Ve velikém městě, ve starém a ponurém domě, žil tatínek s maminkou a chlapečkem Tomáškem.
Tatínek odcházel z domova brzy ráno a býval v práci až do tmy. Maminka také odcházela do práce, ale nejdříve vzbudila Tomáška, nachystala snídani, pro oba svačinu a vypravila Tomáška do školy. Po skončení školy chodil Tomášek domů sám a čekal na maminku. Tomášek se nebál. Byl už přece velký kluk! Chodil přece do školy. Teprve do 1. třídy, ale byl na sebe pyšný, jak je samostatný a šikovný. Stejně tak pyšný byl na něho jeho tatínek i maminka. Věřili mu, že se umí chovat a nebude dělat doma žádné nepravosti. Odpolední svačinku měl vždy připravenou od pečlivé maminky. Tomášek si doma vždy pěkně hrál, maloval si, nebo tvořil z modelíny a čas mu rychle utekl. Když byl unavený, pustil si v televizi pohádky. Maminka s tatínkem ho také poučili o tom, jak se používá telefon a přikázali rázně - použít jenom v nejnutnějším případě.
Jednou a bylo to v době pozdního podzimu, kdy bylo šero už odpoledne, nevlídno a pořád pršelo, maminka dlouho z práce nepřicházela ! Proudy deště v prudkém větru narážely na okna a vítr přinášel z venku strašidelné zvuky. Tma se plížila ze všech koutů a světla z pouličního osvětlení kreslila strašidelné stíny po celém bytě. Tomíkovi bylo smutno a teskno. Cítil zvláštní napětí a uvědomil si, že se začíná bát. Snažil se strach zahnat, ale věděl, že se bojí o maminku. Proč tak dlouho nejde ?! Díval se často na hodiny. Už věděl, že maminka přicházela vždy, když byla velká ručička nahoře, na 1 a 2 vedle sebe a malá ručička na 6, která vypadá, jako otočený balónek. A že ručičky spolu tvoří provázek, který je spojuje. Maminka říkala, až bude šest hodin odpoledne, přijdu domů. A vždycky přišla.
Ten den marně Tomášek napínal ouška a poslouchal, jestli uslyší klíč v zámku a volání maminky z předsíně - Ahoj Tomíku, jsem doma. - Zavolám mamince ! Rozhodl se Tomášek a zmáčkl tlačítko na telefonu, jak ho maminka učila. Ale telefon vyzváněl zbytečně. Nikdo ho neslyšel. Tomášek to několikrát zopakoval a nic ! Rozplakal se. Teď se opravdu hodně bál. O sebe a o maminku. Nevěděl, co má dělat. Rozsvítil v celém bytě světla, aby zahnal tmu i strach a trochu se mu ulevilo. Pustil si svoji oblíbenou pohádku, zakutal se do deky a čekal. Najednou světlo zablikalo a zhaslo. Televize překvapeně zaprskala a ztichla. V celém bytě byla náhlá černá tma. A tma byla i v celém domě i na ulici, byla všude. Vyděšený Tomášek se zakutal pod deku, kde byla tma největší a zavřel očka. Usedavě plakal a tichým hláskem volal maminku a tatínka.
Najednou uviděl škvírkou z pod deky malinké světýlko. Blížilo se něžně a lehounce vzduchem, od okna, přes celý pokoj, až k němu a těsně nad ním se zastavilo. Bylo krásné, světle modré a bílé a zářicí. Zatočilo se ve vzduchu a sneslo se na deku těsně k hlavičce vyděšeného chlapečka. Něžný a tichounký hlásek řekl - Neboj se Tomášku, jsem měsíční víla, slyšela jsem, jak tady zoufale pláčeš a přiletěla jsem tě utěšit. Copak se ti přihodilo ? - Tomášek přestal plakat a opatrně vykoukl ven ze svého úkrytu v dece. Natáhl ruku a do dlaně se mu snesla malinkatá zářivá postavička. Usmívala se mile a poslouchala, jak Tomášek vypráví o mamince, že dlouho nejde, o telefonu, který neodpovídá a o tom, jak se najednou udělala velká a černá tma. Tomu se říká, že se vypnula elektřina, asi je někde porucha, protože fouká silný vítr, vysvětloval Tomášek víle vážným hláskem a cítil se důležitě. Už se nebál. Jsi statečný hošík, chválila ho víla. Vydržel jsi dlouho čekat a vím, že máš starost o maminku. Já ti povím, kde je a proč ti nevolá. Autobus, ve kterém jezdí z práce, se pokazil a všichni lidé museli čekat na náhradní autobus. Ale maminka tak dlouho čekat nechtěla, rozhodla se, že bude utíkat pěšky a v té tmě, jak slyšela telefon a chtěla volat, spadl jí na zem a už ho nenašla. Za chvilku bude u tebe doma. Aby ses nebál, udělám pro tebe světlo, usmála se malinkatá víla a zatočila se ve vzduchu, přiletěla k oknu a mávla k obloze. Nádherný, velký, jasný měsíc rozsvítil celou oblohu a svítil oknem do pokoje. Přestalo pršet i vítr se utišil a tisíce hvězd zářilo na nebi. - Děkuji ti malinká vílo - se zatajeným dechem řekl Tomášek a sledoval tu krásu. Víla pohladila chlapečka po čele, zatočila se ve vzduchu a zavolala něžným hláskem - Až ti bude někdy smutno, zavolej, Tomášku - A zmizela.
Chlapeček se nestačil ani nadechnout a slyšel v zámku štrachat klíče. Maminka! - Maminko moje drahá - vrhl se jí do zmáčené náruče. - Tomíku ! - Zajíkala se maminka - tolik jsem se o tebe bála ! - Já jsem se nebál, kasal se chlapec a potutelně se rozhlížel, jestli někde v koutku není schovaná malinkatá víla. Přece se jenom trošku styděl.
Za malou chvilku přišel i tatínek z práce, společně povečeřeli, vyčistili si zoubky a šli spát. Tomášek se spokojeně zachumlal do přikrývky a dlouho se díval na zářivé hvězdnaté nebe. Věděl, že už se nikdy nebude bát sám doma i potmě. Tam, někde vysoko, bydlí malinkatá víla, která přiletí a bude s ním.