Prší. Kapky deště neúnavně vytleskávají své stakato na okenní parapety a v prudkých proudech smáčí skla oken. Je šedivo a přítmí už od rána, takže ztrácím pojem o čase. Den se pomaloučku sune a já zjišťuju, že jsem se prolenošila k odpoledni. Nechce se mi začínat nějakou práci, tak se uvelebuju v oblíbeném ušáku se šálkem voňavé horké kávy a probírám se vzpomínkami. Čekám vnoučka na hlídání. Prohlížím si alba fotografií a užívám si klidu a pokoje občasné samoty. Blikající knoty svíček podkreslují romantiku pozdního dušičkového podzimu. Pouštím si melodie svého mládí a najednou celý pokoj, jakoby ožil a já si broukám do taktu písní. Vzpomínám si na jednu příhodu a mimoděk se usmívám.
Uběhl už nějaký ten rok od té doby, co jsem se nechala přemluvit kamarádkou k práci pečovatelky v Rakousku.
Lákala mě hlavně ta výše výdělku, to si musím přiznat, ale těšila jsem se také na nové zážitky. Vždy jsem ráda cestovala. Domluvila jsem se obstojně anglicky i německy. Práce jsem se nebála, agentura nepožadovala žádný odborný kurz a já jsem měla praxi v nemocnici, jako sanitářka. V té době jsem byla zrovna bez práce, která se v mém věku už špatně sháněla a doma mě nikdo nepostrádal. Syn byl dospělý a měl svůj život.
Odjížděla jsem plna radostného očekávání, poučena kamarádkou o vstřícnosti a ochotě tamních obyvatel. V hlavě jsem měla napěchované naučené fráze i rady ohledně práce a péče o seniora v domácím prostředí a v kufru trochu obnošeného šatstva. V kapse pár eur, mapu, smlouvu od agentury, adresu a v mobilu důležitá telefonní čísla. S lehkým srdcem a veselou myslí jsem pohodlně a bez problémů, docestovala vlakem z Brna přímo do Bad Gasteinu, nádherného lázeňského městečka, schovaného v údolí úchvatných Alp. Do osady, kde jsem měla pracovat to bylo ještě asi 20 km. Měla jsem celé půldne čas na prohlídku města i lázní. Byla jsem domluvena s paní kolegyní, kterou mám vystřídat, že na mě bude čekat na zastávce autobusu v tamní osadě ve stanovený čas. Užívala jsem si a relaxovala. Popíjela jsem lahodné doušky silné kávy, mlsala proslulý Sachrův dortík a kochala se majestátnými velehorami, jejichž „pocukrované“ vrcholky se v postupujícím slunci začaly zbarvovat do růžova. Svět byl krásný a život bezstarostný.
Ovšem, až do chvíle, kdy jsem odhodlaně vystoupila na liduprázdném náměstíčku malebné horské osady s kostelíkem uprostřed. Netušila jsem, že jsem ve spěchu a nepozornosti vystoupila úplně někde jinde, než jsem měla! Stále ještě klidná, jsem se poohlížela po paní, která na mě měla čekat. Nikde nikdo, jakoby tu snad už všichni spali, nebýt světýlek v oknech domků. Zkoušela jsem jí volat, mobil hluchý! Asi ho má vybitý, zaháněla jsem nahlas počínající nervozitu. "Chvíli počkám, jistě přijde, třeba se někde zdržela", opakuju si a snažím s nepropadat panice. Pouliční lampy rozsvítily náměstíčko a já si se zaujetím četla nápisy kolem. A náhle se poznáním rozsvítilo také v mé hlavě! Bože! Kde to jsem?! Nutila jsem se do klidu a střízlivého vyhodnocení své situace. Se stoupajícím napětím jsem cítila, že se musím vyčůrat a napít. Mohla jsem si dřepnout za keřík živého plotu, ale neměla jsem sebou nic k pití. Napadla mě hloupá myšlenka, vyzkoušet pohostinnost místních lidiček a v dobré víře jsem nesměle zazvonila u prvních dveří. Zeptám se, kde to vlastně jsem a jak se dostanu tam, kam potřebuju a kdy mi vlastně pojede další autobus, dodávala jsem si odvahu a usmívala se na podmračenou tvář staršího muže. Svou lámanou němčinou začínám konverzaci a posunkem naznačuju prosbu o sklenku vody. Důrazné křápnutí dveří přerušilo mou snahu o navazování přátelských vztahů s místními obyvateli. K dalšímu zvonění už mi nezbýval čas, upalovala jsem za keřík. Nutila jsem se ke klidu a hluchý mobil ke zvonění. Po chvíli přemlouvání, mobil vyzváněl číslo rodiny, ve které jsem měla pracovat. Marně. Potlačovala jsem slzy a nervózně přecházela náměstíčko.
Náhle se od jednoho domku rozjížděla dodávka. Bez rozmýšlení jsem popadla kufr, tašky a belhala se k ní. Mávala jsem a křičela. Z auta vykoukl mladý muž a zvědavě na mě civěl. V rozčilení jsem na něho českoněmecky chrlila všechno, co mě trápilo a pomáhala jsem si rukama i nohama. Pod nos jsem mu strkala mapu a do ruky svá ušmudlaná eura.
Vypadal, že nerozumí ničemu a netvářil se nijak ochotně. Rázně kroutil hlavou, ukazoval na druhou stranu mapy a významně si ťukal na hodinky. Visela jsem na dvířkách auta a stále dokola drkala své prosby. Omluvně pokrčil rameny a lehce mě odstrčil. Odmítala jsem se pustit. Musela jsem vypadat opravdu hodně zoufale, když se nakonec mírně pousmál a se zabrbláním a těžkými vzdechy kývl hlavou dozadu.
Jeli jsme asi 20 minut, on si stále něco brblal a mračil se, což mi nevadilo. Hlavně, že jsem se vezla! Cesta stoupala do zalesněných kopců. Všude kolem pusto a prázdno. Kochala jsem se krásou krajiny a samoty v horách. Škoda, že už je téměř tma, určitě se tu někde pasou fialové krávy, napadlo mě a zasmála jsem se svému vtipu. Mrkl po mě a zvedl obočí. Něco řekl a taky se zasmál. Pustil hudbu a zapálil si cigaretu.
Pohoda a příjemná atmosféra v autě náhle ustala s prudkým zabočením na polní cestu. Širokým obloukem, jako bychom se vraceli zpět, nebo jeli někam jinam. Nejdříve jsem nechápala a utěšovala se, že to nic není. Že je všechno OK a že mi to nějak vysvětlí. Snažila jsem se třesoucím se hlasem vyzvědět, proč změnil tak znenadání směr jízdy a hystericky blekotala více česky, než německy. Hlavou mi běžely všechny scénky z detektivek, co jsem znala, se znásilněnými a oloupenými ženami. Maně mě napadlo, jak dlouho jsem už neměla sex a že už víc peněz nemám, než ty, co jsem mu sama vnutila. Neodpovídal a věnoval se cestě před námi. Netušila jsem, že nechápe, proč tak vyvádím. Začala jsem křičet a v úleku jsem zapomněla všechna naučená německá slovíčka. Jediné, co mi vytanulo na mysli, byla fráze z jednoho válečného filmu, které jsme musely, jako děti povinně shlédnout: „ Hende hoch!“ Zaječela jsem hodně nahlas. Asi byl v šoku, protože prudce zabrzdil, vyvalil oči a otevřel pusu. Já jsem otevřela dveře, popadla tašky a vyskočila ven. S hlasitým žuchnutím jsem se skulila na namrzlou rakouskou zem a přes slzy se dívala za odjíždějícím autem se svým kufrem. Ztěžka jsem se vyškrábala na nohy a mezi popotahováním jsem si začala nadávat: „Jsi husa pitomá! Nána. Co by asi po tobě mohl tak strašného chtít?! A kdyby tě chtěl zabít, vezme tě něčím hned po prvním kilometru!“ Co si asi tak pomyslel ten dobrák o postarší bláznivé ženské, která se mu násilím cpe do auta a potom z něho za jízdy vyskakuje?! "To jsem si pomohla!" Ufňukávám. Co teď?! Jak se tam dostanu?! Mám se vrátit, nebo jít dál?! Něco mi říkalo, že se nemám vracet. Zoufale jsem upírala oči do houstnoucí tmy, jestli nezahlédnu v dálce světýlko. Už jsem mohla být dávno v teple! Cítím hlad a žízeň, zuby mi drkotají strachem a zimou. Tašky s každým kilometrem těžknou. Prudký chladný vítr z hor se mnou nemilosrdně cloumá, stejně tak, jako můj vlastní vztek a pocit bezmoci. Snad tu nejsou vlci, napadá mě. Najdou mě ohlodanou, na jaře, místní pastýři.
Z trudného myšlení mě rázně probere zvonění mobilu a naléhavý hlas neznámé paní, mé kolegyně, kterou mám ve službě střídat. „Co se děje?! Kde jste?! Čekala jsem vás u autobusu. Měla jsem vybitý mobil. Volala mi rodina, proč je obtěžujete, jim se volá pouze v naléhavém případě ohledně jejich staré a nemocné matky!“ Úlevou pláču nahlas a mezi vzlyky se snažím popsat aspoň trochu místo, kde jsem. „Zavolám policii“, rozhodla paní a zavěsila.
Našli mě vskutku docela rychle a živou, jak vidno. Přivezli mě do domku mé klientky, milé skoro 90 leté stařenky. Všichni se ohromně bavili na můj účet u sklenic výborného horkého punče. Dva policajti, moje nová kolegyně, mladý řidič dodávky, který tam přivezl můj kufr a s gustem popisoval můj hysterický výstup v autě i bravurný výskok z něho. Vrátil mi moje vnucené peníze a s úšklebkem se loučil. Na cestě byl rozkopaný úsek, proto musel to místo objet a snažil se mi to vysvětlit. Já si pochopitelně žádné dopravní značky nevšimla. Nechtěl mě ještě víc děsit a byl pěkně naštvaný, tak jel pro někoho na udanou adresu. kterou jsem mu popsala.
Ke své „klientce“ jsem během roku jela ještě několikrát na střídavou péči, až do její smrti. Sblížila jsem se s ní i s její rodinou a ve své kolegyni jsem našla dobrou kamarádku. Také jsem nasbírala spoustu krásných zážitků. Prostředí samoty v horách, kouzelná příroda a sympatičtí, opravdu vstřícní starousedlíci mě časem přesvědčili o tom, že stojí za to, navštívit jejich zem. Akorát v němčině jsem se moc nezlepšila. Babička měla silného Alzhaimera, takže jsme si moc nepopovídaly a když, tak já česky a ona naopak. Ale výborně jsme si rozuměly. :)
Odkládám album a dopíjím kávu. Na schodech slyším radostné žvatlání svého drahého vnoučka a hluboký synův hlas. A je po klidu. Aspoň na nějakou dobu, říkám si šťastně a s úsměvem otevírám dveře.