Pohádky pro starší děti  

Vážení čtenáři, dospělí i děti,

pojďte se mnou do pohádek, milých, bez násilí, veselých, s nenápadným  výchovným podtextem, někdy trochu strašidelných. Nechte se obestřít závojem kouzla a snění. Uvolnění a oddechu. 

Nechť se každému z vás snese do dlaně vaše kouzelná hvězda a splní vám každé přání.  

                Ohňová víla 

Kdysi dávno, v daleké zemi, kde žili lidé dobří a vládl spravedlivý král, žilo malé děvčátko. Jak šel čas a rok se s rokem scházel, vyrostla z malého děvčátka krásná dívka. Byla hodná, dobrá a milá, jako jarní den. Všichni lidé v širokém okolí ji měli rádi a ona s každým dobře vycházela. Žila sama v chudé chaloupce, byla sirotek. Musela pilně pracovat, aby se uživila. Jmenovala se Bohunka, po své mamince. Opravdu příznačné jméno pro hodnou a laskavou dívku.

Jednoho krásného letního rána, když právě Bohunka prala prádlo u potoka, jel na svém koni kolem, mladý král. Rád se projížděl po krajině a pozoroval svůj lid, jestli se všem dobře daří, jak pracují a jestli jsou všude spokojeni. Král byl urostlý a pohledný. Měl také dobrotivou povahu a veselou mysl. Lidé ho měli rádi a přáli mu hodnou ženu a dobrou královnu. Král se jmenoval Jaromil, snad také proto mu jeho rodiče dali takové jméno. Věřili, že z roztomilého klučíka vyroste hodný a spravedlivý král.

Jaromil seskočil s koně, pozdravil vesele Bohunku a požádal, zda může napojit koně. Bohunka mu s úsměvem podala džbánek s vodou, aby uhasil také svou žízeň. A jak tam tak stáli a usmívali se na sebe, zamilovali se. Náhle Bohunka sklonila hlavu, cítila, jak se červená. Král poděkoval, podal jí džbánek a jen velice nerad sedl na koně a odjížděl. Celou noc nemohl usnout, stále měl před očima tu milou tvář s dolíčky a ten úsměv. Bohunka také nespala a vzpomínala na královy oči, plné něhy, hluboké a modré, jako nejhlubší studánka v lese.

Druhý den ráno byl král velice rozmrzelý.  Takového ho ještě jeho rádcové neviděli.  Zhluboka vzdychal, mračil se a usilovně přemýšlel. Jak to jenom mám celé provést, abych neporušil daný slib otci, panu králi a matce, paní královně a mohl se oženit s Bohunkou? Nikdo nevěděl, jenom on sám, jaký slib dal svým starým rodičům, když ho opouštěli navždy. Poručil zahradníkovi, aby nastříhal ty nejkrásnější růže v zahradě a s obrovskou kyticí šel navštívit rodinnou hrobku. Dlouho tam stál se sklopenou hlavou a smutné oči měl plné bolu. Maminko a tatínku, řekl tiše, já se s Bohunkou ožením. Je dobrá a hodná a má mě ráda. Já ji mám také moc rád. Věřím, že bude dobrá královna. Musím porušit slib, který jsem vám dal. Nemohu se oženit s dcerou krále sousedního království. Věřím, že to princezna pochopí a odpustí mi. Potom vyslal posla s královskou omluvou a drahými dary za králem sousedního království. Netušil však, jak to pyšného krále rozlítilo a jeho domýšlivou a rozmazlenou dceru, princeznu, urazilo. Byla přesvědčena, že ji nikdo nemůže odmítnout, pro její bohatství a krásu. Nahněvaný král sousedního království vyhlásil mladému králi Jaromilovi válku!

Jaromil byl velice nešťastný z toho, že pro jeho lásku k Bohunce musí trpět nevinní lidé. Nepřál si válku. Pokořil sám sebe a šel prosit krále sousedního království, aby ukončil krvavé nájezdy na jeho území a válku odvolal. Mocný a pyšný král se mu však vysmál. Už dlouho si přál uchvátit jeho zem, když ještě vládl Jaromilův otec a čekal jenom na záminku k boji. Se sňatkem své dcery s Jaromilem souhlasil jenom pro vidinu uchvácení celého Jaromilova království, moc a bohatství, které mu jeho království přinese. Začala válka. A lidé Bohunku nenáviděli. Prokleli ji za to, že jejich poklidné zemi přinesla utrpení.  Sama Bohunka se velice trápila. Jednoho večera, když shrabovala podzimní listí na hromádku a vzpomínala na Jaromila, jak udatně bojuje někde daleko na bitevním poli, zapálila ohýnek a dívala se do plamenů. Bohunka žalostně plakala nad Jaromilem, nad sebou, jak ji lidé nemají rádi a nad všemi nevinnými, kteří už v boji zahynuli. Přála si, aby válka skončila. Nevěděla, co si má počít, jak to celé zastavit. Ve svém zoufání prosila o pomoc mocný oheň. Ten zaprskal a rozhořel se vysokými plameny. Vylétlo z něho tisíce jiskřiček, které ozářily krajinu široko daleko kolem.Potom mocně zahřmělo a z plamenů vystoupila ohňová víla.

Pomohu ti, Bohunko, jsi dobrá a hodná. Nemohu však zvrátit prokletí, které na tebe uvalili nešťastní lidé. Zastavím válku, ale ty už nikdy svého Jaromila neuvidíš a on tebe také ne. Bohunka tam stála, sama a všemi opuštěná, s bolavým srdcem, plného křivdy. Dívala se uslzenýma očima na zářivou ohnivou vílu a nemohla se nadechnout. Bála se o Jaromila, že v bitvě zahyne, bála se o všechny známé dobré lidi z vesnice i ostatní, kteří ve válce trpí. Je rozhodnuto, vydechla pevně. Budiž tedy, odpověděla víla a mávla rukou k Bohunce. Od této chvíle bude klid a mír. Vaší zemi se dobře povede, i všem lidem a Jaromil bude živ dlouhá léta. Něco si přej, Bohunko, naposledy. A Bohunka se přes slzy usmála. Přeji si jenom jediné – aby byl šťastný. Oženil se s hodnou ženou a měl s ní zdravé děti. Tak se staň! Ohňová víla se zatočila dokola a zavířila tisíci jiskřičkami svého závoje. Bohunka bolestně vykřikla a proměnila se v šípkový keř. Mocný oheň sežehl sousední království. Obrovské požáry, které zachvátily lesy, stodoly s obilím i obytné domy, daly lidem tolik práce s hašením a zachraňováním majetku, že neměli  čas, ani chuť bojovat. Vysílený a pokořený král nakonec přijel Jaromila poníženě prosit o pomoc a ten mu rád, se svými lidmi pomohl. Nastal mír a klid. Všichni byli šťastni. Jenom Jaromil chodil, jako tělo bez duše a chřadl. Hledal svou Bohunku všude a zoufal si. Když lidé viděli, jak se jejich král trápí, cítili velkou lítost nad tím, jak byli zlí a mnozí si neradi vzpomínali na to, jak nebohou Bohunku proklínali a spílali jí za to, že válka se vedla jenom kvůli ní. Styděli se za to. Pochopili, že to úplně tak její vina nebyla.

Čas ubíhal, život šel dál a opět uplynul jeden rok. Z mladého a veselého krále se stal mrzutý, zatrpklý stařec. Bylo smutno v celém království. Krále nic netěšilo, žádnou ženu si nehledal, ani jiné rozptýlení. Jenom chodil na dlouhé procházky kolem potoka a do lesů. Znavený odpočíval na louce, pod voňavým růžovým keřem.

Omamná vůně divokých růží dávala klid jeho bolavé duši a dopřávala mu snít sladké sny o Bohunce a radostném životě s ní. Mnohdy tam usínal a budil se až k ránu, mokrý od rosy a celý prokřehlý. Často volal ze spaní její jméno, až se z toho probudil a hořce zaplakal. Jeho slzy kropily poupata růží a ony bohatě kvetly a keř se rozrůstal do nebývalé krásy. Vůně růží se nesla široko daleko do polí a luk a lidé, pracující na polích si říkali – to Bohunka nás zdraví a prosí o odpuštění. Už dávno byli všichni přesvědčeni, že je zakletá do toho voňavého keře. To ona by nám měla odpustit. To my jsme jí ublížili a měli bychom ji požádat o odpuštění! Tak si řekli jednoho večera a všichni se shromáždili na louce kolem keře. Odpusť nám Bohunko, zaprosili tiše a každý z nich si odřízl z keře jednu větvičku růžičky. Vezmeme si tě každý z nás aspoň kousek domů, na památku a zasadíme na zahrádce. A tak každého léta rozkvétaly keře divokých šípkových růžiček u každého domku, u každé chaloupky a všude to pěkně vonělo. Na podzim, když se květy proměnily v šípky, sesbíraly je hospodyňky a sušily je pro zdravý čaj na zimu. Děkujeme ti Bohunko, říkávali a pili na své a královo zdraví. Král také popíjel čaj a cítil se lépe a veseleji.

Jednou na konci léta, kdy květy růží začaly odkvétat a vítr odnášel  jejich plátky  do luk a do polí, se Jaromil rozhodl, že si vezme malou větvičku domů na zámek a přesadí si ji do zámecké zahrady. Také on uvěřil tomu, že je to začarovaná Bohunka. Vrať se mi Bohunko, šeptal, celý omámený tou sladkou vůní a objímal keř. Najednou se celý keř roztřásl a Jaromil zaslechl bolestný vzdech. Vykřikl leknutím a dýka mu vypadla z ruky na zem. Rozhlížel se kolem sebe a nevěřil tomu, co vidí. Jasné nebe pojednou zčernalo, blížila se bouřka. Vítr sílil a nemilosrdně rval listí a květy keře a lámal jeho větvičky. Zahřmělo a zablesklo se.  Před užaslým Jaromilem vzplál mocný sloup ohně, jiskřičky zavířily ve vzduchu a před ním stála ohňová víla.  Neboj se Jaromile, řekla vlídně. Můžeš vysvobodit svou milovanou Bohunku. Tvoje láska je neskonalá a už jsi vytrpěl dost. Oheň očistí všechno zlé a špatné a tvoje láska zlomí kletbu zlých lidí. Oni nejsou zlí, byli jenom zoufalí a já jsem jim už dávno odpustil, řekl tiše Jaromil. Rychle, čas běží a já musím jít, pobízela  netrpělivě ohňová víla Jaromila. Vezmi do dlaně mou jiskřičku a polož ji na větvičku keře. Jaromil nastavil dlaň a po dotyku jiskry ucítil mocné brnění po celém těle. Opatrně ji položil na větvičku růžového keře a čekal na ten zázrak. Skutečně. Ozval se bolestný výkřik, až mu srdce zatrnulo. Keř vzplál mocným plamenem a shořel na popel.  Zkoprnělý Jaromil klesl na kolena a uchopil do náruče Bohunku ležící na zemi. Nedýchá! Zvolal zoufale a pohlédl na bezradnou ohňovou vílu. Je mi líto, víc nedokážu, teď už musíš sám, řekla smutně, zavířila v reji jiskřiček a zmizela. Bezmocný Jaromil se díval na bledou Bohunku, vtom si povšimnul, že se poranil o trny a krůpěje krve mu z dlaní ukáply na její tváře, které se vzápětí zbarvily, jako květy růží. Bohunka otevřela oči a usmála se. Tys mě vysvobodil, můj milovaný Jaromile, zašeptala. Jaromil nemohl dojetím ani mluvit. Zabalil Bohunku do svého pláště a v náručí si ji odnesl domů, do zámku.

Bohunka se brzy zotavila a přešťastný Jaromil najednou omládl. Konala se svatba, jakou dosud nikdo nepamatoval. Všichni se radovali. Pozván byl i král ze sousedního království se svou dcerou, aby se utužilo přátelství a mír. Dobře se jim všem  spolu žilo.

                                 Pohádka o kouzelné květině

Na jednom zámku v jednom království žil mladý král a královna. Žilo se jim dobře, žádné nebezpečí jim nehrozilo, království bylo bohaté a lidé byli spokojeni.

Tak, co trápilo královnu a proč byl pan král raději na honu, nebo ve vinném sklípku, se svou družinou rytířů, než se svou mladou ženou, královnou na zámku?

Královna se trápila kvůli tomu, že nemůže mít děti! Nejdříve byla smutná a často plakala, ale později už byla nesnesitelná tím, jak si vybíjela svou bolest a zoufalství na nevinných služkách i na svém manželovi. Byla hádavá, protivná a často křičela. Házela po služkách vším, co měla po ruce a ječela, až uši bolely! Pan král se také velice trápil, sám toužil po dítěti a nedokázal svou ženu utěšit. To ho mrzelo ještě víc, protože si nezasloužil to její škaredé náladové chování. Raději se jí stranil a útěchu hledal ve víně a v jízdě na koni, při toulavých projížďkách po svém království.

Jednou, při toulání po lese, pan král zabloudil a usnul u studánky. Zdál se mu podivný sen. Stála nad ním krásná víla, bosa, jenom v lehounkých zlatozelených šatech, s věncem lesních kvítků na hlavě. „Vím, co tě trápí“, promluvila k němu něžně, „naber si vody ze studánky a vezmi si tyto dva kvítky z mého věnce. Z růžového vyroste děvčátko a z toho modrého, chlapec. Zasaďte je s královnou o půlnoci a zalévejte po tři dny touto vodou.“ Voda má kouzelnou moc, stejně tak i tyto dvě květiny. Budete šťastni. Však pamatuj, až vaše děti dospějí a bude jim právě 18 let, musí přijít sem a sloužit královně víl po tři roky! Jinak by přišly o svou lidskou podobu a proměnily by se v tyto prosté lesní kvítky už navždy!

Když se král probudil, otřepal se a promnul si oči. To byl ale divný sen! Zavolal na svého koně, který se pásl nedaleko, když tu uviděl na zemi svou čutoru. Když ji zvedl, poznal, že je plná vody. Podíval se do dlaně a spatřil dvě prosté lesní květinky, jednu růžovou a druhou světlounce modrou. Opatrně je vložil do kapsy kabátce a zakroutil hlavou. Tak to tedy nebyl sen! Doma všechno své ženě vypověděl. Královna byla zpočátku vyplašená a o žádných kouzlech nechtěla slyšet! Po chvíli přemýšlení však svolila. „Snad nám lesní víla naše děti navždy nevezme!     A tři roky služby není taková hrůza!“ Král ji konejšil, „neboj se, všechno dobře dopadne!“ Netrpělivě čekali na půlnoc. Vzali spolu velký zdobený porcelánový květináč a květiny zasadili. Potom je kropili, tak, jak jim víla poradila, tři dny vodou ze studánky. Připravili dětem jejich malou komnatu. Postýlky, nábytek, hračky, peřinky a vše potřebné.

Třetí den se už nemohli dočkat půlnoci! Hlídali v komnatě s napětím, co se bude dít?! Nakonec samým rozčilením a únavou usnuli. Probudily je hodiny na věži .Právě tloukly půlnoc a v komnatě se utvořila taková zvláštní modrorůžová mlha, květiny v květináči omamně voněly, až se královně zatočila hlava a omdlela! Král ji zachytil do náruče a ucítil, jak i jemu se točí hlava a točila se s ním celá komnata!      Na chvilku zavřel oči a uslyšel radostné zvolání:“Tatínku, maminko!“ Když oči otevřel, stál před ním sotva roční chlapeček, s očima modrýma, jako voda ve studánce v lese, se světlými vlásky a mile se usmíval. Vedle něho stála stejně velká dívenka, podobná mu, jako kdyby mu z oka vypadla! Král polkl a zatřepal s královnou. „Podívej, naše děti! A mluví!“ Královna vzala batolátka do náruče.“A proč by nemluvily? Vždyť jsou přece kouzelné!“ Usmála se. Chlapečkovi dali jméno Květoslávek a dívenku pojmenovali Rozmarýnka.

Děti rostly, jako z vody! Proč by ne, řeknete si, vždyť byly i kouzelnou vodou zalévané. To je pravda. Co jiným dětem trvalo jeden měsíc, to se oni naučili za jeden týden. Čas ubíhal, jako voda v řece. Šťastná královna a šťastný král si užívali se svými dětmi šťastné a radostné dny. Jak princ Květoslav rostl, naučil ho tatínek král jezdit na koni, lovit zvěř, střílet z kuše, šermovat mečem a prostě všechno, co má umět správný rytíř a budoucí král. Maminka královna si užívala se svou dcerkou a zasvětila ji do vyšívání, tance, zpěvu, péče o zahradu a správu hospodářství na zámku, prostě všechno, co má umět a znát budoucí královna. Rozmarýnka si zamilovala zvláště pečovat o květiny, asi proto, že sama byla taková překrásná květinka. Široko daleko nebylo krásnější a roztomilejší princezny! Královské děti měly pochopitelně i své nejlepší učitele a vychovatele, kteří je naučili psát a číst, počítat, zeměpis i dějepis, hovořit i psát cizí řečí a diplomacii. Když dospěli Květoslav a Rozmarýna do 18 let věku, byli připraveni stát se králem a královnou.

Na bohaté a veselé oslavě jejich narozenin, které se zúčastnilo mnoho vzácných hostí, princů a princezen se mnozí těšili, že si oslavnci mezi nimi vyberou nevěstu a ženicha. O půlnoci se stala podivná událost. Už se blížil konec plesu, když tu se utvořila v sále lehounká světle modro růžová mlha a najednou všechny květiny uvadly! A uvadly rázem i všechny květiny v královské zahradě i v celém království. Ráno se udivení hosté rozjeli do svých domovů a král s královnou posmutněli. Bylo jim líto, že se musí se svými drahými dětmi rozloučit a nevěděli, jak jim to mají povědět. Královna plakala a tiskla k sobě Rozmarýnku v objetí. „Aspoň jedno dítě, kdyby nám královna víl nechala doma!“ Nedalo se nic dělat. Král musí dohodu dodržet, královské slovo platí! „Ale my už nejsme děti. Jsme dospělí a vy jste nás dobře vychovali. Půjdeme a splníme váš slib, maminko a tatínku, doveďte nás ke studánce.“Rozhodli Květoslav s Rozmarýnou a běželi se převléknout do prostých cestovních šatů.

V lese u studánky král s královnou objali svého syna a dceru a čekali, co se bude dít. Ve studánce se voda zpěnila a les se zahalil do modro růžové mlhy, ze které se vynořila královna víl, oděna ve třpytivém rouchu, se zlatým diadémem na hlavě. Všichni se jí uklonili a ona k nim vlídně promluvila:“Dostáli jste svému slibu a to je dobře. Za to budete, králi a královno, odměněni. Doma ve vaší komnatě opět kvetou dvě květiny. Dobře je opatrujte. Každý rok o půlnoci nabude Květoslav i Rozmarýna  lidskou podobu a celou hodinu si budete moci s nimi rozprávět a těšit se z jejich blízkosti. Vy dva se ničeho nebojte, v mých službách nebudete ničím strádat a služba to nebude těžká. Za tři roky se zde opět setkáme.“ Po těch slovech uchopila prince a princeznu za ruce a v modro růžové mlze zmizeli. Zůstala po nich jenom sladce omamná vůně. Královna omdlela a král ji pokropil vodou ze studánky. „Netruchli, má drahá, musíme se těšit, až rok uplyne.“

Za pár dní však musel král odjet do války. Sousednímu králi hrozilo nebezpečí od krutého a nenasytného nepřítele, který rád dobýval a zotročoval cizí království.  Ve vítězné, leč kruté bitvě král padl. Zoufalá královna, zlomena žalem se špatně starala o obě svěřené květiny, až ty vadly a uvadly docela. „Co si jen počnu, já nebohá?! Plakala královna. Přišla jsem o milovaného manžela a nyní i o své drahé děti!“ Naříkala a trápila se tak, až z toho onemocněla a zestárla o deset let. Vlasy měla šedivé a tvář samou vrásku. V celém království bylo smutno se smutnou královnou. Všichni lidé krále oplakali. Byl to dobrý král. A s láskou i lítostí vzpomínali na prince a princeznu, které si zamilovali pro jejich krásu i dobrotu. Bylo divné, že ať dělali zahradníci, co mohli a dbali rad i zkušených mudrců ze světa, nepodařilo se jim pěstovat květiny! Celé království bylo smutné, zarostlé plevelem.

Blížil se den narozenin královských dětí a královna poručila, aby ji její nejvěrnější rytíři dovezli ke studánce v lese. Cítila se velmi slabá a smířila se s tím, že brzy zemře. Chtěla poprosit královnu víl za odpuštění, že nechala kouzelné květiny v květináči uvadnout.

Jaké bylo její překvapení, když spatřila, že studánka je vyschlá, bez vody! „Ach, já nebohá! Už nikdy svoje děti neuvidím!“ Zabědovala královna a padla na kolena.      "Až svými slzami naplníš kouzelnou studánku, spatříš opět svoje děti a zlomíš tak to mocné kouzlo.“ Uslyšela hlas královny víl, ale nikde ji neviděla.„Ničím jsem se neprovinila! Jenom jsem trpěla“. Plakala královna žalem nad ztrátou krále i ztrátou dětí a její slzy padaly do studánky. Dej mi jaký chceš úkol, královno víl, všechno splním. Jestli chceš, daruji ti i své srdce! Cítím, jak chřadnu, už tady dlouho nebudu, jenom jednou a naposledy chci obejmout svoje děti!“ Bylo ticho kolem, po chvíli se modro růžová mlha rozprostřela po lese a před klečící královnou stála královna víl, Květoslav i Rozmarýnka. „Povstaň nebohá královno. Je konec tvému trápení! Svou mateřskou láskou jsi zlomila kouzlo a tvůj syn i dcera budou mít už navždy lidskou podobu. Žijte dlouho a buďte šťastni.“

Voda ve studánce zurčela a třpytila se duhou na slunci. Měla léčivou moc a sílu. Královna se osvěžila a cítila, jak se jí vrací síla a mládí. Opravdu! Vrásky z její ustarané tváře zmizely a vlasy se opět leskly ve zdravých a bohatých kadeřích.

V celém království zavládlo štěstí, radost, pokoj a mír. Všechno kolem kvetlo, zvláště královská zahrada byla vždy od jara do zimy plná vzácných květin. Princ Květoslav se oženil, stal se králem a pro Rozmarýnku si přijel princ ze sousedního království. Královna se těšila z vnoučat a všichni byli spokojeni.

Dodnes lidé v tom kraji věří, že pramen studánky v lese je kouzelný a jeho voda vyléčí všechny neduhy a nemoci. Jezdí si pro ni zblízka i z daleka. U studánky roste keř rozmarýny, která má léčivé a omlazující účinky a její větvička pod postelí zažene zlé duchy a ochrání každého od moci zlých sil.

Ať už je to jakkoliv, my víme, že mateřská láska je bezbřehá, všechno přemůže a zlomí mnohá kouzla a čáry.