Princezna a drak

V dalekém království,  obklopeném  strmými skalami, stál nádherný zámek a v něm  žil starý pan král a paní královna s jedinou dceruškou, princeznou Amálkou. Žilo se jim dobře a spokojeně, jenom pana krále trápilo, že si princezna nechtěla najít žádného ženicha.  Byla trošku rozmazlená a do vdávání se jí ještě nechtělo. Ráda tančila a zpívala a proto musel pan král často pořádat plesy, zvát na zámek hosty, tanečníky a zpěváky. Princezna Amálka se  ráda strojila do  nových šatů a zdobila novými šperky. Také další střevíčky museli kupovat často, když u všech prošoupala podrážky. A tak se brzy stalo, že královská pokladna byla úplně prázdná!

Co si jenom počneme ?! Lamentoval pan král. Kdo si vezme naši chudou dcerušku za ženu ?! Nikdo ji nebude chtít, plakala maminka královna. Zůstane nám sedět doma. Ani vnoučátka nebudeme mít. Až já umřu, kdo bude za mě nosit královskou korunu ? Dělali si starosti, pam král s paní královnou. No, to jste si ale zavinili sami ! Vrkali holoubci na věži. Neměli jste si ji tak rozmazlovat a lépe hospodařit s penězi. Tak tak, štěbetali vrabčáci na plotě a roznášeli tu neradostnou novinu po celém království. Jenom princezna Amálka se netrápila. Vesele si zpívala a tančila po zahradě. Nedělejte si starosti, maminko a tatínku. Uspořádejte poslední ples a já si na něm vyberu ženicha, snad mě bude některý princ chtít. Jsem přece krásná a taky chytrá, zasmála se vesele a odtančila do zahrady. A taky pěkně pyšná, domýšlivá a marnotratná, zlobili se holoubci. Kššššic ! Běžte si vrkat jinam ! Zlobila se stará chůva. Za to přece princeznička nemůže, kárala je. Byla prostě špatně vychovaná. Amálčino  bezstarostné zpívání se neslo široko daleko. A zpívala opravdu moc krásně.Všichni lidé v království měli Amálku rádi a také rádi naslouchali jejímu nádhernému zpěvu. Amálka byla hodná a přívětivá, pořád usměvavá. Proč by se na ni měli zlobit ? Chystaly se poslední přípravy na zásnubní ples jediné princezny v království, proto každý pomáhal, jak mohl a lidé nosili na zámek dárky pro Amálku, ovoce, zeleninu a květiny. Nalovené ryby z jezera a prostě všechno, co každý měl doma a mohl dát.

Nikdo netušil, že ve strmých skalách, ve sluji nad jezerem žije drak. Ten taky rád naslouchal Amálčinu zpěvu a princezna se mu moc líbila. Vezmu si ji za ženu, rozhodl se. Bude zpívat jenom pro mě. Bude tady se mnou a mně nebude smutno. Večer, když se v zámku setmělo a všichni se unaveně uložili ke spánku, přiletěl potichu k okně princezniny komnaty a díval se, jak spí, krásná, jako obrázek. Opatrně popadl její postel do zubů své obrovské tlamy, vznesl se vysoko nad zámek, zakroužil dvakrát ve vzduchu a letěl do skal. Princezna spala a nic netušila. Drak složil zlehounka postel na zem před svou jeskyni, lehl si k ní, svá křídla rozprostřel ochranitelsky kolem postele a spokojeně usnul.

Ráno nastal na zámku obrovský poprask ! Nářek a pláč, volání a hledání. NIkdo nechápal, co se stalo a kam princezna bez rozloučení zmizela. Maminka královna omdlela a tatínek, starý pan král, měl šok. Co budeme teď dělat ?! Na zámek se sjížděli hosté zdaleka i z blízkého sousedství. Princové a rytíři, nadšení ženichové, kteří se těšili na pěknou a usměvavou nevěstu a půl království. Nikdo z nich netušil, že chuderka princezna nemá věno a je chudá, jako kostelní myška. Stará, moudrá chůva se zamyslela. No budeme se tvářit, že je všechno v pořádku. Ženichům a hostům řekneme, že se princezně udělalo mdlo z těch náročných příprav, proto je nemohla přivítat a než  ples začne, jistě se princezna najde. Určitě se někde schovala, když se nechce vdávat a do večera se sama objeví. Utěšovala pana krále i paní královnu. Něco se stalo ! Věděla to moudrá chůva dobře, protože dobře znala princeznu  Amálku. Nechtěla však zbytečně strašit pana krále i paní královnu. Den uběhl rychle, večer se blížil, už se stmívalo a princezna nikde ! To už dávno vrabci vyštěbetali, že princezna Amálka je chudá a stydí se, proto se někam schovala, protože se bojí ostudy, že ji žádný princ nebude chtít. A princové a rytíři se smáli a sázeli se o to, který princ bude tak hloupý a o Amálku si řekne.

Jejich drzý smích a krutá slova bylo slyšet široko daleko a zaslechl je i drak ve skalách nad zámkem. Velice se rozlobil. NIkdo nebude urážet jeho nevěstu, princeznu Amálku ! Já ji mám rád a vezmu si ji za ženu i chudou ! Přiletěl na zámek, celý rozčilený a spustil na pana krále. Dejte mi vaši dceru, princeznu Amálku za ženu. Nikomu ji nedám, mám ji schovanou u sebe ve skalách. A znovu vypukl obrovský poprask a zmatek na zámku. Paní královna opět omdlela a pan král měl šok, ještě mnohem větší, než ráno. Všichni vzácní hosté hromadně prchali ze zámku. Spěchali i udatní rytíři a princové. Nikdo z nich nechtěl zápolit s drakem o princeznu. Ať si ji pan král zachrání sám ! A bylo vymeteno. V zámku nikdo nezůstal. Jenom zahradník Ondra, kterému se dávno Amálka moc líbila a měl ji rád.

Ondra se poškrábal  na bradě a podíval se drakovi zpříma do očí. Víš ty co ? Ať si Amálka sama vybere, koho z nás chce za ženicha. Půjdu s tebou a zeptáme se spolu. Nebojácný Ondra sedl drakovi na záda, on se s ním vznesl vysoko do oblak a letěl k temným skalám. Princezna Amálka vůbec nebyla smutná a draka se nebála. Těšilo ji, že ji má rád. Ona sama měla taky ráda všechna zvířátka i lidi. Byla hodná a dobrotivá. Trochu si dělala starosti o maminku a tatínka, ale věřila, že všechno dobře dopadne, že drak dostane rozum a zanese ji zpátky domů, do zámku. Od rána tvrdohlavému dráčkovi domlouvala, ale marně. Kdes to viděl, ty popleto, aby si drak vzal princeznu za ženu ?! Copak já budu tady bydlet ve skalách ?! A ty budeš nosit královskou korunu a vládnout ?! Zlobila se. Když se snesl drak s Ondrou na zem, seděla Amálka před jeskyní, pletla věneček z květin a zpívala si veselou písničku. Kdepak jsi tak dlouho lítal, ty můj ženichu ? Ptala se přísně draka. To by tak nešlo, lítat si kdovíkde a nechat mě tu samotnou ! A mám hlad. Není tady nic k jídlu. Dupala zlostně Amálka nožkama. A mrkla na Ondru. Drak zahanbeně klopil hlavu a Ondra se smál. To nebudeš mít jednoduché, dráčku. Budeš pod pantoflem!

A co ty tady pohledáváš, zahradníku ? Brzy bude tma a ty se touláš po skalách ? Ptala se stejně přísně Amálka a mračila se na Ondru. Ale jenom tak, jako. A zase na Ondru mrkla. Já jsem tě přišel zachránit před drakem a požádat o tvou ruku, Amálko. Řekl Ondra upřímně a jeho modré oči zářily, jako dvě hvězdy. Amálka se šťastně usmála. Také ona měla Ondru ráda a moc se jí líbil. Už dávno si přála, aby ji požádal o ruku, ale věděla, že by to pan král nikdy nedovolil. Chtěl pro Amálku bohatého prince, nebo rytíře.

Amálka dostala nápad. Když mě Ondra zachrání ze spárů strašlivého draka, jistě bude tatínek pan král se svatbou souhlasit ! Ondra přece musí dostat odměnu. Mou ruku a půlku království. Ale, jak na toho dračího tvrdohlavce vyzrát ? Jak ho jenom přesvědčím, aby mě nechtěl ?! Zítra ráno bude souboj. Rozhodla rázně. Kdo vyhraje, bude mým ženichem. Amálka se zhluboka nadechla chladného večerního vzduchu a podívala se na nebe. Vyšly první hvězdy a měsíc poklidně zářil. Už věděla, co udělá. Dá ženichům hádanku a ten, který ji uhodne, bude jejím ženichem. Doufala, že Ondra ji uhodne. Zdálo se jí, že je to bystrý a chytrý chlapec. Brzy ráno přijel Ondra do skal na bílém koni, kterého si  tajně vypůjčil v královské stáji. Vypadal, jako opravdový princ. Celou noc nespal a dělal si starosti o Amálku. Na zámku bylo smutno a truchlivo. Amálka vyběhla radostně z jeskyně a zvolala - "Slez z toho koně, válečníku ! Žádný souboj nebude. Ještě bys mohl mého dráčka zranit."  A zase rozverně na Ondru zamrkala. Kde jenom ta holka bere tu kuráž a pořád dobrou náladu? Divil se Ondra. Drak byl taky rád, že se nebude bojovat. Nebyl zlý a nechtěl Ondrovi ublížit. Zvědavě oba čekali, co si na ně mazaná a chytrá princezna Amálka připravila. Nebudete bojovat, ale hádat. Ten z vás, který uhodne mou hádanku, se stane mým ženichem. Řekla Amálka rozvážně. Je to moudré rozhodnutí, uznali oba. Tak, hádejte. Neustále to mění tvar, ale přesto je to stále kulaté. Co je to? Drak si lámal hlavu sebevíc a nic kloudného ho nenapadlo. Hádal, říkal všelijaké hlouposti, až uběhla celá hodina a Amálka ztrácela trpělivost. Už byla unavená a hladová a těšila se domů na maminku a na tatínka a starou dobrou chůvu. Teď bude hádat Ondra. Poručila rázně a dráček smutně sklopil hlavu, aby neviděli jeho slzy. Ondra si ztěžka povzdechl, polkl a vykulil oči na Amálku. Ale, kdepak. Šidit se nesmí, milé děti ! Amálka mu nenapověděla. Jenom mrkla nahoru na nebe. Ondra se mračil, jak usilovně přemýšlel. Pak se poškrábal na bradě a vzpoměl si, že tu hádanku vymyslela Amálka včera večer. No jistě ! A dívala se přitom na nebe ! Je to kulaté a přitom to neustále mění tvar. Přece měsíc! Ten chodí po nebi a jednou je to úplně malý srpeček a potom se zvětšuje, otáčí a najednou je z něho zářivá koule, aby se zase pomalu zmenšovala v úzký srpek a stále tak dokola. Ano ! Vykřikla radostně Amálka a zatleskala rukama. Vyhrál jsi ! Budeš mým ženichem. Oba si oddechli. Přece jenom se trochu Amálka bála, že Ondra bude mít trému a řekne nějakou hloupost. Nebuď smutný dráčku. Chlácholila Amálka toho nešťastníka. Přece dobře víš, že lidé patří k lidem a zvířátka ke zvířátkům ! Najdeš si nějakou dračici a bude vám spolu tady ve skalách dobře. 

Tak všechno dobře dopadlo. Ondra posadil Amálku na koně, vyšvihl se za ni a jeli spolu do zámku. To bylo radosti! Konala se  pořádně veselá svatba. Jídla a pití zbylo na zámku z nepodařeného plesu, pro všechny dost. Tancovalo se a zpívalo celý den a celou noc. Potom všichni odpočívali, aby mohli další dny dobře pracovat.

Ondra dobře vládl a Amálka byla moudrá královna. Měli spolu pět dětí, tři kluky a dvě děvčátka, všechny krásné po mamince a bystré a odvážné po tatínkovi. Dobře se jim žilo v království, které hlídal hodný drak. Ten žil se svou dračí rodinkou spokojeně ve skalách nad zámkem.

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz