Kdysi dávno, v jednom malém domku, žil tatínek s maminkou a synkem Kubou. Jak šel čas, chlapec rostl, až z něho byl statný a šikovný mladý muž. Byl hodný a pracovitý. Maminka z něho měla velkou radost a tatínek byl na svého syna pyšný. Měli malé hospodářství a práce bylo dost od rána do večera. Kuba všechnu práci zastal kolem domu i na poli a dobře se jim spolu žilo.
Jednoho dne, po snídani, Kuba vážným a trochu smutným hlasem prohlásil - maminko a tatínku, nastal čas, abych šel do světa na zkušenou a poohlédl se po nevěstě. Maminka spráskla ruce. Co tě to napadlo, synku?! Tady, všude kolem, v každé chalupě, je přece pěkných, hodných i pracovitých děvčat dost. Jistě si nějakou z nich vybereš. My už stárneme a všechnu práci doma nezvládneme. Strachovala se. Ale tatínek rázně řekl - i nech ho jít, maminko. Já jsem ještě pořád při síle a když bude potřeba, sousedi rádi pomůžou s prací na poli. Chlapec musí do světa, aby viděl, jak to jinde chodí a něčemu dobrému se přiučil. Sbal mu kousek chleba a špeku na cestu. S pánem Bohem, chlapče, poplácal syna po rameni. Vím, že jsme tě dobře vychovali a ostudu nám ve světě neuděláš. Maminka si utírala slzy do zástěry a šla syna vyprovodit, mávala, dokud nedošel Kuba až na kraj lesa. Naposledy si zamávali a Kuba zmizel v lese.
Šel dlouho, prodíral se houštinami, šplhal do skal a vyběhl na vysoký kopec. Rozhlížel se kolem a v dálce viděl město. Už se začalo stmívat a Kuba přemýšlel, kde přespí. Vrátil se na kraj lesa. Ustelu si v krmelci na seně, rozhodl se a hned ráno seběhnu kopec a půjdu do města. Dobře se mu usínalo. Byl unavený z té dlouhé cesty, seno příjemně vonělo a hvězdy nad hlavou svítily, jako malé lucerničky. Zdál se mu zvláštní sen. Došel k velkému jezeru a na něm plula černá labuť. Proměnila se v krásnou dívku a zpívala nádhernou tesknou píseň...... Ráno si promnul oči a vyškrábal se z krmelce. Musím si pospíšit, do města je to pěkně daleko! Dojedl zbytek chleba se špekem a rozběhl se s kopce. Ve městě se mu líbilo. Bylo tam hodně pěkných a usměvavých dívek, které po něm zvědavě pokukovaly a nabízely, ať si koupí čerstvé preclíky, perníčky a hrnečky, stužky a vyšívané šátky a ubrusy, prostě všechno, co doma vyrobily svýma šikovnýma rukama. Tady bych si jistě našel nevěstu, pomyslel si. To by měla maminka radost. Usmál se na jednu okatou dívku a vzal si od ní džbánek s čerstvým jablečným moštem. A najednou mu na mysli vytanula tvář neznámé dívky z toho podivného snu a u srdce ho mírně zabolelo. Celý den na ni musel myslet ! Co to jenom se mnou je? Divil se. Našel si práci pomocníka v hospodě a byl rád. Tady se hodně dovím, chodí sem hodně lidí a všichni mají co vyprávět. Poslouchal, roznášel žejdlíky s pivem a talíře s jídlem a celý den se nezastavil. Večer dostal dosyta najíst a dva zlaťáky za odměnu. Byl spokojený. Můžeš tu přespat v komoře a zůstat pár dní na výpomoc, nabízel mu pan hostinský. Kuba poděkoval za nocleh, ale ráno se loučil. Musím dál, k zámku vašeho pana krále. Pan hostinský se polekal. Tam nechoď, chlapče! Nevím, co všechno jsi zaslechl, lidi toho napovídají.......Pan král má smutek. Nedávno mu zemřela královna žalem nad ztrátou jejich jediné dcery, princezny Verunky. Je starý a nemocný. Pokusím se ho trochu rozveselit a povzbudit, rozhodl se Kuba. Navrhnu mu, že jeho ztracenou dceru najdu, to mu dodá naději a novou chuť do života. To se ti nepodaří, chlapče, už tolik statečných princů i obyčejných mládenců se o to pokoušelo. Odešli do světa a už se nevrátili. Nikdo neví, jak se jim vede a jestli jsou ještě naživu, povzdechl si ztěžka pan hostinský. Ale zbraňovat ti nemůžu, tak běž a zkus své štěstí.
Pan král Kubu vlídně přijal na svém zámku a štědře pohostil. Byl rád, že má po dlouhé době opět návštěvu. Žil sám, opuštěný a pohroužený ve svém žalu. Dlouho si spolu povídali u číše dobrého vína, až se mezitím setmělo a večer se pomalu nořil do noci. Kuba poděkoval panu králi a šel do své komnaty. Nemohl však usnout. Převaloval se na posteli a stále myslel na tu krásnou dívku z jezera a slyšel tu tklivou píseň. Vyslechl si smutný příběh od pana krále o tom, jak se do jeho dcery, princezny Verunky, před rokem, zamiloval zlý černokněžník a chtěl si ji vzít za ženu. Byl starý a ošklivý, ale také ukrutný a zlý. Dělalo mu dobře, že může ubližovat lidem. Takového ženicha pochopitelně Verunka nechtěla. To ji jistě ten zloduch začaroval ! Napadlo Kubu. Aby se pomstil, ten zlý černokněžník, opravdu princeznu začaroval a nikdo to nevěděl. Princové i jiní mládenci ji šli hledat do světa a ona přitom byla tak docela blízko ! Byla vlastně celou tu dlouhou dobu doma !
Kuba vstal z postele, celý neklidný a šel k oknu. Díval se do noci, prozářené měsícem a naslouchal šplouchání vody. Jezero ! Napadlo ho. Zámek přece stojí u jezera. Nedočkavě seběhl na nádvoří a potom dál, do zahrady. Běžel ke břehu jezera a omámeně zůstal stát. Po klidné, stříbřité hladině jezera pluly labutě. Jejich bělostná těla se vyjímala na hladině, pluly téměř neslyšně a důstojně. Najednou se z ostrůvku uprostřed jezera vynořila jedna černá labuť a zamířila k houfu. Bílé labutě ji obkroužily a pluly dokola kolem ní, jakoby ji chránily. Černá labuť připlula blíž ke břehu a Kubovi se zatajil dech. Na hlavě měla malou zlatou korunku. Zvon na zámecké věži právě odbíjel půlnoc. Kuba zhluboka vydechl. Samým napětím zapoměl dýchat. Chvěl se po celém těle. Tušil, co uvidí. Rychle si lehl na zem a schoval se v rákosí na břehu jezera. Černá labuť se zatočila na hladině, mocně mávla křídly a najednou, místo ní, stála na hladině nádherná dívka v růžových šatech, s korunkou na hlavě. Princezna ! Dlouhé světlé vlasy jí volně splývaly v těžkých kadeřích až k pasu a v obličeji byla bledá. Smutné modré oči upírala k zámku a začala zpívat tesklivou píseň. Labutě se točily na hladině dokola, rákosí tiše šumělo ve větru a hvězdy zářily tak mocně, až to vypadalo, že hladinu jezera někdo posypal stříbrem. Drobné vlnky šplouchaly teskně do taktu písně a Kubovi se zatočila hlava. Něco tak krásného a dojemného ještě neviděl. Než se stačil vzpamatovat, zvon na věži dozněl, hvězdy pohasly a hladina jezera zčernala tmou. Princezna dozpívala, pozvedla ruce k nebi, jako k motlitbě a s bolestným výkřikem zmizela pod hladinou. A místo ní, na hladině plula opět černá labuť, se smutně sklopenou hlavou. Bílé labutě pluly těsně kolem ní a strkaly ji k ostrůvku na jezeře, daleko od břehu. Zvedl se prudký vítr a černé mraky schovaly měsíc. Rákosí hrozivě šustilo a okolní stromy kreslily po zemi strašidelné stíny. Zvuk nádherného princeznina zpěvu stále ještě rozechvíval vzduch kolem a Kuba nechtěl odejít. Nebál se. Bylo mu smutno a u srdce ho bolelo. Zamiloval se do princezny a chtěl ji vysvobodit, ale nevěděl jak. Ještě dlouho tam stál na břehu, díval se na temnou hladinu jezera a přemýšlel. Usnul až k ránu a opět se mu zdál velice podivný sen. Plaval v jezeře a bojoval s obrovským vodním ještěrem. Voda jezera se zbarvila do ruda a vařila, jako v kotli. Kuba se vzbudil s bolavou hlavou a celý otrávený.
U snídaně pověděl panu králi všechno, co v noci u jezera prožil. Starý pan král se velice zaradoval a děkoval Kubovi za jeho odvahu a ochotu princeznu vysvobodit. Jenže Kuba si nevěděl rady ! A nevěděl ani, kdo by mu mohl pomoci. Nevěděl, co ho v noci u jezera čeká. Celý den chodil, jako tělo bez duše, nejedl, jenom smutně koukal. Bál se o princeznu, ne o sebe. Bál se, že když nějak naruší to zlé kouzlo, ona zmizí navždy, nebo zůstane černou labutí a už jí nikdo a nic nepomůže. Také pan král byl smutný. Bál se o Kubu. Ten prostý chlapec mu přirostl k srdci. Pan král poznal, že Kubovi nejde o bohatství, peníze, zlato, moc a slávu. Poznal, že Kuba jeho jedinou dceru chce zachránit pro ni samotnou. Že má dobré a statečné srdce a není sobecký, jako někteří princové, co se do zámku hrnuli a slibovali záchranu princezny za zlato, půlku království a její ruku. Slíbil Kubovi, že zůstane doma a kdyby slyšel cokoliv od jezera, nevyjde ze zámku. Nastal večer, setmělo se a v zámku po večeři se rozhostilo tíživé ticho. Jenom hodiny zlověstně tikaly na zdi a v nedalekém lese u jezera smutně houkala sova. Dám ti svůj meč, Kubo. Když bude nejhůře, snad ti pomůže. Kdyby se u jezera objevil ten zlý černokněžník, žádný meč mi nepomůže, pomyslel si Kuba, ale meč si přece jenom vzal. Čekali spolu na blížící se půlnoc. Potom pan král Kubu objal a smutně řekl - vrať se mi aspoň ty, chlapče. Dnes je to přesně rok, co Verunka zmizela. Kuba vyběhl do zahrady a uvědomil si, že je zvláštní zářivé světlo. Pozvedl oči k nebi a zadíval se na obrovský měsíc, který jakoby se dotýkal zámecké věže. Byl úplněk. Kuba tiše zaprosil - měsíčku, ty, který chráníš spánek lidí a touláš se po obloze, mnoho víš a znáš, mnoho jsi viděl, pomoz mi, prosím. Jak mám Verunku vysvobodit? Zavřel oči a čekal. Uslyšel tichý, vážný hlas - jsi dobrý a statečný hoch, Kubo, rád ti pomohu. Jdi k jezeru a věř mi, všechno dobře dopadne ! Zvon na věži začal odbíjet půlnoc a Kuba se rozběhl k jezeru, co mu síly stačily. Labutě už pluly po hladině, ale černá labuť s nimi nebyla. Voda jezera byla lesklá, jako ocel a obrovské vlny vzdouvaly hladinu. Od jezera foukal silný vítr a rákosí na břehu hučelo. Větve stromů na břehu se ve větru klonily až k zemi. Černé mraky schovaly měsíc a spustil se prudký liják. Hromy burácely a blesk rozčísl oblohu až k zemi. To strašný černokněžník se rozlobil a pomocí svých čar a kouzel se snažil Kubu zastrašit a odehnat ho od jezera. Verunko ! Volal zadýchaný Kuba ze všech sil. Verunko ! Kde jsi ? Ozvi se. Připluj ke mě. Jestli nemůžeš ty ke mě, půjdu já k tobě. Volal zoufale. Opět mocně zahřmělo, blesk uhodil do stromu a zapálil ho, jako pochodeň. Před Kubou stál černokněžník, v černém, zlatě zdobeném dlouhém kabátě, s kapucí na hlavě. Hrozivě se zachechtal. Verunka je moje ! Nikdy ji nedostaneš, směšný lidský červe. Bez Verunky odtud neodejdu ! Nebojím se tě. Budu s tebou bojovat. Raději zemřu, než bych odešel beze cti. Ty ubožáku. Křiček rozlobeně černokněžník. Nejsi urozený rytíř, ani princ ! Co ty můžeš vědět o cti ?! Každý pořádný a opravdový muž má svou čest. Řekl Kuba prostě. O tom ty nemůžeš nic vědět, chudáku černokněžníku, protože ty nejsi muž ! Jsi jenom chudák, který bez svých čar a kouzel nezmůže nic! Zbabělec a mnohem větší ubožák, než jsem já! Vysmál se nebojácný Kuba černokněžníkovi do očí. Ten jenom vyvalil oči a nezmohl se na slovo. Bouře ustala. Z černých mraků vykoukl užaslý měsíc a rozzářil krajinu kolem jezera svým bledým světlem. Hladina jezera se uklidnila a stříbřitě se leskla. Bělostné labutě vypluly a jemně čeřily vodu. Verunko! Zavolal Kuba opět a rozběhl se po břehu. Kde jsi ? Neboj se, připluj ke mě, prosím. Nééééé!!! Zařval strašlivě černokněžník. Nepřipluje. Nemůže. Zachechtal se výsměšně. Je ve zlaté kleci na ostrůvku. A ty se tam nikdy nedostaneš! vytasil zpod kabátu obrovský meč a vrhl se na Kubu. Na to, jak byl starý, měl obrovskou sílu. Ale Kuba bojoval statečně a vytrvale. Košili měl orvanou na cáry a z paže mu tekla krev. Celý zpocený začal pomalu omdlévat od únavy a černokněžník se jenom pobaveně chechtal. Když tu náhle dobrotivý a vlídný měsíc, svým stříbrným paprskem zavadil o hrot Kubova meče, ten se z posledních sil rozmáchl proti černokněžníkovi a ťal ho přímo do srdce. Odporný čaroděj zachroptěl a skácel se k zemi. Stačil však ještě máchnout rukou proti jezeru a vykřiknout zaklínadlo a bylo po něm. Kuba zůstal chvíli ležet na zemi a odpočíval. Vzpoměl si na ten svůj strašlivý sen. Co může být ještě horšího ?! Vstal a odhodlaně kráčel k jezeru. Jak byl zabraný do zápolení s čarodějem, nevšiml si, že noc pokročila a blížilo se svítání. Slunce vyšlo na obzoru a jakoby se nořilo z vody jezera, barvilo jeho hladinu do ruda. Labutě odpluly k ostrůvku. Rozhostilo se zvláštní ticho. Snad i vítr přestal vát, ptáci nezpívali a hladina jezera byla klidná a hladká, jako zrcadlo. Kuba si svlékl potrhanou košili a vyzul si boty. Naposledy zvolal - Verunko - a ponořil se do vody. NIkdo mu neodpověděl. Rychle plaval k ostrůvku, porostlém hustým rákosím. Uprostřed v kruhu seděly bílé labutě a chránily svými těly zlatou klec s černou labutí. Seděla tam, chudinka se smutně svěšenou hlavou a velké oči měla zavřené. Snad není mrtvá! Pomyslel si zoufale Kuba. Pusťte mě k ní, zaprosil tiše, já jí přece nechci ublížit. Miluji Verunku a ožením se s ní. Popadl klec a chtěl plavat zpět, když tu náhle se hladina jezera hrozivě vzedmula a přímo proti Kubovi se z vody vynořil obrovský ještěr, s otevřenou tlamou a strašlivě koulel očima. Kuba se nezalekl. Klidně a rozvážně řekl - můžeš mě sežrat, ale až Verunku donesu jejímu tatínkovi, panu králi. Nemá nikoho a je starý a nemocný. Dovol mi, abych ho mohl potěšit. Jezero burácelo a ještěr příšerně řval. Vrátím se, slibuju, volal do toho rámusu Kuba. Jezero se uklidnilo. Kuba přeplaval i s klecí ke břehu a pospíchal do zámku. Pan král a všichni sloužící už trnuli hrůzou a zoufalstvím, že se tak dlouho nevrací. Slyšeli příšerný řev i burácení hromů a blesků a hukot obrovských vln. Báli se, že Kuba zahynul a plakali.
To bylo radosti, že ho viděli živého ! Honem, doneste pilku na železo a pilníky, poroučel netrpělivě Kuba, musíme dostat Verunku z klece. Kdepak pilku a pilníky na zlatou klec ! Zlobila se stará moudrá chůva a vytáhla si sponku z drdolu pod čepečkem. Odemkla klec a Kuba vzal černou labuť opatrně do náruče. Dýchá ! Ulevilo se mu. Něžně ji políbil nad zobáček a ona otevřela svoje velké oči. Najednou se zablesklo a Kuba hekl. V náručí svíral princeznu Verunku, celou uzardělou z toho políbení. Všichni dojetím plakali a děkovali Kubovi. Pan král dlouho Kubu objímal a všichni mu uznale plácali po ramenou. Pořádala se velká oslava. Bylo pozvaných mnoho vzácných hostí i prostí lidé z celého království. Pan král poslal kočár pro Kubovy rodiče do chaloupky. Všichni se radovali a těšili na svatbu Kuby a Verunky. Jenom Kuba byl smutný. Věděl, že žádná svatba nebude. Co slíbil ještěrovi z jezera, musí splnit. Slovo muže platí vždy a musí se dodržet. Bál se, že kdyby slib nedodržel, ukrutný ještěr, začarovaný zlým čarodějem, by zničil celý zámek a zabil pana krále i princeznu Verunku. Kuba se přivítal se svými rodiči, pozdravil se se vzácnými hosty, zamával všem lidem a omluvil se, že je unavený a musí se jít na tu zítřejší svatbu pořádně vyspat. Naposledy políbil Verunku a vyběhl tajně postraními vrátky do tiché zahrady a známou cestičkou utíkal k jezeru.
Nevěděl, že není sám. Verunka něco nekalého tušila a nechtěla drahého Kubu opustit. Běžela nenápadně za ním. Na břehu jezera se setkali a pevně se objímali. Zůstanu s tebou, neopustím tě, řekla pevně Verunka. Ještěre ! Zvolal Kuba, tady stojím a čekám. Dělej si se mnou, co chceš, ale neubližuj Verunce a panu králi, ani nikomu v království, o to tě prosím. Ne ! Volala Verunka nebojácně, sežer raději mě a Kubovi neubližuj! Bylo ticho. Měsíc se poklidně usmíval, hvězdy zářily přímo slavnostně a jezero bylo tiché. Vlnky jemně šuměly. Na hladině pluly vznešené bělostné labutě a mávaly křídly. Jemná bělostná peříčka plavala po hladině, jako závan snu. Náhle se labutě vznesly nad jezero, zakroužily dokola, s mocným výkřikem a proměnily se ve stříbrné paprsky, které se rozplynuly nad hladinou. Voda jezera se rozestoupila a na břeh vyšel krásný princ v rudém zlaceném rouchu s korunou na hlavě, poklekl před užaslým Kubou a Verunkou a děkoval jim za své vysvobození. Zlý čaroděj nás začaroval, mě a moje sestry, které ho odmítly za ženicha a já jsem s ním musel bojovat. Vaše láska z nás sňala stoleté prokletí. Sbohem a žijte šťastně. Sotva to dořekl, proměnil se v rudý opar a pomalu se rozplynul nad jezerem.
Ještě dlouho tam na břehu stáli, Kuba s Verunkou. Dojatí a šťastní. Potom se spolu vrátili do zámku a konečně mohli v klidu spát. Druhý den se konala svatba. Krásná a veselá, na kterou všichni lidé v království dlouhá léta rádi vzpomínali. Kuba s Verunkou dobře spravovali celou zemi a všem se dobře žilo.