Jak si ničit život pozitivním myšlením

20.03.2016 14:20

Možná si už mnozí z vás říkáte, že neustále něco kopíruji a vkládám si do svého blogu. Nevykrádám cizí myšlenky! Jenom si prostě sobě pro potěchu a tedy i vám ukládám texty, které mě oslovily, zaujaly a jsou stále aktuální. Mám je zde uchované, jako ve svém deníčku a mohu si je kdykoliv přečíst a uvědomit si tak jejich sílu a hodnotu.

Myslím si, že internet umožňuje šířit myšlenky lidí, předávat si zkušenosti, bolesti i radosti.

Článek pana Martina Pošty je velmi zajímavý a inspirativní. Mně osobně jeho myšlenky velmi pomohly a věřím, že stejně tak mohou pomoci i tomu, kdo sem zabloudí, přečte si ten článek a ocení tu možnost, protože jinak by o něm třeba vůbec ani nevěděl.

 

Znáte lidi, kteří ve svých slovech používají spoustu pozitivních myšlenek? Kteří navenek říkají, jak jsou šťastní, protože konečně našli sami sebe, ale když je poznáte blíže, vidíte, že "se našli" jen ve slovech a svůj život žijí ve smutku, strachu, samotě a mrzutosti?

Já takové lidi znám. Jednoho z nich znám velice dobře, protože jsem to já sám. Velmi dlouho jsem žil jen v myšlenkách a slovech. To proto, že jsem měl spoustu myšlenek načtených jako poučky, ale tyto myšlenky jsem si vždy přestavěl tak, abych jim rozuměl já, aby pasovaly do mého života. Takže jsem podle nich nežil, ale ty myšlenky žily podle mě. Podle toho, jak jsem potřeboval, aby žily.

Před čtrnácti lety jsem si uvědomil, že můj život postrádá smysl. Žil jsem do té doby velmi nezodpovědným životem. Zpíval jsem ve velmi úspěšné hudební skupině, která sbírala úspěchy i v zahraničí, a já žil přesně podle hesla ženy-víno-zpěv. V té době se mi narodily dvě děti, každé s jinou ženou, a když jsem opustil svou dceru, které byl jeden rok, začal jsem přemýšlet o smyslu mého života.

Začal jsem tedy číst duchovní i motivační knihy. Načetl jsem si spousty pozitivních pouček. Vždy, když jsem si přečetl něco pozitivního, řekl jsem si: "To je skvělé, teď už to vím a bude to jinak." Jenže tyto pozitivní poučky jsem velmi často používal jen na svou obhajobu, nebo jsem je jednoduše nepraktikoval.

Překrucování myšlenek k sebetrýznění

Pro příklad uvedu některé takové poučky, které se týkají vztahů:

  • Když tě něco rozčiluje na druhém, hledej to v sobě. V tu chvíli jsem začal hledat na druhých, co je na mě rozčiluje, a tak jsem jim to i říkal: když tě to rozčiluje, hledej to v sobě. Jenže já sám jsem se stále rozčiloval, že to v sobě nehledají.
  • Nevytvářej si domněnky. Říkal jsem si, proč to druzí vidí tak a tak, vytvářejí si domněnky? Rozčilovalo mě to. Důvod byl samozřejmě ten, že jsem si své domněnky vytvářel já sám. Ačkoli jsem tuto pozitivní poučku znal, nedržel jsem se jí, ale viděl u ostatních.
  • Neber si věci osobně. Rozčilovalo mě, když si druhý překroutil to, co jsem mu řekl. Že si to vzal osobně. Bylo to jen proto, že já sám jsem nedokázal myšlenku druhého nechat u něj a pustil jsem si ji k sobě. Vzal jsem si ji osobně.
  • Nebojuj o pravdu. Načetl jsem si mnohokrát, že boj o to, kdo má pravdu, nemá vítěze. Když ovšem došlo k lámání chleba, o svou pravdu jsem bojoval už tím, že jsem říkal: Ty bojuješ o svou pravdu. Přitom já sám jsem dlouhé minuty bojoval o to, že tomu člověku říkám pravdu. Aby si tu mou pravdu uvědomil.

Všechny myšlenky, které jsem prezentoval navenek, měly svou pravdu, takže lidé kolem mě tyto mé myšlenky vnímali jako něco, co je obohatilo, ale já byl pořád na jednom místě.

Zlom nastal, když jsem začal svůj život vytvářet podle nich. Přestal jsem je překrucovat podle sebe. V tu chvíli jsem začal žít přítomností. Uvědomil jsem si, že pokud chci opravdu myslet a žít pozitivně, je třeba, abych žil v přítomném okamžiku. Přestal jsem se tedy hrabat v minulosti, abych sám sebe kritizoval. Svou pozornost jsem přestal soustředit na to, kdy a v čem jsem selhal. Pustil a odpustil jsem všechny křivdy z minulosti, včetně křivd mých rodičů.

Můj otec minulý měsíc opustil tento svět. Dlouhá léta jsem s ním neměl dobrý vztah, protože jsem mu nedokázal odpustit křivdy, které jsem za křivdy považoval. Jsem opravdu šťastný, že jsem se s ním mohl rozloučit s láskou. Moc mi to pomohlo, abych mohl svůj život vnímat pozitivně.

Dnes vím, že když pozitivní poučky použiji na svou obhajobu, překrucuji je podle svého života, aby mi tam pasovaly. A tím trýzním sám sebe. Stačí žít pozitivním myšlením, nikoli poučkami, pak se není třeba obhajovat. Přiznávám, že se mi občas nedaří držet se přesně toho, co jsem napsal, ale vždy, když se mám potřebu obhajovat pozitivním myšlením (poučkami), uvědomím si to a celou situaci změním.

Jednoduše být

Přestal jsem se zabývat i budoucností ve smyslu: Co když se stane to a to? Jednoduše jsem. Jsem tady a teď. Užívám si každou minutu. Samozřejmě, že mě přepadnou i negativní myšlenky. Například dnes ráno jsem se probudil s ne moc dobrou náladou. Pustil jsem do své přítomnosti budoucnost. Jsem teď v situaci, kdy mám před sebou důležitá rozhodnutí.

Co mi pomohlo? Pomohlo mi to, abych se podíval na své sepsané základní hodnoty. Podle těchto hodnot žiji a v tu chvíli mi bylo jasné, jaké rozhodnutí musím udělat, abych se cítil lépe. První krok k tomu, abych se cítil lépe, byl prostý: Řeš věci, až když jsou k řešení. Jak jednoduché. Tím nechci říct, že jsem své rozhodnutí odložil. Jde o to, že v této situaci ještě nemohu dojít k rozhodnutí, tak jsem se tím přestal jednoduše zabývat a žiji přítomností.

Některé poučky, které se týkají mě samého:

  • Vydrž a vytrvej, úspěch se dostaví. Tuto pozitivní poučku si můžeme vysvětlit několika způsoby. V tuto chvíli se týká toho, že se mi v minulosti podařilo dosáhnout úspěchu určitým způsobem, a tak věřím tomu, že pokud se budu držet starého způsobu řešení, musí se úspěch opětovně dostavit. Později jsem si uvědomil, že to, co platilo před časem, neplatí dnes, a že tedy musím způsob řešení změnit.
  • Mysli pozitivně. Na co zaměříme pozornost, to se také děje. Zaměření pozornosti na pozitivní řešení je skvělá věc, ale nestačí jen chtít pozitivně myslet. Náš mozek dokáže zaměřit pozornost jen na jednu věc. Takže pokud si budu říkat musím myslet pozitivně, jako bych si říkal myslím negativně. Zkuste si říct nebudu na určitou věc myslet. Co se děje? Myslíte přesně na to, na co si zakážete myslet. Řešení je neříkat si musím myslet pozitivně, ale pozitivně opravdu myslet, rozhodnout se pro to.
  • Buď empatický. Můžu být přesvědčený o tom, co druhý cítí, co si myslí nebo co chce říct. Empatie je skvělá vlastnost, ale pokud se jí nechci sebetrýznit, pak si nevytvářím domněnky o tom, co druhý cítí, jak myslí nebo co chce říct. Naopak mu jeho pocity a myšlenky dovolím s tím, že díky své empatii cítím, proč se tak děje.

Pokud tedy chci žít pozitivním myšlením, jde o to se pro to rozhodnout. Například rozhodnout se pro to, že od teď bude vše jen dobré. Když se rozhodnu, nepřipouštím žádnou jinou myšlenku, i když se mi nedaří. Beru vše jako výzvu a z nezdaru se jen poučím. Jednoduše žiji pozitivním myšlením, nikoli jen podle pozitivních pouček.

text převzat z internetu/ autor - Martin Pošta

Prof. PaedDr. ThDr. MUDr.  MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparůčeský psychiatr, pedagog, premonstrátský jáhen a esperantista. Působí v Pelhřimově.

Co se stalo s naší dobou?

Zažíváme vážnou krizi? Proč mají najednou lidé pocit, že se něco zlomilo, a cítí se zklamaní? Co nás v budoucnosti čeká?

Každý student lékařství je už od prvního ročníku studia veden svými profesory k tomu, aby si u každého pacienta položil dvě zásadní otázky - proč a jak. Proč má nemocný potíže? Otázka diagnostická, která vede k určení choroby. Jak ji léčit? Otázka terapeutická, hledání cesty k uzdravení.

Je-li naše společnost nemocná, a ona bezesporu nemocná je, klademe si obě otázky všichni.

Až na několik vrcholných politiků, kteří mají většinou jiné starosti, než jaké musí řešit lid obecný. Ovšem co hlava, to názor. Jedni ze současného stavu obviňují komunismus, jiní konzumismus, další neoliberalismus nebo hédonismus.

Z mého pohledu nepůsobí v této zemi tajemné abstraktní "ismy", ale hlavně tři silně zhoubné choroby.

1. Ztráta studu

 2. Rozvoj společnosti bez respektování přirozených společenských norem

      3. Pocit tíživé bezmoci

Diagnóza

Žijeme v zemi, kde nic není hanba! Z české kotliny se kamsi vytratil stud. Pojem hanba je dnes už srozumitelný málokomu. Dítě se nestydí zesměšnit učitele, muž se nestydí opustit ženu a děti kvůli milence, potomci se nestydí zvednout ruku na své rodiče, není žádnou hanbou žít jako parazit nebo veřejně propagovat zlo.

Proč by se tedy měli politici ve službách mafií stydět lhát, krást a podvádět?

Svoji velikou vinu na tomto stavu mají také ty sdělovací prostředky, které z banality dělají tragédii a z tragédie banalitu.

Žijeme v době, která propaguje nosit všechno naruby. Normy chování nám prezentují svým nenormálním chováním duchaprázdné celebrity všeho druhu.

Z pořadů některých televizních stanic, které by měly kultivovat lidskou duši a zjemňovat smysl pro krásu, pravdu a dobro, teče většinou krev, adrenalin, testosteron. Z této skutečnosti chápu, proč se užívá termín televizní kanály.

Kdykoli stojím jako soudní znalec z oboru psychiatrie u soudu, který projednává činy mladého delikventa, mám skoro pokaždé tendenci na lavici obžalovaných posadit systém, který vládne v této zemi a jehož jsou mladí
lidé obětí. Ale koho to zajímá? Politiky v žádném případě!

Obyčejní smrtelníci v této zemi trpí oprávněnými pocity nespravedlnosti a křivdy, ale parní válec politiky a byznysu si vesele jede dál. A proč by ne!
Sliby, fráze a široké úsměvy těch (všeho)schopných z předvolebních plakátů tak snadno a rychle shoří pod jeho kotlem. A nikdo se opět za nic nestydí.

Stavitelé moderní polistopadové společnosti začali sice ke stavbě používat ekonomické kameny a právní cihly, tedy stále nové a nové zákony a předpisy, ale absolutně odmítli používat pojivo a ctít svislou rovnou stěnu.

Kladou cihlu na cihlu bez malty, která se míchá z pokory, štědrosti, přejícnosti, mírumilovnosti, cudnosti, střídmosti a činorodosti.Dřív se této pojivové směsi říkávalo sedm hlavních ctností. Z olovnice, která se řídí přírodním zákonem gravitace, si udělali kyvadlo. Mimo jiné je u staveb běžné, že se kameny dávají do základů a cihly na ně.

Tedy zákony jsou nad trhem, ale u českého projektu je tomu naopak. Trh jako by byl nadřazený zákonům.

Terapie

Jsou dvě řešení. Buď to nepovedené stavení zbourat, anebo z něho zavčas utéct. V prvním případě by šlo o revoluci, ve druhém o emigraci. Pokud bych jako léčebnou metodu navrhl revoluci, mohl bych být zažalován za trestný čin poškozování cizí věci. Skutečně cizí věci. Obávám se totiž, že už nám v této zemi nepatří nic. Pokud bych navrhl terapii emigrací, může mi být položena otázka, kam utéct.

Do některého evropského státu určitě ne, protože evropský dům opravují ti samí architekti, kteří nám pomáhali s projektem stavby oné pomyslné vratké chatrče. Staví také bez mravnosti a s kyvadlem v ruce.

Třetí chorobou je epidemicky se šířící pocit bezmoci. Nějak se v něm začínáme postupně utápět všichni. Jednou za několik let je nám sice hozen záchranný člun v podobě voleb, ale brzy se ukáže, že i on je děravý.
Zklamání vystřídá bezmoc. A právě ona bezmoc spojená s pocitem bezvýchodnosti je silně nebezpečná. Trvá-li dlouho, začne se měnit v agresi. A ta tady již je. Dokonce i mezi školními dětmi lze zachytit její silný nárůst.

Zavinili jsme si to i my sami, když jsme přijali převrácený životní styl, který nám našeptává: "Žij bohatě navenek a chudě uvnitř!" Pokud neprovede náš národ proměnu a nezačneme žít bohatě uvnitř a chudě navenek, nemáme šanci. Potom i mně samotnému nezbude nic jiného, než abych zamkl ordinaci, přestal diagnostikovat, navrhovat terapie a utekl se schovat. Rovnou mezi šílence. Nebude v tom ani trochu zbabělosti a nebudu tam sám.

Bez vnitřní proměny a bez pokání tam skončíme brzy všichni!
 

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz