POKORA

Chodíme pyšně,
když se nám daří,
ramena rovná a oči září.
Pod nohama pevnou zem
a nad sebou modré nebe,
říkáme často
Bože, netřeba mi tebe.

Po zemi bloudíme
a své hledáme štěstí
každý z nás
dostal od života pěstí.
Na hubu padáme
a voláme
Bože, ty to vidíš!

On jen zívne -
co jsi sel, to sklízíš!
A pak se usměje vlídně
člověče, neplač
není tak bídně.
Horší to býti může
život, to nejsou jen
rozkvetlé růže!

Pokoru v sobě
každý nosí,
co nás posiluje
jiné kosí.
Často se ptáme
tebe Pane
ty víš, tak řekni
co právě se stane.

Neznáme dne
ani hodiny .....
za kousek štěstí
jediný
a kousek
modrého nebe
životem se pachtíme
a hledáme
každý sám

sebe.