Dívám se z okna na tklivou krásu časného podzimu. Končí období babího léta a něžná melancholie ranního oparu vklouzává do pokoje. Závoje mlhy přikrývají pole a louky, nad kterými krouží v širokých obloucích hejna vran. Vlhká vůně tlejícího listí podtrhuje smutek v mé duši.
Vzpomínky se zvolna vkrádají do mé mysli a tlačí slzy do očí. Zavírám okno a usedám do křesla s hrnkem horké kávy. Můj věrný kamarád, jezevčík Punťa si mě zkoumavě měří, koukne na dveře, pak znuděně zívne a odšourá se ke svému pelíšku u topení.
Zvolna upíjím voňavé doušky a před očima mi běží tolikrát přehraný film.
Bylo to 11.října, stejně, jako dnes, usmívám se přes slzy na kytici žlutých růží ve váze na stole. Výročí našeho seznámení a počátku vztahu, který měl přerůst v něco víc. V něco, v co jsem doufala a věřila, že jsem na to připravena. Taková pošetilost! Kdy a na co je člověk v životě připraven?!
Bylo mi krátce třicet let. Užívala jsem si života plnými doušky a využívala všech možností svobody rozhodování. Po maturitě jsem odjela studovat do zahraničí a bakalářská studia dokončila tam. Lákala mě Francie, která se stala na pět let mým domovem. Tam jsem také po dokončení školy nějaký čas pracovala v módním designu. Získala jsem spoustu zkušeností, kontaktů i přátel. Odpoutala jsem se od rodičů a postavila se na vlastní nohy. Měla jsem svůj život, svobodu, nezávislost i dost peněz. Uměla jsem s nimi dobře hospodařit, takže jsem měla vlastní byt i auto. Žila jsem na „plný plyn“, šťastně, radostně a spokojená sama se sebou. Postupem času jsem vystudovala vysokou a vystřídala pár známostí s mladými muži. Nechtěla jsem se vázat, nebyla jsem zamilovaná, cítila jsem, že ten pravý, můj princ z dívčích snů, na mě někde zatím trpělivě čeká. Po nějakém čase jsem se vrátila domů, na Moravu a koupila si prostorný slunný byt ve drahé vilové čtvrti, blízko lesoparku, vysoko na kopci, s výhledem na celé město.
Pošmouraný večer prozářila vidina večírku s bývalými spolužáky ze střední školy, na který jsem se těšila už od rána. Jak se asi daří mým dávným dívčím láskám? Hlavně tomu jednomu, premiantovi třídy, vysokému krasavci s exotickým šmrncem? A jestli si udělá čas a přijde? Přišel. Vysoký, voňavý, dobře oblečený, s počínajícími šedinami na skráních ve svých havraních vlasech. Usměvavý, jako vždy. Majitel známé, prosperující firmy. Večírek se opravdu vydařil a já si ho užívala, jak jsem byla zvyklá život si užívat. Množství vypitého alkoholu mi spoutalo mysl a naopak rozvázalo ruce i nohy. Cestu domů taxíkem si pamatuju jenom mlhavě, stejně tak, jako zbytek noci ve vášnivé náruči svého atraktivního miláčka.
Ráno smutné probuzení do samoty, ve studené posteli. Ani slůvko na rozloučenou, žádná snídaně, jako v romantickém filmu s růží na nočním stolku. Jsi husa pitomá! Říká zrcadlo odrazu mé zmuchlané tváře s rozmáznutými šminkami. No,co, říkám si ledabyle pod osvěžující sprchou. Budou jiní a lepší! Upravená a spokojeně si hovící v křesle, se šálkem oblíbené kávy se zaposlouchávám do taktů“ Snění“ od Roberta Schumanna. Protivný hlas zvonku mi trhá něžnou romantiku snů. Mrknu na kalendář a ujistím se, že je třináctého! Šťastný den. Vrátil se jistě s nějakým překvapením. Zvědavě běžím ke dveřím. Zklamaně zírám na mladého, mírně nazrzlého muže v ošuntaných riflích a vytahaném svetru. Rozpačitě se usmívá a mou zmatenou myslí se mihne poznání – taxíkář. Nesměle ke mně natahuje ruku s mou kabelkou. Ten kousek lidskosti a slušnosti mě dojímá a vytahuju z peněženky bankovku. "Ne! Rozhodně mě nechtějte urazit! "Usekne přísně s mírným zamračením. Přeje pěkný den a otáčí se k odchodu. "Počkejte přece," zaprosím a stydím se za svou nadřazenost. "Pojďte aspoň na kávu". Chvilku přemýšlí, nakonec neochotně kývne. "Utíká mi rito", zabručí si pro sebe. Sleduju jeho nervozitu, s jakou hlasitě usrkává kávu a drobí štrúdl od maminky, na talířek, svůj svetr a můj naleštěný stůl. Trochu bázlivě se rozhlíží po mém stylovém moderním bytě. Je mi protivný. Nedočkavě sleduju hodiny na zdi. Ať se už konečně zvedne! Výmluvně se podívám na dveře. Zachytí můj pohled a pochopí. Spěšně se loučí a smetává drobky štrůdlu na drahý koberec. Nemotorně v nich šlape cestou ke dveřím, které za ním úlevně zaklaply. Csssss! Prsknu si vztekle. Takového "šmaňhu" si už víckrát nepustím do bytu! Otevírám okno a vypouštím tu směsici pachu levné kolínské a čpícího mužského pižma.
Dny ubíhají v pracovním svižném tempu, točí se rychle, ale já jim stačím a na příhodu si už ani nevzpomenu. Je mrazivá zima se svými kouzly plesové sezóny a možností, ukázat se světu. Jednoho dopoledne mi poslíček přináší obrovskou kytici drahých modrých růží s pozvánkou na ples. Zapomínám se nadechnout a srdce zkouší vyskočit z mé hrudi! Čtu omluvná slova na druhé straně zdobené kartičky. Románek studentské lásky má pokračování.To je můj vysněný princ! Říkám si rozhodně a šťastně se usmívám.
Nádherné róby, drahé šperky a snobské plesy přešly v přepychovou dovolenou v Karibiku, se stejnou lehkostí, jako mrazivá zima do horkého léta. Vášnivé noci se plíživě měnily v postupný chlad a důvěrné povídání a vyznání lásky ve strohé vzkazy na záznamníku. Telefon výsměšně mlčel a dny ubíhaly. S nastávajícím podzimem přišla lakotná sms – sorry - milacku – uz jsem se s tebou zacal nudit - dame si pauzu – nekdy brnkni.
Všechno bylo fajn, a přece špatně. Cítila jsem se osaměle. Najednou jsem zjistila, že to životní tempo nějak zpomaluje a že mi něco schází. Spíše někdo mi schází. Někdo, kdo by sdílel intimní chvilky se mnou. Pochválil mi svíčkovou i štrúdl, který jsem se naučila péct. Někdo, kdo by nechával zvednuté prkýnko na WC, ponožky ledabyle pohozené u křesla a na koberci drobky. Pocítila jsem obyčejnou touhu všech žen. Touhu hnízdit. Vlastnit. Přetvářet, dirigovat, vychovávat, být užitečná a prospěšná, nést svůj pradávný úděl, mít smysl života. Proplakaných pár nocí mi nedávalo odpověď na otázku – byla jsem jenom zamilovaná, nebo to byla opravdu láska?
Zklamání bolí, ať už to bylo, jak chtělo. Ale život běží a já se nesmím zastavit. Zabořená do své práce, zapomínám na dění kolem, společnost, přátele, večírky. Schůzky s muži mě nudí a vlastně otravují. Nechci myslet na studené noci ve svém přepychovém bytě. Hledám únik do samoty a klidu. Toužím po něčem jiném. Po tom, co nemám. Jako každá žena. Poddávám se samotě a procházkám v přírodě. Ráda běhám kolem řeky, je to můj každodenní rituál.
Je podvečer v první půlce října. Příjemný studený vzduch, modré nebe a zlatavé listí šustí pod nohama. Běžím a je mi fajn, myšlenky odletěly, má hlava je prázdná a duše čistá, jako to nebe nade mnou. Najednou ze zatáčky vyběhne jezevčík a radostně na mě zaštěká. Zasměju se a mávnu na něho. Chápe to, jako výzvu a běží se mnou. Dlouhé uši mu vlají ve větru, jako praporky a jeho oči se smějí. Dlouhý hvizd rázně ukončí jeho nadšení. Zastaví se kotrmelcem na zemi a bolestně kníkne. Ohlédnu se a poznávám povědomou postavu muže. Taxíkář. Stejné ošuntané rifle, stejný vytahaný svetr, jenom vestu ještě neznám, ušklíbnu se pro sebe. "Ale, snobská paninka si vylepšuje figuru?" Ušklíbne se taky on a přátelsky na mě mrkne. Přitom zkušeným okem sjíždí mou postavu ve značkovém sportovním oblečení. Pak se láskyplně mazlí se svým psem. "Puntíku, ty darebo jeden, ta panička není pro tebe!" Obrací se a bez pozdravu odchází. Nezdvořák! Cítím se najednou ponížená a s podivným pocitem se zase rozběhnu. Něco mě donutí se otočit a zahlédnu, že taky on se otáčí a Puntík škube vodítkem.
Celý večer se snažím na toho protivu zapomenout a nejde to. Jakoby to nestačilo, druhý den ráno nemůžu nastartovat auto a automaticky volám taxi. Vůbec mě nenapadlo, že přijede ON. Ten protivný Zrzek! "Ale, copak, paninko, nejede?" Nejraději bych ho nakopla! Ve městě je několik desítek taxíků a zrovna….! Jakoby mi četl myšlenky, krátce se zasměje. "Stačí vymazat moje číslo z mobilu, paninko." A právě toho mám dost! "Můžeš mi říkat i nějak normálně?!" Vykřiknu rozčileně. "Promiňte, netykám si s klienty, slečno", řekne najednou vážně, zastaví, vystoupí, jako první a otevírá dvířka auta. "Prosím a nashledanou." Stojí v uctivé vzdálenosti a pohled má tvrdý, přímo nepřátelský. "Sbohem." Procedím stroze. "A děkuji." Až po chvilce, ve své kanceláři si uvědomím, že jsem nezaplatila. Je mi trapně, vytáčím známé číslo a chci se omluvit. Je obsazeno. Do večera mobil vypnutý. Z práce odjíždím jiným taxi. Chystám se ven, běhám za každého počasí a venku mírně mží. Podzim je vrtkavý a změny počasí mě neodradí od oblíbeného relaxu. Aspoň HO nepotkám, říkám si spokojeně. Chyba. Neuběhla jsem ani kousek a radostné štěkání mě dohonilo. Pejsek mě svými smáčenými tlapkami vřele vítá a zanechává na mém oblečení hotovou spoušť. Se smíchem se bráním a říkám si, proč Zrzek nehvízdá?! Asi nějak škobrtnu, najednou jsem na zemi. Válím se ve špinavých žmuchlancích trávy a listí. Puntík se snaží olíznout mě všude, kam dosáhne. Hlasitý smích zní opravdu upřímně. Překvapivě silná paže se mnou smýkne a já narazím na hruď svého Zrzka. "Pusťte mě!" Sápu se z jeho nechtěné náruče. "Kde jste kruci byl?" Zlobím se naoko. "Měl jsem telefon", usmívá se pobaveně. "Omluvte Puntíka," zaprosí a prohlíží si mě od čelenky na hlavě až po tkaničky bot. "Měl radost, že vás vidí, no", říká prostě. "Škoda, že vy, ne." Ta slova ze mě vypadla tak nějak mimoděk a netušila jsem, co způsobí. Šedozelený pohled byl rázem plný ledu a jeho záda výmluvnější, než všechna slova. "Počkejte přece! Co se stalo?" Běžím za ním. Rozhodným pohybem sundává mou ruku ze svého ramene. Velkou, mozolnatou dlaň má suchou a teplou. Není příliš vysoký, ale je vyšší, než já a teprve nyní si uvědomím, jak má rozložitá ramena. Kolem očí začínající vějířky vrásek a kolem pevně semknutých úst bolestná rýha. Zírám na něho a nemůžu se pohnout z místa. Drží mou ruku ve své dlani a já cítím, že to silné kouzlo působí i na něho. Těch pár vteřin rozhodlo o našem příštím životě. Říká se tomu – osudová chvíle. "Promiňte", hlesnu, "nechtěla jsem vás urazit. Ne, já se omlouvám", řekne mírně a smířlivě dodává, "už musím jít". Jenže pejskovi se nechce domů. Zlobí a běží za mnou. Nepomáhá ani rázné plesknutí vodítkem. "Můžu kousek s vámi?" Ptám se zbytečně, pejsek už spokojeně ťape u mé nohy. Scházíme dolů, podél řeky, do chudší čtvrti na okraji města a stojíme před upravenými řadovými domky. "Jsem doma," bere mi vodítko z ruky. "Tak dík za milou společnost," usměje se tak koutkem úst. Odcházím a zklamaně povzdychnu, ani mě nepozve dál? Zklamaná a zmazaná běžím naštvaně domů. To byl zase den!
Hovím si ve vaně plné růžových bublinek, vnímám nasládlou vůni svíček a bublinky také upíjím z vysoké sklenice. Mám zásobu dobrého šampaňského z Francie. Vtíravé myšlenky na mého Zrzounka mi nedají pokoj. Mého! Csss! Jak ho nesnáším! Něco mě k němu neodolatelně táhne a nerozumím tomu. Je tak jiný, než já a úplně se liší od mých představ o muži, se kterým bych strávila noc, nebo dokonce zbytek svého života. Tak co to se mnou jenom je? Dělá to ta chemie, jak se říká? Vzpomínám si, jak mi byla jeho vůně protivná a přesto jsem ji cítila ještě mnoho dní. Nelahodila mému citlivému rozmazlenému nosíku, zvyklému na drahé parfémy a vody po holení. I teď se mi vybavila a mimoděk se zachvěju po celém těle. ON voní jinak. Jako obyčejný muž. Jako chlap! Opravuje mou mysl moje tělo. Jako chlap. Ne, jako namydlený panák ze žurnálu, se kterými ses doposud scházela. Neblbni, děvče! Vzpamatuj se, máš na víc! A stejně mě nechce! Uklidňuju svoje neposlušné tělo i rozbouřenou mysl. Něco je na něm zvláštního. Ten jeho odstup a chlad. Cítím, že se mu líbím a že mě chce. Láká mě představa milostného románku s tím neotesancem. Omámená dobrým vínem se nořím hlouběji do voňavých bublin a oddávám se hříšnému snění. Jak je to dlouho, co se mě žádný muž nedotýkal? Moje ruce začínají zasněně bloudit po mém hladovém těle. Romantické představy mi trhá drnčení mobilu na dlaždičkách. Otráveně přijímám hovor neznámého čísla a slyším dech, odkašlání a potom mužský tichý hlas říká…."promiňte, nechci rušit, nebo vám kazit večer….já, no, promiňte" a ticho. Mobil zhasl. Nevěřícně na něj civím ve své dlani. Zrzek! To je jeho osobní mobil. Asi měl strach, že to nezvednu. Civím a čekám a nic. Co to se mnou hraje? Tak to ne, chlape. Buďto mě chceš, nebo ne. Já tebe ano. Pobrukuju si rozvernou melodii a vytáčím číslo. No konečně! Po chvilce rozpačitého pokašlávání a přebreptů se dočkám pozvání na večeři. Jasně, že dnes večer. Lžu, že jindy nemám čas. To bych se asi načekala, směju se v duchu. Pochopitelně u něho doma. Kde jinde, taky, že?!
Sleduju jeho zázračnou proměnu. Snad tím domácím prostředím z něho spadl veškerý ostych a nervozita. Najednou je z nemotory sebevědomý, uvolněný, usměvavý a příjemný společník. Umí mě rozesmát, zaujmout svým povídáním a ke svému uspokojení zjišťuju, že i dobře nakrmit. V kuchyni se pohybuje lehce a nenuceně, práce mu jde od ruky a během slabé hodinky večeříme. Pochutnávám si a popíjím skvělé červené vínko. Je mi opravdu báječně. Puntík to všechno se zájmem sleduje, jistě taky očekává, jak se situace bude dál vyvíjet. Sedíme proti sobě, tlumená hudba podtrhuje kouzlo okamžiku, umocněné třepotavým svitem svíček na stole. Náhle ticho ruší jenom náš dech. Upřeně se na mě dívá a jeho pohled potemněl. Cítím známé chvění po celém těle. Prudce vstane a chraptivě ucedí - "už je pozdě, doprovodím tě domů". Nestačím se divit, ani nic namítat. Bez okolků mi pomáhá do bundy a za ruku vede ze dveří. Tak tohle je rande! Po cestě mlčíme a on mě odmítá pustit. Cítím, jak mi drtí prsty a nic nenamítám. Usilovně dumám, co je tohle za člověka. "Musíš mě pustit", usměju se a zvedám pohled k jeho očím. "Jsem doma. Můžu tě pozvat na kávu?" Vnucuju se. Puntík krátce štěkne a čeká. Já taky čekám. "Uvidím tě ještě někdy?" Ptá se a smutek mu vychází přímo z duše, až mě to dojímá. Dvěma prsty mě hladí po tváři a potom nesmírně něžně líbá na rty. Dívám se zblízka do jeho tváře a opět vidím tu bolest, ten smutek v jeho očích. Měsíc je v úplňku a pod jeho svitem se mi zdá ještě více bledý, než ve dne. "Musím jít. Dobře se vyspi, ty můj anděli", zašeptá mi do rtů a prudce mě od sebe odstrčí, až narazím zády o zdobenou bránu. Dívám se za ním, jak rychle odchází a nezmůžu se ani na pozdrav. Puntík s hlasitým kňučením peláší za ním.
Po probdělé noci den nestojí za nic. Nechápu to, nerozumím tomu a zneklidňuje mě to a rozčiluje. Láká, trápí, ničí. A musím na něho stále myslet. Na jeho velké ruce, na jeho vůni, která mi připomíná domov, teplo, bezpečí. Na jeho milou povahu a smysl pro humor, lásku k životu i kuchařské umění. Moc o něm nevím a přece mám pocit, že ho znám celý život. Volám mu celý den na oba mobily a nic. Večer už to nemůžu vydržet a běžím za ním. Nikdy jsem za žádným mužem neběžela. To oni běhali za mnou. Domek tichý. Všude tma. Cítím, že se něco stalo. Nevím si rady. Druhý den si připadám opravdu, jako nějaká „stíhačka“. Ptám se sousedů, zjišťuju, kde má rodinu, kde je Puntík. Nikdo nic neví, nebo nechce říct.
Mrzutě zhlížím na kalendář na stole a práce se mi nedaří. Pojedu domů. Auto mám už ze servisu dávno zpátky, tak kašlu na všechny taxíky i taxíkáře světa! Nazlobeně škubnu řadící pákou, auto poskočí dopředu. Proběhnu se, snad mě to přejde. Jsem smolařka. "Prostě na muže nemám štěstí". Brblám si pro sebe a pouštím autorádio. Při tónech známé písně mi slzí oči. A do toho mobil. Odbočím na vedlejší cestu a zastavuju. "Prosím?" Ptám se naštvaným hrubým tónem. To chrmlání a hm hm ehm ehm dobře znám. No konečně! "Kdes byl Zrzku?! Celou věčnost?" Ptám se přísně a slzy mi tečou do pusy. Zase je chvilku ticho a potom ten příval zmatených slov nemůžu zastavit. "Ty můj anděli….miluju tě…jenom tebe…všechno je jinak….mám naději….spolu…chci tě za ženu…..jedu ti naproti… kde jsi?" Dozvídám se ještě, že se vrátil pozdě večer a nechtěl mě rušit. A potom zmateně vysvětluje, jestli jsem četla dopis na rozloučenou? Jestli ano, tak, ať na to zapomenu, že je všechno jinak, dobře to dopadlo a bude fajn. Ujišťuju ho, že jsem žádný dopis nečetla, pošta se hromadí zaprášená na stolku v předsíni. "To je dobře, ty můj anděli! A hned ho vyhoď, jestli ho najdeš. A třeba ani nepřišel!" Uklidňuje se. To je ale cvok. Blázen. Můj blázínek. Teď se pro změnu směju. Moje životní láska, můj nastávající a je to cvok. Ale je můj a nikomu ho nedám! Spokojená a uvolněná jedu na smluvené místo. Jede mi naproti ve svém modrém taxíku s černým logem– „Rychle a bezpečně se mnou vždy a kamkoliv“. 
Je jedenáctého listopadu, můj šťastný den. Den našeho seznámení a požádá mě o ruku. Blaženě se nořím do krásných představ a nevadí mi začínající plískanice deště se sněhem. Míjím první světelnou křižovatku a chystám se odbočit na smluvené místo, když tu náhle pronikavý hvizd sanitky rychlé záchranné služby protne pleskání kapek na kapotu. Najíždím na krajnici a snažím se dohlédnout dopředu, co se děje. Přede mnou se tvoří kolona, světla blikají, lidé vybíhají z aut. Vidím převrácené modré auto a návěs náklaďáku protočený do protisměru.
Stojím a nemůžu se hnout. Zkamenělé tělo neposlouchá a rozum se vytratil. Kolem mě je bolestné ticho. Slyším jenom tlukot vlastního srdce. Nevím, jak jsem došla k tomu místu. Padám na kolena a ve změti pomačkaného plechu sbírám polámané žluté růže.
Tak si tu sedím, hledím do prázdna a vzpomínky se míchají v bolestný koktejl, který si musím vypít až do dna.
Už rok bydlím v tomto útulném malém domku s Puntíkem. Běháme spolu podél řeky za každého počasí stále a chodíme na procházky. Mám malou zahrádku a všechno, co k životu potřebuju. Měla jsem dost času na to, abych přebrala poštu. Jeden dopis, s úhledně nadepsanou adresou, mám schovaný, jako drahocenný poklad, protože tím pokladem skutečně je.
Dopis na rozloučenou. Je poslán z krajské nemocnice, onkologického oddělení. Znám ho zpaměti a některé pasáže si odříkávám za bezesných nocí pořád dokola…… "miluju tě, má lásko, můj anděli….jsi pro mě vším a navždy budeš….ten čas, který mi zbývá, chci prožít s myšlenkou na tebe….vím, že ty mě miluješ, možná to ještě nevíš, ale miluješ mě…..nechci, abys trpěla……musíš na mě zapomenout….zapomeň na mě, prosím a buď šťastná …..já odcházím a má naděje odchází se mnou….můj anděli…sbohem".
Beru kytici růží ze stolu a pečlivě upravuju černou stuhu. Tak, půjdem, Puntíku. Pejsek s vážným pohledem smutných očí, neochotně ťape dlouhou alejí.