Zakletý princ

Kdysi dávno, v jedné vesnici, až úplně na konci, v chudé chaloupce u lesa, žil tatínek s maminkou a pěti dětmi. Nejstarší dcera Barunka pomáhala mamince s prací v domácnosti a v péči o mladší děti.  Maminka naučila Barunku  vyšívat. Po večerech spolu vyšívaly krásné ubrusy, šátky, přikrývky a oblečení pro ženy.  Tatínek po večerech vyřezával  hračky pro děti a vyráběl  židle, stoličky,  almary a jiné potřebné věci do každé domácnosti. Každou sobotu odjížděla Barunka s tatínkem na voze, taženém koníkem,  do města, kde si na náměstí rozložila svůj stánek a vystavila své a maminčiny výrobky. Vždy měla velký úspěch, prodala všechno a ještě dostala objednávky na další zboží. Byla velice unavená, ale spokojená. Tatínek ve vedlejším stánku prodával zase svoje výrobky ze dřeva a také jemu se dobře dařilo. K večeru odešli spolu do hostince, najedli se a napili dobře na cestu, nakoupili všem dětem a mamince dárky a  všechno, co jim starostlivá maminka poručila, naložili to na vozík a zvesela jeli domů. Cesta byla dlouhá a únavná, proto, aby neusnuli, nahlas si spolu zpívali. Barunka měla  čistý a jasný hlas a když zazpívala od plic a bez ostychu, i ptáci ustrnuli a zaposlouchali se do té krásy.  Ani tatínek, ani Barunka, netušili, že je někdo po cestě tajně sleduje a poslouchá.

V lese žila  čarodějnice Bludimíra. Kdysi dávno, když byla ještě mladá a krásná, byla  lesní vílou a  zamilovala se do prince Michala. On však byl domýšlivý a pyšný na svou krásu a bohatství. Bludimíru odmítl a zoufalá víla se pomstila za svou nešťastnou lásku. Začarovala celé jeho království a samotného prince proměnila v páva. Královna víl potrestala Bludimíru za ten skutek. Zakázala jí přístup mezi ostatní víly a učinila z ní čarodějnici. Bludimíra žila dlouhé roky sama, opuštěná a nešťastná. Nebyla zlá, jako bývají ostatní čarodějnice. Naopak. Lidem spíše pomáhala, než škodila. Lidé z blízkého i dalekého okolí si chodili za Bludimírou pro rady na svá trápení a starosti a pro bylinky na své neduhy a nemoci. Bludimíra každému ráda pomohla a poradila.

Rozhodla se, že prince Michala zachrání a vrátí mu opět lidskou podobu. Ale nevěděla jak a proto šla za královnou víl pokorně pro radu. Princ Michal žil ve svém království v rozlehlých zahradách svého zámku, obklopen nádherně vonícími květinami sám a nešťastný a čekal na vysvobození už několik desítek let. Každou noc se rozléhal jeho žalostný skřekot široko daleko. Můžeš zachránit prince, Bludimíro, řekla královna víl rozvážně. Pokud mu najdeš  nevěstu a ta dívka bude ochotna se za něho provdat v jeho podobě páva. Pokud si ji princ vezme za ženu a potom ji ve své pýše zavrhne, dívka se promění v květ, uvadne a zemře. To ne! Vykřikla Bludimíra zděšeně. Já jsem to zavinila, zemřu raději já, než nějaká nevinná dívka!

Já jsem tě jenom tak zkoušela, Bludimíro., usmála se vlídně královna víl. Vidím, že máš opravdu dobré srdce a že jsi nezatrpkla. Pro lásku se trpí, to už tak chodí ve světě lidí a ty jsi byla potrestaná za to, že jsi byla domýšlivá a myslela si, že člověk tě může milovat. Může! Všichni lidé nejsou stejní. Máš pravdu, Bludimíro, uznala královna víl. Ty jsi trpěla zbytečně a nevinně a princ Michal byl potrestán za svou pýchu. Já vám oběma pomohu. Vzala svou kouzelnou, zářicí hůlku do levé ruky,  vztáhla ji nad hlavou Bludimíry a pronesla zaklínací formuli  – „Tak se staň“. Bludimíra byla opět krásná a mladá. Stála na paloučku uprostřed hlubokého lesa, obklopena vílami, ve svých lehounkých, zářivých šatech, se zlatými vlasy, až na zem. Pojď si s námi zatančit, vyzvala ji královna víl vlídně. Zapomeň na lidi a jejich starosti a trápení. Kdepak! Odvětila  Bludimíra rázně. Nemohu. Musím napravit, co jsem způsobila a potom si zatančím. Dobře. I druhou zkoušku jsi zvládla, radostně řekla královna víl. Jdi tedy a najdi nevěstu pro prince Michala. Třetí zkouška bude pro tebe tou nejtěžší. Získala jsi zpět vílí nesmrtelnost a můžeš být opět mezi námi, ale nyní musíš být moc opatrná.

Musíš najít dívku, která má nádherný čistý hlas a umí zpívat tak, že jí mohou i ptáci složit poklonu. Dívku, která je statečná a hodná. Takovou, která nemyslí jenom na sebe, které nezáleží jenom na kráse a bohatství, ale na duši člověka.  Svou obětavou prací na zahradě a péčí o květiny a svým radostným zpěvem vyléčí duši pyšného prince. Takovou dívku, která ráda odejde do začarovaného zámku a bude tam žít celý rok sama a starat se o zahradu. Nesmíš jí prozradit, že páv je začarovaný princ. Ona sama to musí poznat a sama se musí rozhodnout, že se stane jeho ženou. Jak víš, páv je snad jediný pták, který neumí zpívat. Je tak pyšný na svou krásu, že si myslí, že to ani umět nemusí. Nemá rád společnost a zpěv. Rád se prochází sám a předvádí svou krásu vějíře ocasních per, štíhlý krk a malou hlavu s korunkou  a naparuje se. Je nedůtklivý, nepřátelský, nedá se pohladit, ani ochočit.

Bludimíra si oddechla. Já už tu dívku mám, pomyslela si spokojeně. Ale jak ji jenom přesvědčím, aby odešla od rodiny na celý rok do opuštěného zámku ? A co když ji nebudou chtít tatínek s maminkou pustit ? S obavami a strachem šla Bludimíra na návštěvu do chaloupky  za Barunkou.

Všichni byli velice překvapeni, když víla Bludimíra vstoupila do chaloupky. Nádherná záře se rozlila po celé chaloupce, takovou krásu ještě nikdo neviděl. Děti užasle zíraly, ani nedýchaly. Nikdo Bludimíru nepoznal. Víla poprosila o židli, posadila se a začala vysvětlovat, proč přišla. Že nabízí nejstarší dceři Barunce práci v zámecké zahradě, protože se široko daleko povídá o tom, jak je šikovná a pracovitá. Což byla čistá pravda. Vysvětlila mamince a tatínkovi, že se o svou dceru nemusí bát, že nebude ničím strádat a nic zlého se jí nestane, protože ona sama Bludimíra ji bude hlídat a střežit. Zpočátku se to rodičům nelíbilo, ale víla je přesvědčila a Barunka souhlasila. Sbalila si raneček s trochou oblečení a koláče od oběda, rozloučila se se všemi a statečně šla s vílou. Z vyprávění  své babičky znala příběh o začarovaném zámku, ve kterém prý dosud žije i začarovaný princ, kterého však nikdo nikdy neviděl. Cesta byla daleká, proto víla Bludimíra použila jedno ze svých kouzel a rázem obě stanuly v nádherné a voňavé zámecké zahradě. Barunka byla zvědavá na dobrodružství, které ji tady čeká. Ničeho se nebála, věděla, že dobrá víla se o ni postará. Nikde nikdo nebyl, všude ticho, jenom ptáci zpívali a voda zurčela ve fontánách. Jistě jsi unavená, pojď do zámku, navrhla víla. Barunka neprotestovala, měla hlad i žízeň a chtělo se jí spát. Bylo to zvláštní v tom zámku. Všude čisto a uklizeno, ve vázách byly čerstvé květiny. Dveře se samy otvíraly a zavíraly, světla se rozsvěcela, na stole v pokoji se objevilo dobré jídlo a číše vína, postel se sama rozestlala a oheň v krbu rozhořel. Ničeho se neboj Barunko, prosila víla a pilně celý den pracuj. A bude - li ti smutno, zpívej si nahlas. Kdybys něco potřebovala, zavolej  - vílo Bludimíro a já se okamžitě objevím. Ale nesmíš mě zavolat více, než 3x za celý rok! Tak si to dobře rozmysli. Potom Barunku objala, políbila na čelo a smutně se usmála. Ty to zvládneš, já vím, zašeptala  a zmizela.

To není jenom tak! Něco mi tu nehraje, řekla si rázně Barunka. Víla byla celá ztrápená , něco není v pořádku. No uvidím ráno, pomyslela si. Najedla se dosyta, vypila víno a náhle pocítila velkou únavu. Oči se jí zavřely dříve, než došla k posteli, na kterou spadla v šatech a obutá. Spala celou noc neklidným spánkem a děsily ji podivné sny. Ráno s probudila celá rozlámaná a mrzutá a do zpěvu jí vůbec nebylo. To bude ale den! Pomyslela si mrzutě. Odešla k malému jezírku, vykoupala se a s údivem zjistila, že na břehu leží čisté prádlo,  šaty a nové pohodlné boty. Po snídani, která už na ni čekala v pokoji, si Barunka prohlédla celý zámek a zahradu. Potom šla do zahradního domku, kde bylo nářadí k práci. Práce na zahradě Barunku bavila a čas jí rychle utíkal. Sluníčko příjemně hřálo a Barunka zjistila, že má vlastně dobrou náladu a začala si zpívat. Plela záhonky, okopávala růže, zalévala květiny...... a najednou byl večer. Ani jsem neobědvala, jak mi ten den rychle uběhl, řekla si pro sebe a chtěla ze zahrady odejít. Už se začínalo stmívat, vítr se ztišil a ztichl i zpěv ptáků. Je to takový zvláštní okamžik, před setměním, kdy se zdá, že se čas na okamžik zastavil. Znavená Barunka si opřela záda o zídku, zavřela oči a zhluboka se nadechla omamné vůně. Zůstaň se mnou ještě chvilku, uslyšela tichý mužský hlas. Leknutím sebou trhla a chtěla ze zahrady utéct. Rozhlédla se kolem sebe, ale nikoho neviděla. Jenom na zídce opodál seděl nádherný velký páv se smutně sklopenou hlavou, na které se třpytila malá diamantová korunka. Barunce se rozbušilo srdce. To je jistě ten začarovaný princ! Já se tě nebojím! Řekla nahlas a uslyšela tichý smích. To já přece vím, proto jsi tady. Odpověděl opět ten známý hlas. Jsem tady, abych pracovala a starala se o zahradu, řekla vzpurně Barunka a zajíkla se. A rušila mě svým prozpěvováním z mého klidu! Pronesl dotčeně páv, vznesl se majestátně do vzduchu a odletěl. Barunce bylo líto, že tak rychle a bez rozloučení zmizel. Ani mě nepochválil za mou práci, pomyslela si mrzutě a můj zpěv ho prý ruší! Zlobila se. Zatím si nikdo na mé zpívání nestěžoval. Právě naopak, lidé ji chválili a dokonce prosili, aby jim ještě zazpívala, kdykoliv ji slyšeli. Je princ opravdu pořád tak pyšný a protivný? Barunka se mračila u večeře, ani jí nechutnalo a šla brzy spát. V noci ji vzbudilo pronikavé a uši i srdce drásající paví skřehotání. Oblékla si župánek a vyběhla do zahrady. Žalostné paví volání se rozléhalo daleko za zdi zahrady a ozvěna ho vracela zpět, ještě žalostnější a smutnější. Chudák princ, pomyslela si Barunka, to si snad ani nezaslouží, takový osud. Kde jsi? Zavolala nahlas. Přestaň naříkat, nemůžu spát! Poroučím ti to! Bylo ticho. Barunka se otřepala nočním chladem a čekala, co se bude dít. Věděla, že prince pěkně namíchla, ale nebála se. Ty jsi ale pěkně drzé děvčátko! Uslyšela ten známý hlas, který však nebyl nahněvaný, ale spíše pobavený. Otočila se a strnula překvapením. O strom se opíral vysoký  mladý muž, jeho světle modré oči zářily, jako hvězdy na nebi a široký úsměv zdobil jeho pohlednou tvář. Barunka cítila, jak se červená. Chtěla něco odpovědět, ale najednou nevěděla, co. Chtěla utéct, ale nohy ji neposlouchaly. Pojď ke mě, vybídl ji muž jemně. Byl prostě oblečený, jenom v košili, která barvou připomínala paví peří a v černých kalhotách. Dlouhé vlnité světlé vlasy mu volně splývaly na široká ramena a na hlavě se mu třpytila diamantová koruna. Výsosti, vydechla Barunka potichu a postoupila kupředu. Uklonila se a hlavu nezvedla. Princ k ní přistoupil, vzal její tvář do svých dlaní a pohlédl jí do očí. Jsem princ Michal, řekl mírně. Pověz mi, proč jsi přišla a co ode mě očekáváš? Já nevím, princi, zajíkla se Barunka, přivedla mě sem víla Bludimíra a řekla mi jenom, že se mám starat o zahradu a zpívat. Pocházím z chudé chaloupky, slíbila mi velkou odměnu, pokud tu vydržím celý jeden rok. Barunka cítila, jak se princ zachvěl. Jeho tvář posmutněla a oči byly vážné, plné bolu. Bludimíra! Pronesl to slovo tak trpce a smutně, až Barunku zabolelo u srdce.

Tak je to tedy pravda, co se povídá, řekla nechtěně nahlas Barunka. A co se povídá? Zeptal se princ smutně a odvedl Barunku k lavičce, kde se posadili pod rozkvetlý keř. Barunka pověděla princi všechno, co slyšela vyprávět od své babičky a také o tom, jak jí připadala Bludimíra smutná. Také měla  Barunka podezření, že jenom kvůli práci na zahradě ji sem víla nepřivedla. Princ Michal zase na oplátku vypověděl Barunce celý svůj příběh, jak byl kdysi pyšný a odmítl ruku krásné a něžné víly Bludimíry. Jak si myslel, že může mít za ženu tu nejbohatší a nejkrásnější princeznu na světě. Povídal Barunce o tom, jaký rozmařilý život vedl, jak pro něho bylo přednější pořádat velkolepé plesy, než vládnout své zemi. Užíval si lehkovážně svého bohatství, utrácel peníze a zlato za hostiny, pořádal drahé turnaje. Zval si na svůj zámek princezny, sliboval jim sňatek a když ho omrzely, vykázal je ze zámku. Byl krutý,  sobecký, samolibý a pyšný. Ani nevíš, jak svých činů lituji, Barunko! Já už nejsem pyšný a zlý, jak jsem býval. Tvůj lahodný zpěv vyléčil mou bolavou duši a zlomil veškerou pýchu ve mě. Jak moc bych se chtěl omluvit Bludimíře a poprosit ji za odpuštění, řekl nakonec smutně a bezradně pokrčil rameny. Copak mohu, takhle? A sotva to dořekl, seděl vedle Barunky na lavičce páv. Barunka leknutím až nadskočila. Hodiny na zámecké věži právě odbily jednu hodinu po půlnoci.Tak je to tedy, vydechla Barunka úžasem. Jsem tu proto, abych vysvobodila prince, ne kvůli práci na zahradě! Rozlobila se na Bludimíru. Proč mi lhala?! Jistě ti nemohla říct pravdu, nezlob se na ni, zaprosil princ – páv. Co budeme dělat?  Necháme to na ráno, rozhodla Barunka, musím jít spát, mám hodně práce a rázně vstala z lavičky. Je kurážná a statečná, pomyslel si princ a také moudrá a chytrá. Bude to dobrá královna, usmál se pro sebe.

Dny ubíhaly všechny stejně rychle, jako ten první, kdy Barunka poprvé stála plna očekávání v zámecké zahradě. Nastala zima. Barunka už dávno měla všechnu práci na zahradě hotovu, zazimovala kytičky, ostříhala růže a obalila kmeny stromů slámou. Měla bych odejít, už tu pro mě není žádná práce, řekla jednou ráno princi - pávovi. Neopouštěj mě, zaprosil něžně a tak smutně, že se Barunce vyhrnuly slzy z očí.Už dávno byli do sebe zamilovaní a neuměli si život jeden bez druhého představit. Slíbila jsem Bludimíře, že tu zůstanu celý rok, řekla Barunka, neboj se, dodržím svůj slib. Žili tedy spolu na zámku a bylo jim spolu dobře. Byli šťastni. Už dávno si nelámali hlavu tím, jak se princ zbaví svého prokletí. Barunka si vyšívala výbavu a tajně doufala, že ji princ požádá o ruku. Také učila prince zpívat. To se spolu něco nasmáli, když si pověděli o tom, že princ Michal bude jediný páv na světě, který bude umět zpívat.

Rozkvetly  stromy v sadu a zahrada se rozvoněla prvními květy. Se sílícím slunečním svitem přišlo jaro. Jednoho večera  byl princ – páv netrpělivý a nervózní. Nedočkavě čekal na půlnoc a prosil unavenou Barunku, aby ještě nešla spát. Procházeli se po zahradě a konečně se přiblížila půlnoc. Z páva se stal princ. Uchopil Barunku do náruče, podíval se jí vážně do očí a zašeptal – už dávno tě miluji Barunko, chci se tě na něco zeptat. Vzal Barunku za ruku, odvedl ji pod rozkvetlý keř a políbil, potom poklekl na levé koleno a tiše zaprosil – chceš se stát mou ženou Barunko?  Ano, princi, vydechla šťastná dívka. Víš, jaký život tě se mnou čeká, mohu být mužem pouze tu jednu hodinu v noci, řekl smutně princ. To já přece vím, usmála se Barunka a  objala ho kolem krku. Princ Michal se radostně roztočil dokola s Barunkou v náručí.Pojedeme na návštěvu domů k tvým rodičům a vyhlásíme zásnuby.

To bylo pozdvižení v chaloupce u lesa, když před ní zastavil zlatě zdobený kočár, tažený čtyřmi bílými koňmi s chocholy na hlavách. Z kočáru vystoupila jejich dceruška Barunka a za ní bohatě oblečení sloužící se zlatou klecí, ve které seděl na zlatě vyšívaném  polštáři páv s diamantovou korunkou na hlavě. Maminko a tatínku, přišla jsem vám představit svého snoubence, prince Michala, stanu se jeho ženou, hned, jak uplyne slíbený rok  mé služby v jeho zámku. Tatínek spráskl ruce nad hlavou a maminka omdlela. Nakonec všechno dobře dopadlo. Nejdříve se konaly skromné zásnuby v chaloupce, kde princ – páv požádal tatínka a maminku o Barunčinu ruku a dostali od nich požehnání. Večer byla hostina a vypravování nebralo konce. Všichni hodovali, děti křepčily kolem stolu a nikomu se nechtělo spát. Ani si nepovšimli, že právě nastala půlnoc a páv se opět proměnil v prince Michala, ten navlékl Barunce zásnubní prsten a políbili se na znamení zásnub. Maminka s tatínkem tomu štěstí nemohli uvěřit. Jenom maminka si dělala starosti, jaká bude svatba. Neboj se, uklidňovala ji Barunka, mám všechno dobře promyšlené.

Svatba se konala na zámku. Byl nádherný voňavý, teplý  letní večer. Obřad probíhal v zahradě těsně před půlnocí. Sešlo se mnoho lidí zblízka i z daleka, také víla Bludimíra byla pozvaná a s napětím čekala, jestli se kouzlo podaří a princ Michal bude konečně vysvobozen ze své podoby páva. Když se kněz při  svatebním obřadu zeptal Barunky, zda si dobrovolně a z lásky bere za muže prince Michala, který v podobě páva stál vedle ní a ona radostně a nahlas zvolala  - ano, právě odbíjela půlnoc na zámecké věži.  Zablýsklo se a země se zachvěla, až opadaly květy ze stromů. Vedle Barunky stál šťastný princ Michal a navlékl jí snubní prsten. A najednou celé království ožilo. Zámecká zahrada byla plná vysvobozených sloužících a lidí ze zámku. Také starý pan král a paní královna, kteří celí uslzení děkovali Barunce za záchranu svého syna. Potom princ Michal požádal vílu Bludimíru za odpuštění a ona  jemu i Barunce slíbila, že se stane kmotřičkou jejich dítěte. Všichni se radovali, hodovali a tančili až do rána.

Princ Michal se stal králem a vládl dobře a moudře. Měl velkou oporu ve své rázné a statečné ženě, královně Barunce.

.

 

 

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz