešili příčiny svých problémů, nemá žádný význam.
Na určitých úrovních nám afirmace mohou fungovat, jsou to ty oblasti, kde jsme zkušeností nabyli pocitu důvěry v život. Avšak celistvost a síla člověka spočívá také v přijetí negativních stínů a poznání sebe sama na podvědomých úrovních. Chceme-li rozvinout své talenty a být kreativní, potřebujeme se lépe poznat, nejen přežívat ve světě plném strachu, konkurence a nebezpečí. Čím více se nám jeví náš svět jako nepřátelský, tím více programů spojených se strachem se v našem podvědomí ukrývá. Když rozpoznáme iluzi, která nám brání prožívat vše v životě jako smysluplné a dokonalé, už žádné „pozitivní myšlení“ jako nástroj změny potřebovat nebudeme.
Nebojte se, vpustit do sebe svěží jarní vánek, hodně štěstí!
