Kouzelný zvoneček

Kdysi  dávno, vysoko v horách, v malé chaloupce, žil tatínek, maminka a malé děvčátko Terezka. Tatínek pracoval v lese, rubal a řezal dřevo na topení a vyráběl také z něho nábytek – židle, stolky, skříně…. a hračky pro děti, které potom dole ve městě prodával na trhu. Maminka doma hospodařila – chovala slepice, prasátko, králíky a ovečky. Starala se o zahrádku, pěstovala květiny a zeleninu.

Terezka se starala o ovečky. Každé ráno tatínek otevřel vrátka u ohrady a ovečky vyšly na louku, kde spásaly trávu, na krku měly malé zvonky a ty vesele zvonily. Terezka dávala pozor, aby se daleko nezaběhly a nic se jim nestalo. Nebyla sama, měla věrného kamaráda, psa Azora.   Hráli si spolu a dováděli na louce, honili se dokola a když se unavili, sedli si pod strom a odpočívali. Terezka si pletla věnečky z květin a zpívala Azorovi písničky. Ten pozorně poslouchal a přivíral oči, až z toho usnul. Maminka jim nosila svačinu, počítala ovečky a kontrolovala, jestli je všechno v pořádku.     

          Jednou nedávala Terezka  dobrý pozor, běhali s Azorem po louce a hráli si na schovávanou . Ovečky se zatoulaly moc daleko.  Najednou si Terezka  uvědomila, že je  už večer a sluníčko se schovávalo za vysoké stromy. Ovečky nebyly vidět a jejich zvonečky zvonily slabounce z velké dálky. Terezka se rozplakala a běžela přes hluboký les po zvuku zvonečků. Věrný  Azor běžel za ní, co mu tlapky stačily. Proplétali se spolu křovím, přeběhli přes kamenitý potok a najednou se ocitli u okraje hluboké rokle. Ovečky stály smutně kolem a dívaly se dolů. Uplakaná a celá udýchaná Terezka, poškrábaná od  větviček křoví, se také podívala dolů. Na dně rokle leželo malé jehňátko a žalostně bečelo. Terezka se uklidnila, zhluboka se nadechla a poručila Azorovi, ať běží domů pro pomoc. Pro tatínka.  Odehnala ovečky od okraje rokle a posadila se, aby si trochu odpočinula. Jehňátko stále žalostně bečelo a Terezka byla moc smutná. Měla velký strach, aby se při pádu neporanilo. Šla k okraji rokle a naklonila se dolů, aby lépe na jehňátko viděla. To neměla dělat ! Smekly se jí nožky a nešťastná Terezka se skotoulela dolů, k jehňátku. Škaredě si natloukla a odřela kolena a ruce o kamení.  Zoufale plakala a volala : „Maminkóóóó, tatííínkůůůůů!“ „„“Pomóóóc !“ Ale nikdo ji neslyšel. Byli daleko. Terezka doufala, že Azor tatínka přivede. Ležela stulená u jehňátka, objímala ho kolem krku a celá unavená, usnula.  

Když se probudila, byla už noc. Vysoko na nebi zářily hvězdičky a měsíc se přívětivě usmíval. Terezka se bála. Tiskla se zoufale k jehňátku, které se také klepalo strachy a zimou. Najednou zaslechla  Terezka slabé zacinkání, jak se jehňátko pohnulo. Sundala mu zvoneček z krku a zacinkala hlasitěji. A znovu a znovu.

Už se nebála.                                          

Najednou viděla, jak proti ní od skály přichází vysoký muž, s bílým vousem až k pasu, v dlouhém kabátě a širokým kloboukem na hlavě.  Na rameni si nesl pušku a opíral se o silnou hůl. Usmíval se,  poklekl před Terezkou a natahoval svou náruč. Terezka se mu radostně stulila do náruče.  „Ty jsi určitě kouzelný dědeček“, šeptala mu vděčně do vousů. Tajemný muž konejšivě houpal Terezku ve své náruči a smál se :“A ty máš jistě kouzelný zvoneček!“ Obešel s ní skály a po kamenité cestě vynesl ven z rokle a vystoupal až k čekajícím ovečkám. Jehňátko radostně cupalo za nimi. Setkalo se se svou maminkou ovečkou.

            A Terezka? Nebojte se děti.Také se setkala se svou maminkou. Azor přivedl tatínka, který poděkoval tajemnému muži  a vzal si od něho Terezku. Zabalil si ji do deky a vydal se i s neposlušnými ovečkami na cestu k domovu. Měsíček jim svítil na cestu, zvonečky vesele zvonily, brzy byli všichni šťastně doma.A co se stalo s tím starým, tajemným mužem ? 

Zmizel potichu v lese, jako ranní mlha nad studánkou. 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz