ŠACH MAT

02.11.2014 22:25

 Moje první taneční.                                                                       

 Stojím ve druhé řadě, trochu schovaná za zády výstavních a štíhlých krasavic ze třídy i z jiné školy.   „Vystylingované“ a nablýskané dívky sebevědomě čekají na slova tanečního mistra :“Pánové, požádejte dámy o tanec“. Proč jsem se jenom nechala přemluvit k tak marnému počinu ? Ne, že bych zrovna trpěla komplexem méněcennosti, právě naopak. Myslím si o sobě jenom to, že jsem jiná, než ostatní dívky tady. Nejen vzhledově, ale hlavně duševně. Neumím koketovat s klukama, hloupě se hihňat, nebo je znuděně přehlížet a přitom doufat, že si mě některý  všimne.  A nějaké trdlování na parketu, si při své větší váze a menšímu vzrůstu, nedovedu vůbec představit.

Nepatřím do  pozlátkového  světa manekýn, štíhlých pasů a silikonového poprsí, módních účesů, věčného chichtání, povzdechů, špulení rtů, diet, kontroly váhy a zkoušení šminků. Nekonečného přehrabování  hadříků v second handu, nebo naopak v butiku, podle možností peněženky. Chodím oblékaná prostě,  jednoduše a hlavně pohodlně. Po mamince jsem zdědila malou, poněkud kulatou postavu, se širokými boky Věstonické Venuše, lásku k vaření a pečení a po tatínkovi lásku k šachům, matematice a počítačovým programům. Mám víc kamarádů, než kamarádek a raději si povídám s dospělými, než se svými vrstevníky.  Maminka je bývalá švadlena, nyní je  nezaměstnaná a proto má spoustu volného času. Těšila se na příležitost ušít mi šaty do tanečních a to vlastně ona mě přesvědčila, že se mám přihlásit.

Nejsem žádné „tintítko“, ale hýbat se umím a nakonec zjišťuji, že mě to trdlování začíná bavit. S malým, také  obrýleným tlouštíkem tvoříme souladný pár ve všech ohledech. Já navíc zdobená rovnátky.  Ráda a často se směju, takže úsměv mi opravdu “září“, stejně , jako oči mého protějšku. Bavíme se dobře po dobu průběhu tanečních, povídáme si, máme stejné zájmy a těšíme se na sebe. Začali  jsme se scházet i po škole a o víkendech, chodíme do kina, do cukrárny na mou oblíbenou horkou čokoládu se šlehačkou. Jsme dobří kamarádi. Svět kolem se točí stejným tempem, dny jsou prosluněné, zdobené  drobnými  radostmi všedních dnů a zlatavým padajícím listím.

Uběhly  dva měsíce, jakoby to bylo včera a já se prohlížím v zrcadle. Mračím se na sebe nespokojeně,  hladím si ploché břicho a srovnávám neexistující faldíky.   Oči, našminkované, dle posledního trendu,  hluboko zapadlé s mdlým, věčně podmračeným  výrazem , úzká čárka rtů už dávno neschovává rovnátka a brýle nahradily kontaktní čočky. Kostnatá ramínka a plochý hrudník dospívající slečny.  Vysoko vyčesaný drdol s nastavovaných vlasů a drahá róba z butiku dokreslují styling  „dámy“ na prodlouženou. Připadám si naprosto úžasná, neodolatelná, prostě „in“ a „cool“, královna plesu. Jenom má věrná a nerozlučná kamarádka BULIMIE, ví , kolik úsilí a sebeobětování mě tato chvíle stála. Šklebí se na mě falešně ze zrcadla a našeptává  přes rameno, jak jsem úúúúžasnááá ! Ztratily se mi široké boky i široký úsměv, pevná kulatá prsa i pevné sebevědomí. Ztratila se mi dobrá nálada i dobrý kamarád.  To vše mi nahradila iluze pozlátkového snu a růžová bublina  zamilovanosti a pomíjivého štěstí z úspěchu, že ten vysoký, blonďatý idol všech dívek z průmky i celého malého městečka, bude dnes se mnou tančit prodlouženou a pozval mě na večeři.  Starostlivý  a ublížený  mámin pohled mi kazí náladu.  Šaty, které mi sama ušila, leží smutně pohozené na mé posteli. Tak ať! Stejně byly dlouhé až na zem a já mám šaty koupené s vlečkou, ale zepředu krátké, ukazující mé dlouhé nohy. „Nejkrásnější  nohy na  světě !“

Večer skončil  tak rychle. Mávnutí rodičům na rozloučenou, taxi k vypůjčenému bytu, víno v mé hlavě.  Žádná něha a city, jenom tvrdé a chtivé polibky, surová objetí a zvuk trhané látky, nárazy těl  o stěnu, konečně postel a řezavá bolest v klíně. Stopy krve na prostěradle a necitelné, chladné oči, barvy ocele, zvuk hlasu, jako rány bičem :“ Můžeš spát, jak dlouho chceš, pak tady pořádně ukliď a vyvětrej.“ Slzy zklamání  v koupelně se mísí s růžovými bublinkami, které se barví do šeda.  „Písni, nebo zavolej“ a klapnutí dveří.

Týdny čekání na sms, hluchý mobil tlačí v dlani, stejně, jako tupá bolest v hrudi. Na facebooku ticho a prázdno.  Bloudím večerními ulicemi, jako stín a nevnímám kapky deště. Od jedné diskotéky ke druhé, až v jednom baru…opřený o pult s dívkou omotanou kolem svého těla, v houfu svých oblíbenců a smích. „Tak slavíme“ a cinkot sklenic….“vyhrál jsem sázku, přefik  jsem tu přechytralou kozu a byla nenačatá“ Smích podbarvuje ta krutá slova.  Ponížená a pokořená až na kost, vybíhám z baru.  Běžím černými ulicemi, zmáčená deštěm a vlastními slzami……..prudký náraz, výkřiky, chuť krve v ústech a tma!

Tlumené světlo a tikot přístrojů mě probírá z černého snu.  Hlasy znějící z dálky, nepříjemné pocity  v ústech  a krku mi otevírají oči a nutí pohnout rukou. Nad hlavou  bílý strop, stejný, jako postel  na které  ležím a obličej mámy u postele. Někdo mě drží za ruku, nemůžu pohnout hlavou, stáčím pohled a vidím svého pohublého kamaráda. „Kde je táta?“ Chci se zeptat, ale propadám se opět do stavu beztíže. Hučení v uších se míchá s tlumenými hlasy a vzlykotem. Konejšivá tma.

Týdny v nemocnici vystřídaly stejné šedivé týdny v léčebně. Bolest střídala bolest, stejně tak, jako s e u mého lůžka střídaly pravidelné návštěvy psychiatra, psychologa, mámy, táty a mého brýlatého kamaráda. Jeho zanícenost, vrátit mě životu, byla neutuchající ! Můj anděl strážný. Můj blázínek. Můj miláček největší. Zpráva lékaře :“Je mi líto, slečno, už nikdy nebudete chodit!“ a jeho pohled na moje nohy, natažené na bílém prostěradle. Co ještě ?!  Kolik budu muset ještě vypít z kalicha bolesti a hořkosti ?! „No co“, prohrábne si ty svoje černé kučery a pokrčí nos. „Stejně by tě teď ty tvoje hůlky neunesly!“

 Čas ubíhal a Země se točila opět tím svým správným  tempem .   Přestěhovali  jsme se na malou vesnici a bydlíme v domku u lesa.  Mamka má doma malou šicí dílnu, chová králíky a slepice, stará se o zahrádku.  Táta dojíždí do města za prací a za mnou dojíždí můj kamarád, studuje  na KU, chce být neurologem.  Včera  jsem  se vrátila z lázní.  Už je to více, než rok a mě to připadá, jako dávný  černý sen.

Jedu  po lesní cestě, alejí starých dubů a tvrdý štěrk křupe pod koly mého invalidního vozíku. Po levé straně bublavý potůček  kolébá mou mysl a vzpomínky se mi skládají v hlavě, jako střepiny rozbitého poháru, ze kterého  jsem musela  vypít svůj díl hořkého nápoje, zvaného „životní omyl“.  V ruce držím dopis se spoustou chyb a kostrbatým, nevypsaným rukopisem…….“Hledal jsem tě všude….bylo mi  to hrozně moc líto…..já tě asi vážně miluju…..chybíš mi….promiň…..“ Čtu ta slova a necítím vůbec nic.  Vím, že nedodělal školu, nepracuje,  hraje v automatech a posiluje své sebevědomí drogami.  Aspoň, co mamka zaslechne občas od známých ve městě.

Trhám ten nesmyslný cár papíru na drobné kousíčky a pouštím je z dlaně. Ostrý vítr z hor je mísí ve vzduchu s prvními vločkami sněhu a odnáší na holé větve křovin kolem cesty. Usmívám se a těším se na oběd. Můj věrný kamarád neodolal pozvání na domácího králíka na smetaně. Jistě přijede jenom kvůli němu, říkám si rozpustile v duchu a cítím pevné ruce, které mě objímají kolem ramen a starostlivě halí do deky. „Kde se mi touláš, má lásko?“ Líbá mě něžně, hladí po vlasech a čepici naráží do očí. „Nic nevidím !“ Bráním se se smíchem. „Ani nemůžeš, to je překvapení!“ Pod bundou schovává štěňátko  labradora. „To bude tvůj asistenční pes“, říká rozhodným hlasem a pejsek se moudře dívá a cucá mi prst. „ Jo a vzali tě na tu vysokou, máš individuální program pro dálkové studium.“  Radostně křepčí kolem mě a  celý září, potom popadne můj vozík  a vracíme se spolu domů, do tepla maminčiny voňavé kuchyně a starostlivého pohledu jejích milých očí  a tátova  spokojeného pochrupování v křesle, při rozehrané šachové partii.

 

…..vzpomínky......ty drobné kamínky  naděje, schované hluboko v nás.....plamínek v srdci zahřeje.....že vrátí se čas......


Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz