Poslední den prázdnin se pomalu loučí. Nebe zvolna rudne a slunce se chystá ponořit do Máchova jezera. Rozčeřené vlnky si něžně pohrávají s jemným pískem pláže a nesmlouvavě smývají dvě obrovská šišatá srdce.
Chladivý vánek od jezera mi něžně hladí rozpálené tváře. Hlava mi třeští a oči pálí nevyplakanými slzami. Knedlík v krku hrozí udušením. Čekám tu celý den. V jedné ruce svírám hluchý mobil a ve druhé řetízek s přívěskem drobné miniatury tvé fotky. Čekám marně. Večer pokročil v noc a noc se probouzí k ránu. Rozednívá se. Hvězdy blednou a oblohu opět barví červánky.
Procházím se po pláži a bolavé nohy téměř necítím. A necítím ani bolest ze zklamání ve svém srdci, jenom velkou únavu a prázdnotu. Zadívám se na klidnou hladinu jezera, ze které stoupá jemný opar. Najednou slyším tvůj hlas, volá moje jméno. Jako bych cítila polibek na tváři a tvou vůni. Dychtivě se rozhlížím a nikoho nevidím, jenom mokré stopy v písku. V nenadálém úleku se zimničně zachvěju. Ty stopy míří ode mě pryč a vím, že moje to nejsou. Utíkám a bojím se otočit.
Udýchaná se opírám o zeď penzionu. Už je světlo a radostné štěbetání ptáků slibuje krásný den. Lapám po dechu a utírám si zpocené čelo. Z otevřeného okna penzionu jsou slyšet hlasy a písničky z rádia.
A najednou, bez varování, se mi do uší zaseknou slova…….dopravní nehoda…..včera….na motorce…..blízko Máchova jezera……bylo mu sotva 18 let!