V hustém lese, na vysoké jedli, bydlela rodina Veverkových. Tatínek s maminkou a dvě veverčí holčičky, Bezinka a Rezinka.
Bezinka byla moc šikovná a učenlivá veveřička. Byla také poslušná a hodná. Neodmlouvala a pilně se učila a cvičila. Poslouchala tatínka, když vysvětloval, jak se správně leze na větev, jak se po ní šplhá nahoru a skáče na druhou větev a potom se vyleze až úplně nahoru do samotné špice stromu. Všechno svým dceruškám pěkně pomalu vysvětlil a potom sám předvedl. Také jim ukázal, jak se správně leze dolů, jak se skáče z větve na větev a jak se správně plachtí vzduchem. Bezinka po něm všechno opakovala a zkoušela, ale Rezinka byla neposlušná, nedávala pozor, zlobila a dělala hlouposti. Nic se pořádně nenaučila a proto byla nešikovná. A co bylo horší, byla k tomu všemu ještě líná. NIc neuměla pořádně a tatínka to trápilo. Celé dny se veverka Rezinka jenom povalovala, cpala se oříškama a žaludama, až měla bříško, jako balón. Co si jenom počneme s línou a nešikovnou veverkou ?! Strachovala se maminka. Co budeme dělat, jestli nám spadne ze stromu ? Jak se dostane dolů na návštěvu k ostatním zvířátkům ? A jak si bude shánět potravu ? Ale veverka Rezinka měla hned na všechno odpověď. Děláte si zbytečné starosti ! Já přece nikam nemusím. Nikoho nepotřebuju vidět a vyhraju si sama, nepotřebuju kamarády. A živit mě přece bude maminka s tatínkem, jsem ještě maličká. No toto ! Rozlobil se tatínek a naplácal malé hubaté veverce na zadek. Už toho mám akorát dost ! Zítra ráno začneš pořádně cvičit, ať nemáme kvůli tobě před ostatními veverkami ostudu. A honem šupej do postýlky, ráno budeš brzy vstávat.
A jak řekl, tak bylo. Brzy ráno vytáhl línou veverušku z postýlky a hned po snídani začali cvičit. Neposlušná a líná Rezinka běhala a skákala, aby si posílila nožičky a shodila kulaté bříško. Učila se šplhat po větvích, dávat správně tlapky k sobě i překládat před sebe, lezla nahoru i dolů. Když už to trochu uměla a byla celá unavená, volala je maminka k obědu. Po obědě se znavená Rezinka svalila do pelíšku k odpočinku. Jenže trénování ještě neskončilo ! Kdepak! Volal netrpělivě tatínek. Žádné lenošení. Budeš se učit létat vzduchem a skákat z větví dolů, až na zem. Já se bojím. Plakala nešťastná malá veveruška. Nechci na zem, mě je tady doma dobře. Tatínek byl neoblomný. Musíš poslouchat a basta ! Všechny veverky se to naučily. Podívej se na svou sestřičku Bezinku, jak je šikovná. Já přece nejsem ptáček ! Nemůžu letět ! Ale jdi, ty hloupá, malá veveřičko. Smál se tatínek. To se jenom tak říká, že veverky létají vzduchem. Prostě skočí z velké výšky a dopadnou bezpečně kam potřebují. I na zem. Naučím tě to. Musíš mi věřit a hlavně věřit sama sobě a nebát se ! Přece nechceš, aby se ti všechny ostatní veverky smály a nám taky. A zvířátka dole na zemi se už na tebe těší a chtějí si s tebou hrát a ukázat ti, kolik je krásy a zajímavostí v lese. Rezinka si utřela slzičky. Šla trénovat a cvičit.
Opravdu se pilně snažila a všechno se brzy naučila. Také plachtit vzduchem ze samé špičky vysoké jedle až na zem. Pozorně si nejdříve změřila vzdálenost očima, jak ji učil tatínek, potom se připravila ke skoku a hop. Roztáhla tlapky, prohnula záda a ocáskem, jako kormidlem kontrolovala let. Při správné poloze huňatého ocásku, bezpečně přistála tam, kde potřebovala. Ocásek slouží veverkám, jako padák. Měla obrovskou radost a s ní i její sestřička Bezinka, maminka, pyšný tatínek, všechny ostatní veverky a zvířátka, žijící dole na zemi.
Rezinka si brzy našla kamarády mezi veverkami a dělaly spolu závody. Jenom buď opatrná, pořádně se nejdříve podívej, kam skáčeš, kam lezeš a pořádně se drž ! A nelez sama, beze mě moc vysoko. Varoval tatínek.
Tak tam žili spokojeně všichni a měli se rádi.
