V jednom království, za vysokými horami a hustými lesy, žil král s královnou a dvěmi dětmi, princem Janem a princezničkou Janinkou. Žili si spokojeně a měli se rádi. Král moudře panoval a spravoval celou zemi, lidé byli také šťastni a spokojeni a dobře se všem žilo. Všichni lidé pracovali, bylo dost jídla pro všechny. Nikdo netrpěl hlady a bídou. Lidé v tom království byli všichni také zdraví a dožívali se vysokého věku. Nikdo nevěděl přesně, proč tomu tak bylo, jestli proto, že jedli hodně ovoce a zeleniny, kterou pěstovali všichni na polích, zahradách a sadech a také tím, že jedli více ryby, které lovili v řekách, než jiné maso......Kdoví. Ale povídá se dodnes, že v tom šťastném království, kde vládl moudrý král a královna, soulad a pořádek, měli nějaké tajemství, že to nebylo jen tak z ničeho nic.
Povídá se, že v tom království, někde vysoko v horách a hustém lese byl kouzelný pramen. Povídá se, že voda, která z něho vytékala, byla léčivá a měla kouzelnou moc. Už je to mnoho let a lidé stále věří tomu, že ten, kdo se z toho kouzelného pramene napije, rázem zkrásní a omládne, že ztratí všechny nemoci a neduhy, ale také zmoudří. A stále ten zázračný pramen hledají. Snad proto se tak dobře lidem v tom království žilo. Kdo ví ? A kdo ví, jestli ten pramen neměl ještě náhodou jinou a větší moc kouzel.
Jak léta ubíhala, z malého princátka Honzíka , vyrostl statný a pohledný mladík, statečný a silný, celý pan tatínek král. Princeznička Janinka, to se ví, vyrostla v krásnou a šikovnou dívku. Jednou, u oběda, se pan tatínek král zamyslel, dlouze se zadíval na svoje děti a rozhodně prohlásil - Milé moje děti, už jste dospělí, nastal čas, aby se princezna Jana vdala a princ Jan jel do světa, na zkušenou. - Maminka, paní královna posmutněla a doufala, že pana krále přesvědčí aby prince nikam neposílal a nespěchal se svatbou princezny. Ale pan král byl neoblomný. Trval na tom, že uspořádá turnaj a ples, princezna bude mít za ženicha vítěze turnaje a po svatbě, která bude do týdne, se vydá princ Jan do světa, aby nasbíral zkušenosti a vědomosti a viděl, jak to jinde vypadá, jak lidé žijí a poučil se z toho, aby mohl potom dobře a spravedlivě vládnout.
A jak pan král rozhodl, tak se i stalo. Protože královské slovo platí ! Všichni musí poslouchat. Konaly se velké přípravy k turnaji a zásnubám. Chystal se velký ples. Na zámek se začali sjíždět vzácní hosté, králové, královny, princové a princezny z blízkého i vzdáleného okolí. Kněžny a knížata, baroni, rytíři, ale i obyčejní lidé, kteří tu slávu také chtěli vidět, muzikanti, kejklíři a všichni, kdo mohli a chtěli přijít. Turnaj to byl opravdu velkolepý. Mnoho vzácných hostí sedělo na zdobených tribunách a stovky diváků obklopilo kolbiště. Podávalo se bohaté občerstvení, nálada byla výborná. Rytíři mezi sebou soupeřili a předváděli své umění s mečem, na koni a ve střelbě. Také princ Jan se zúčastnil klání. Byl velmi udatný, šikovný a obratný, v soutěžích vedl. Princezna Janinka byla na svého bratříčka pyšná a pohrdavě krčila svůj pyšný nosík nad ostatními rytíři. Nechtěla si mezi nimi vybrat ženicha. Žádný se jí nezdál být dost dobrý. Každého porovnávala se svým bratrem a tatínkem králem.Turnaj se chýlil ke konci a vítězem by se stal princ Jan, když tu náhle na vysokém černém hřebci bohatě zdobeném přijížděl na kolbiště neznámý rytíř. Vypadal majestátně i hrozivě zároveň ve svém černém, zlatě zdobeném brnění s vysokým černým chocholem na přilbě. Černý rytíř se uklonil a s lehkostí soupeřil s princem Janem ve všech disciplínách. Byl rovnocenným partnerem. Po krátkém souboji zvítězil a pan král mu kolem krku položil zlatý řetěz, na znamení vítězství a princezna Janinka mu darovala svůj prsten, na znamení zásnub. Neznámý černý rytíř poděkoval, krátce se uklonil, nepočkal ani na pozvání k večernímu plesu, sedl na koně a odjel. Janinka byla uražená. Co si to ten neznámý rytíř myslí! Chovat se takhle neuctivě. Ale byla také smutná. - Co když se mi nebude líbit a já si ho budu muset vzít ? - Nešťastně si povzdechla a šla se chystat na ples. Oblékla si světle modré šaty se stříbrnými ozdobami a na hlavu jí služky připevnily malou korunku s lehoukým dlouhým závojem. Posadila se do vysokého křesla vedle trůnu tatínka krále a odevzdaně čekala na svého snoubence. Vedle ní seděl princ Jan a povzbudivě se usmíval a z druhé strany, vedle krále seděla maminka královna s ustaraným výrazem. Jenom pan král měl radost. Jemu se černý rytíř líbil. Udatný, šikovný ve zbrani a statečný. Takový si zaslouží jeho jedinou dceru, princeznu, za ženu.
Ples už dávno začal. Všem pozvaným hostům se moc líbil. Všichni tančili, dobře se bavili, hodovali a pili, jen princezna Janinka seděla smutně ve svém křesle. Tajemný černý rytíř nepřišel ! Už chtěla odejít, unavená a otrávená z toho čekání. Konečně ! Sluhové oznámili příchod neznámého hosta a otevřeli obrovské dveře do trůního sálu. Vešel on. Černý rytíř. Opět celý v černém. Sametový oděv, zdobený zlatem, zlatý řetěz na krku s královským emblémem a na prstě zlatý prsten. Poklekl před králem a královnou a vážným, smutným hlasem požádal o ruku jejich dcery, princezny Jany. Když dostal jejich svolení, povstal, hluboce se uklonil princi Janovi i princezně Janě, sundal si zlatý prsten a nasadil ho princezně na její malý prstík. Potom vyzval princeznu k tanci. Zatančili si jednou a tajemný rytíř se smutně usmál - Přijdu si pro tebe. - Řekl tiše, uklonil se a rychle odešel.
Uběhlo několik dní a Janinka marně čekala na ženicha. Byla čím dál víc smutnější, nevěděla, co si má myslet. Každý večer se dívala otevřeným oknem na nebe, na kterém zářily hvězdy a měsíc se smutně díval. Jako můj ženich, pomyslela si. A každý večer přilétal na okno černý havran, sedl si vždy na rám okna a díval se na Janinku takovým zvláštním pohledem, až ji mrazilo. Čekal vždy, až usne, potom smutně zakrákal a odletěl. To se opakovalo každý večer, až do úplňku. Janinka nemohla usnout. Měsíc byl obrovský a jasný, jako žhavá koule. Neklidně se převalovala na posteli, havran na rámu okna nervózně přešlapoval a třepal křídly. Už to vypadalo, že Janinka konečně usnula. Z okna do pokoje lehce seskočil pohledný mladý muž v černé košili a černých kalhotách. Potichu přišel k posteli, naklonil se nad princeznou a políbil ji. Janinka otevřela oči. Nespala. Poznala svého černého rytíře, svého ženicha. Už dávno byla do něho zamilovaná a líbil se jí. Dívala se na jeho tvář a smutné černé oči. Pohladila ho po vlnitých černých vlasech, které mu sahaly po svalnatá ramena a všimla si, že v nich má havraní pírko. V údivu a hrůze se zachvěla. Pochopila, že on je ten černý havran. - Neboj se mě -, zaprosil tiše. - Zlý a mocný čaroděj mě začaroval i můj zámek a celé moje království, které se mu nepodařilo uchvátit zbraní. Jenom ty mě můžeš vysvobodit, budeš - li chtít. Provdáš se za mě ? Můžu se proměnit v muže vždy jenom o úplňku. Na jeden celý den. Tak mě zlý čaroděj vytrestal za to, že jsem přijel na turnaj a ucházel se o tvou ruku. On tě chce pro sebe a chystá se uchvátit vaše království. - Já se nebojím! - Prohlásila rozhodným hlasem princezna Jana. - A neporuším svůj slib, který jsem ti dala. - Hned druhý den se konala tichá a malá svatba. Král byl zasmušilý a královna plakala. Hned po svatbě odjeli novomanželé na hrad černého rytíře, vysoko v horách. Princezna Jana se tvářila sice statečně, ale byla v ní malá dušička. Všechno na hradě bylo černé, jako černočerná noc. V neútulných rozvalinách hradu foukalo a byla zima a všude kolem seděli černí havrani a smutně krákali. Tak tam žila Janinka už celý měsíc neradostně a trpělivě čekala na úplněk, až se její manžel opět promění v muže.
Princ Jan přemýšlel, jak by mohl nešťastnému rytíři a své sestře pomoci. Nemohl přece odjet do světa a nechat je na pospas osudu. Už několikrát se marně vyptával, jak ho může princezna vysvobodit, ale on mu to nechtěl říct, protože je to nebezpečné a on se o Janinku bál. Princ Jan se rozlobil. - Přece nebudeš havranem na věky ! - Tak musel černý rytíř vyzradit celé tajemství. Princezna by musela jít do hor, hledat kouzelný pramen a donést z něho vodu. Když se jí napije černý rytíř, navždy bude člověkem. Ale musí také bojovat se zlým čarodějem a ten je nepřemožitelný. Jeho síla tkví v černé perle, na dně jezírka, nad kterým vytéká kouzelný pramen. Princ Jan se rozhodl rychle. - Moje sestřička nikam nepůjde ! Mohla by v horách zahynout. A proč ty sám neletíš a nehledáš kouzelný pramen a nenapiješ se té zázračné vody ? - Nesmím. Zlý čaroděj mě hlídá, zastřelil by mě. - Odpověděl smutně černý rytíř. -Tak tedy, půjdu já. Nikdo mi v tom nezabrání, - Statečný a obětavý princ Jan dlouho bloudil v hlubokých lesích. Prodíral se křovinami, šplhal po skalách vysokých hor. Uběhlo mnoho úplňků a on se nevracel. Janinka plakal pro svého bratříčka, bála se, že někde zahynul. Černý rytíř byl nešťastný, věděl, že ho zlý čaroděj zastřelí, bude - li Jana hledat. Konečně ! Jednoho večera, když už znavený a zemdlený princ Jan nedoufal, došel na velkou mýtinu a spatřil nevídanou krásu. Velký modravý vodopád prýštil ze skály a třpytil se ve svitu hvězd. To je jistě ten zázračný pramen ! Rychle vytáhl z mošny láhev a chystal se nabrat vodu, když tu náhle začal prudce foukat vítr, až lámal větve na stromech. Blesky rozčísly hvězdnaté nebe a měsíc se schoval za černé mraky. Strašlivé hromy burácely celými horami. Před princem stanul obrovský muž s černou kápí přes obličej a s ohnivým mečem v ruce. Princ Jan pochopil, že je to ten zlý čaroděj, ale nepolekal se. Vytasil svůj meč a vrhl se na něho. Ten se jen pohrdavě zachechtal - hoho holobrádku, moc si troufáš, ten pramen je můj ! - Zápasili spolu dlouho a princ už ztrácel sílu, nestačil na toho netvora. Jak spolu šermovali meči, princ Jan uklouzl na okraji jezírka a spadl do vody. Netušil, jaká proměna se s ním stane. Když se Jan vyškrábal z vody na břeh, chvilku ležel a odpočíval. Netvor se chechtal, neuvědomil si, že se stala pro něho osudová chyba ! Princ Jan získal nebývalou sílu a lehce zlého čaroděje přemohl. Potom skočil do vody, potopil se v jezírku až na dno a hledal černou perlu. Musel si pospíšit, čaroděj se už začal zvedat ze země a chystat opět k boji. Jan rozdrtil perlu kamenem na prach a ten rozfoukal vítr. Zlý čaroděj byl docela přemožen. Proměnil se v kus černého kamene. Jan nabral vodu a spěchal za svou sestřičkou a svým švagrem. Už z dálky viděl nádherný velký hrad s vysokými hradbami a věžemi a když přišel blíž, nestačil se divit. Vítali ho davy šťastných lidí, všude bylo všechno nové a krásné, rozkvetlé zahrady kolem hradu, spousty nádherných vonných květin a zurčících fontán. Spěchal do nádherně zařízených pokojů a hledal svou sestru Janinku a svého švagra. Našel je v pokoji, kde princezna seděla na pohovce a usedavě plakala. V dlaních držela černého havrana, který měl zavřené oči a zdálo se, že nedýchá.
Princ Jan ho rychle pokropil vodou z kouzelného pramene a nakapal mu pár kapek vody do zobáku. Sláva! Rytíř byl zachráněn! Proměnil se v muže, všichni společně se radovali a jeli za panem králem a paní královnou. Konala se znovu svatba, tentokrát pořádná a veselá.
Potom spolu žili všichni šťastně a spokojeně.