Rázné sbohem
říkají tvá záda
proudy deště smáznou
co měla jsem kdy ráda
obloha pláče nad tím
co bylo a není
blíží se kuropění
srpem mává nebe
a hvězdy teskně planou
šeptám prokřehle
„ne sbohem, ale na shledanou“
na shledanou tam někdy
v tom jiném, lepším světě
a slůvko něžné schovávám v prosté větě
„milovat a trpět je člověku dáno“
však po slzavé noci
přichází vždy usměvavé ráno
tak sbohem, když myslíš, lásko
kdoví
roky, co přijdou nám poví……
pod srdcem srdce tluče
tichounce, jako ptáče
tvář usmívá se
i přesto, že duše ještě pláče