ČERNÁ KOČKA

27.11.2014 23:25

Otevřenými dveřmi malého dřevěného kostelíka dýchá léto a vůně květin se mísí s vůní kadidla.  První tóny varhan známého  Mendelssohna – Bartholdyho  a já vcházím.  Dlouhá bílá vlečka  mých šatů smetává plátky růžových květů na koberci a lehounký závoj, vlající za mnou přináší příslib nového života.

Stojím před oltářem, opřena o silné rámě svého osudu,  jistoty a lásky. Svého anděla  strážného. Učí mě milovat a žít.  Dívám se na jeho vysokou postavu a cítím, jak se chvěje, otáčí hlavu a svým pronikavým láskyplným pohledem rozechvívá i moje tělo.  Poslouchám hlas kněze, zpěvy dětí a hlavou mi letí vzpomínky na ten  příšerný černý sen, který byl mým životem  až do této chvíle.

Bylo nádherné slunné odpoledne babího léta. Dosud teplé slunce  zdobilo  listí stromů zlatem, vůně zítřků byla omamná svou nezralostí a svobodou.  Za zády zavřená brána  dětského domova a přede mnou otevřená  nadějná zářivá budoucnost.

Zaplacená kauce za byt, našetřené peníze na kontě, domluvené zaměstnání a úspěšné zkoušky na vysoké škole. Nastoupila jsem, jako asistentka  pedagoga  do svého prvního zaměstnání po maturitě a za měsíc na vysokou, obor Speciální pedagogika. Byla jsem šťastná a natěšená, s hlavou nacpanou plány do budoucna, duší lehkou, jako pampeliškové chmýří, vznášející se zlehounka v podzimním větru. Obešla jsem si obchody, nakoupila drobnosti a něco k večeři a šla domů. Domů! Vychutnávala jsem si to sladké slovo. Chtěla jsem si vyzdobit byteček, nachystat pohoštění a pozvat hodné „tety“ a pár nejlepších kamarádů na víkendovou odpolední malou oslavu svého velkého kroku do života.

Všechno bylo tak krásné! Voňavé a zářicí. Tak snadné. V práci mě měli rádi, děti i kolegyně, byt voněl čistotou, škola mě bavila a studium bylo pro mě hrou. Do stereotypu růžové se pomalu začínala vmíchávat nudně šedá a malovala smutné stíny na zdi ticha  kolem mě. Najednou se mi nechtělo chodit domů, kde nikdo nebyl, neozývalo se  ze všech koutů věčné pištění, vřeštění a křik, nikdo mi nebral šminky, nezkoušel si mé oblečení, nikdo mě nekáral a nikdo po mě nic nechtěl. Samota. Opuštěnost. Dušičkové plískanice podbarvovaly šedou kolem mě do černa a mihotavé plamínky svíček zvaly smutné myšlenky k návštěvě. Nepomáhaly filmy ani dobré knihy, dvojka červeného utápěla žal.  Musím ven! Dusila jsem se pláčem a toulala se mokrými ulicemi. Potřebovala jsem přátele, kamarádky, smích, sdílená tajemství i bolesti, prostě někoho. Spásná myšlenka zářila z kaluží. - Najdu si podnájemnici. Ušetřím za  nájem a bude mi fajn.- Říkala jsem si rozhodně. Kolegyně z práce měly každá svou rodinu, tety z domova také a studentky na škole ohrnovaly horní ret nad „holkou z děcáku.“  Usmívala jsem se a do náruče brala urousané ztracené černé koťátko. Jeho žalostné mňoukání se v mé náruči měnilo ve spokojené vrnění a můj žal a smutek  se pomalu vytrácel, jako ranní mlha nad střechami domů. "Dám si inzerát", říkala jsem vykoupanému, voňavému koťátku a hladila jeho jemný kožíšek. Přineslo jsi mi štěstí, šeptala jsem rozněžněle a s radostnými vyhlídkami na dny příští, spokojeně usínala.

Za pár dní se přistěhovala moje nová  kamarádka, kadeřnice. To jsem si myslela a naivně jí věřila. O pronájem provozovny se dělila se svou kolegyní, vydělávala dost a platila dobře.  Začala jsem jí říkat „Černá kočka“. Její modročerné lesklé kadeře jí spadaly až ke štíhlému pružnému pasu a studené zelené oči svítily, jako safíry. Pěstěnými dlouhými prsty si zapálila cigaretu, se zakloněnou hlavou pomalu a labužnicky vyfoukla kouř a zádumčivě a dlouze si mě prohlédla. Bude to skoro měsíc a já o ní vlastně nic nevím. Napadlo mě. Jenom to, že nechala studií a vyučila se kadeřnicí, rodiče má pracovně v cizině a pochází odněkud z venkova. Nechtěla jsem se vyptávat. Snad se z nás později stanou opravdu kamarádky, doufala jsem. - Upravím ti vlasy – řekla rozhodným tónem a  – prachy snad nějaký máš, koupíš si lepší ohoz, žiješ, jako jeptiška. -  Měla pravdu. Těšila jsem se na společné nákupy i změnu své vizáže. Prohlížela jsem si své dlouhé nalakované nehty a potom jsem se se zavřenáýma očima  nechala příjemnou hudbou unášet do snění. Svou práci odvedla  opravdu profesionálně. Dlouhé, slámově blond kadeře mi moderně sestříhala a osvěžila melírem. S make upem na tvářích a  kouřovým líčením se  moje modré oči zdály být hlubší a já hezčí a starší. - No, dobrý! Co tomu říkáš, líbí? - Zádumčivě si mě prohlížela. Líbilo.

 A líbily se mi i ty změny v mém nudném životě. Najednou se moje dny opět rozjasnily. Nakupovala jsem módní  hadříky  a střevíčky, chodila na diskotéky a do barů, občas do divadla a na koncerty, jak jsem si kdysi plánovala. Najednou jsem měla spoustu kamarádek i kamarádů, ale i více probdělých nocí a učením to určitě nebylo. Můj  rozkošný dívčí a vždy pečlivě uklizený  byt se začínal postupně měnit v noclehárnu a můj spořádaný a vzorně nalinkovaný život v jeden velký mejdan. Bujaré noci roztáčely kolo štěstí mého života i moje peníze.  Nevadí. – Jsi pěkná holka, nafotíš akty, přivedu ti uměleckýho fotografa -  slibovala „Černá kočka“  a přivírala oči. A kolo štěstí a euforie se točilo dál.  Absence v zaměstnání i na škole, kocovina,  chuchvalce prachu a rozházené svršky, smíchané s prázdnými lahvemi od alkoholu, pach kouře…….a blížící se  vánoční svátky! Kamarádka a spolubydlící se náhle bez rozloučení odstěhovala. Kolo štěstí se zadrhlo. Vyčítavé hladové mňoukání černého koťátka mi otevřelo oči. Tolik jsem se těšila na své první Vánoce u sebe doma! Jak pozvu tety a malé kamarády z  Dětského domova?!  Neměla jsem cukroví a přes špinavá okna nebylo vidět, smutně visící  zažloutlé záclony připomínaly prohýřené noci. Za co nakoupím dárky? A jak zaplatím nájem?  Všechno zvládnu! Utěšovala jsem se. Zkoušky udělám po Vánocích a v zaměstnání požádám o pár hodin navíc. S velkým odhodláním jsem zaklepala na dveře ředitelny.  - Dobrý den, jsem ráda, že jste sama přišla, slečno, pracovní poměr ukončíme dohodou  k poslednímu  dni v měsíci. Od nového roku s vámi už nepočítám. -  Studená sprcha a sucho v ústech. Bolest na hrudi a slzy pálily do očí. Zklamala jsem! Všechny dobré lidi kolem sebe.

Opět jsem bloudila ulicemi a přes slzy neviděla auto, které zastavilo vedle chodníku.  Německy se někdo ptal na cestu, něco jsem odpověděla a přijala pozvání ke svezení. Nic netušící jsem si sedla a ukazovala cestu.  Najednou auto prudce odbočilo a rychle projíždělo křižovatkou ven z města. -  Zastavte, stůjte, kam to jedete ?! –  Křičela jsem zoufale. Rána do tváře mě umlčela.  Asi po půl hodině zběsilé jízdy  auto zastavilo před opuštěným starým domem na konci jakési vesnice.  Německy hovořící muži si vyměňovali nějaké informace a já zoufale sbírala slovíčka ve své hlavě. Učila jsem se dobře ve škole, ale i přesto jsem špatně rozuměla. Jakoby turecký přízvuk. Přepočítali si  peníze, padla nějaká cifra – prodáno. Nechápu, co, nebo kdo? Já?!!!  Ne. Néééé !!!!! Další rána do tváře. Hrubé ruce mě smýkaly z auta ven a táhly k tomu strašnému domu.  Černý sen začal.

Prázdný pokoj s postelí u okna a špinavá páchnoucí deka. V okně mříže. Mučivá žízeň, vlezlá zima a oslepující strach. Ve spáncích mi pulzovalo a hučelo v uších, klepala jsem se  zimnicí a zuby mi cvakaly. - Bože, pomoz mi -  vzlykala jsem potichu.  Andělíčku, můj strážníčku -  drkotala jsem zoufale, tak, jako když jsem byla malá. Na zemi u okna něco leželo - maličká porcelánová soška andělíčka.  Zvedla jsem ji a tiskla do ledové dlaně.  Studený měsíc se výsměšně díval a stíny kreslily  strašidelné obrazce po zdech. Choulila jsem se v rozích postele. Nekonečná noc skončila a mrazivé ráno přineslo křik a další rány, odpornou  černou kávu a kousek staré housky. Obtloustlý  starý Turek mě bez milosti  strčil do auta a odvážel neznámo kam.  Už jsem se neptala, ani nekřičela, tiše jsem se modlila a čekala na zázrak, který nepřicházel.

Můj první zákazník byli vlastně dva.  Naštěstí  byli slušní. Nemlátili mě a vzali si jenom tolik, kolik potřebovali. Drogy zmírnili mou bolest i odpor.  Zvracela jsem do vany a v dlani cítila řezavou bolest. Můj andělíček! -  Nesmím tě pustit – Šeptala jsem a ztratila vědomí. Facky do tváří mi otevřely oči. Necitelné ruce mě táhly a hodily na postel.  Zvuk trhané látky a potom chladivá deka.  Celé tělo mi hořelo od bití a tupá bolest v klíně znásobovala mou ubohost a zoufalství. Strop nade mnou se točil a postel někam ujížděla.  Promnula jsem andělíčka v dlani a opět ztratila vědomí.

No tak. – Otevři oči a podívej se na mě! – Naléhavý hlas  mě probudil a pevné ruce uchopily za ramena, mírně  třepaly mým ochablým tělem.  -  No tak, co je?! -  Neochotně jsem otevřela oči a dívala se do tváře  mladého, pohledného muže.  Jeho pronikavé černé oči se mi vpalovaly až do nitra mé duše. Zíral na mě nekonečně  dlouho, pak se mírně  usmál a smýkl se mnou do své náruče. Cítila jsem jeho vůni a tlukot jeho srdce. Oči se mi samy zavřely a hlavu jsem položila do důlku na jeho rameni. Ať už je to kdokoliv, věděla jsem, že mi neublíží. Konejšivě mě kolébal ve své náruči, potom mě rozhodně odstrčil, sundal si svou bundu a pečlivě do ní zahalil moje nahé tělo. Jenom v černé košili a černých kalhotách, jako černý anděl, můj strážný anděl, napadla mě bláznivá myšlenka, mě opět popadl do náruče a se slovy - vypadnem odtud, maličká – vstal. Instinktivně jsem se ho chytla kolem krku. Ten náhlý pohyb roztočil strop nade mnou a já se opět propadla do mdlob.

. Dali jí pořádnou dávku – slyšela jsem tlumené hlasy. Vůně kávy provoněla  vzduch kolem mě, na tácku  čerstvé pečivo, čokoláda, ovoce.  - Dobrý den, slečno -  řekl starší šedovlasý muž s brýlemi – musím vám vzít pár zkumavek krve - potom se najíte. Ničeho se nebojte, pan kapitán vás nechtěl poslat do nemocnice. -  Tak kapitán! Třeštila jsem oči na toho  muže a začala se klepat.  - Ale no tak, mě se bát nemusíte, jsem lékař.–  Znaveně jsem se opírala o polštáře a nechala sebou manipulovat dle jejich přání. Na nějaký odpor jsem neměla sílu. Cítíla jsem, že mám teplotu, bylo mi mdlo. Kde to vlastně jsem?  - U mě doma – uslyšela jsem povědomý podmanivý hlas a srdce se mi rozbušilo. Krmil mě, jako malou holčičku a přidržoval skleničku s pitím – pomalu – káral mě mírně a starostlivě pokládal na polštář.  – Odpočiň si –  Usnula jsem.

Probudila jsem se večer, zalitá potem, křičela ze spaní rozpraskanými rty, oteklé oko bolelo. Můj anděl strážný seděl na okraji lůžka a mlčky se na mě díval těma svýma neproniknutelnýma rentgenovýma očima. – Pojď, vykoupu tě. – Zvedl mě do náruče a odnášel do koupelny. Seděla jsem na okraji vany a sledovala  voňavé bublinky. Růžová, napadlo mě. Tak vypadal můj život. Lehounký a voňavý. Slzy mi stékaly po tvářích. – Zase bude! – Řekl s takovou samozřejmostí, jakoby mi četl myšlenky a uměl předpovídat budoucnost. No, co se divím. Vždyť je to anděl. Pomyslela jsem si a  pokusila se  usmát. Pomalu a něžně mě vzal do náruče a vložil do voňavé nadýchané pěny. Žínkou mi zlehka drhnul záda a omýval ruce i nohy od konečků prstů až do klína a opatrně se vyhýbal modřinám a odřeninám. Odložil žínku a jeho namydlené ruce zdánlivě nedbale spočívaly na mých pevných dívčích prsou. Zhluboka jsem si povzdechla a se zavřenýma očima ležela opřená o okraj vany. Bála jsem se pohnout. Celé tělo mi pulzovalo  a mravenčení probíhalo od prstů na nohou do celého těla. Cítila jsem, že se červenám a byla jsem vděčná za pěnu na svých tvářích. Pečlivě mě zahalil do hebké osušky a odnesl na postel. Něžně a opatrně mě utíral a vysoušel mi vlasy. Potom mi přinesl prádlo, punčochy a pletené vínové šaty. – Boty a kabát máš v předsíni. - Usmíval se. –  No, co, spala jsi celý den. – Vedl mě do pokoje, kde na prostřeném stole hořela svíce  a nabídl mi židli. Vedle stolu stál malý nazdobený smrček. - Je přece Štědrý večer. – Opět se usmíval a já přes slzy neviděla. – A dost bylo pláče! – Řekl rozhodným tónem. – Už  jsi toho naplakala dost! Stačilo. Ode dneška tě čeká jenom smích a samé štěstí. – Po večeři zacinkal na malý zvonek a do dlaní mi vložil malou, krásně zabalenou krabičku. Nevěřícně jsem zírala na ten dárek. Můj porcelánový andělíček! Odešli jsme do kostela na půlnoční. Po mši, kdy se on se zdravil se svými známými a přáteli, jsem postávala u bočního oltáře. Vytáhla jsem svého andělíčka z kapsy a položila ho na okraj oltáře. - Sbohem a díky. – Loučila jsem se tiše. Já už tvou pomoc potřebovat nebudu.

Uběhly tři dlouhé měsíce, než jsem přestala křičet  ze spaní a budit se zpocená hrůzou. Než jsem dokázala přijímat polibky a laskání muže bez toho, aby mé tělo bylo stažené v křeči a zuby zaťaté. S prvními sněženkami mi můj anděl strážný přinesl dárek. Pomiloval mě něžně a láskyplně, jako jarní déšť a mé tělo i mysl naplnil rozkoší, slastí a blahem až po okraj. Celou tu dobu jsem usínala a budila se v jeho pevném a konejšivém objetí, poslouchala jeho tichý klidný hlas a slůvka vyznání lásky.

Ze školy mě nevyhodili snad jenom jeho přičiněním. Pomohl mi najít si nové zaměstnání na půl úvazku a uzavřel vyšetřování „svého případu“. Mezi fotografiemi, které mi později ukázal, byly také moje akty, tedy, více porno fotky, než akty! Jaké asi drinky a koktejly mi míchala ta moje „kamarádka“ Černá kočka?! Na můj inzerát neodpověděla náhodně a to auto mě sledovalo už delší čas. Z profesionálního fotografa se vyklubal pasák a překupník prostitutek. K soudu, jsem, naštěstí, šla v zastoupení. Už jsem ty lidi neviděla a doufám, že je už nikdy víc neuvidím! Už jsem nikdy neviděla ani to malé zatoulané kotě. Přineslo mi štěstí?!

Bylo mi krásných 18 let. Zestárla jsem o sto. Potrvá dlouho, než budu schopna věřit lidem kolem sebe.

 

  Čas opravdu léčí. Sny se stávají skutečností. Je krásný slunný letní den. Můj velký den. Všichni mí kamarádi a kamarádky z dětského domova tvoří špalír u kostelíka, hodné tety dojetím pláčou, kolegyně z práce se usmívají a všichni po nás házejí plné hrsti rýže a volají sláva, hodně štěstí novomanželům. Můj anděl strážný, můj manžel, mě zvedá v náručí vysoko nad hlavu a točí se se mnou dokola.  A se mnou se točí celý svět.

              

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz