ČERNÁ KOČKA

27.11.2014 23:25

Otevřenými dveřmi malého dřevěného kostelíka dýchá léto a vůně květin se mísí s vůní kadidla.  První tóny varhan známého  Mendelssohna – Bartholdyho  svatebního pochodu a já vcházím.  Dlouhá bílá vlečka  mých šatů smetává plátky růžových květů na koberci a lehounký závoj , vlající za mnou přináší příslib nového života.

Stojím před oltářem, opřena o silné rámě svého osudu,  jistoty a lásky. Svého anděla  strážného. Učí mě milovat a žít.  Dívám se na jeho vysokou postavu a cítím, jak se chvěje, otáčí hlavu a svým pronikavým pohledem se dotýká  samotného dna mé duše.  Poslouchám hlas kněze, zpěvy dětí a hlavou mi letí vzpomínky na ten  příšerný černý sen, který byl mým životem  až do této chvíle.

Bylo nádherné slunné odpoledne babího léta. Dosud teplé slunce zdobilo listí stromů zlatem,  vůně zítřků byla omamná svou nezralostí a svobodou.  Za zády zavřená brána  dětského domova a přede mnou otevřená  nadějná zářivá budoucnost. Zaplacená kauce za byt,  našetřené peníze na kontě, domluvené zaměstnání a úspěšné zkoušky na vysoké škole.  V pondělí nastupuju, jako asistentka  pedagoga  do svého prvního zaměstnání po maturitě a za měsíc na vysokou, obor Speciální pedagogika. Jsem šťastná a natěšená, hlavu nacpanou plány do budoucna, duši lehkou, jako pampeliškové chmýří, vznášející se zlehounka v podzimním větru. Obejdu si obchody, nakoupím drobnosti a něco k večeři a půjdu domů. Domů ! Vychutnávám si to sladké slovo. Chci si vyzdobit byteček, nachystat pohoštění a pozvat hodné „tety“ a pár nejlepších kamarádů na víkendovou odpolední malou oslavu svého velkého kroku do života.

Všechno bylo tak krásné ! Voňavé a zářicí. Tak snadné. V práci mě měli rádi, děti i kolegyně, byteček voněl čistotou, škola mě bavila a studium bylo pro mě hrou……. Do  stereotypu růžové se pomalu začínala vmíchávat nudná  šedá a malovala smutné stíny na zdi ticha  kolem mě. Najednou se mi nechtělo chodit domů, kde nikdo nebyl, neozývalo se  ze všech koutů věčné pištění, vřeštění a křik, nikdo mi nebral šminky, nezkoušel si mé oblečení, nikdo mě nekáral a nikdo po mě nic nechtěl. Samota. Opuštěnost. Dušičkové plískanice podbarvovaly šedou kolem mě do černa a mihotavé plamínky svíček všude kolem, zvaly smutné myšlenky k návštěvě. Nepomáhaly filmy ani dobré knihy, dvojka červeného utápěla žal.  Musím ven ! Dusím se pláčem a toulám se mokrými ulicemi. Potřebuju přátele, kamarádky, smích, sdílená tajemství i bolesti, někoho ! Spásná myšlenka září z kaluží. Najdu si podnájemnici. Ušetřím za  nájem a bude mi fajn. Kolegyně z práce mají každá svou rodinu, tety z domova také a studentky na škole ohrnutý horní ret nad „holkou z děcáku.“  Usmívám se a do náruče beru urousané ztracené černé koťátko, jeho žalostné mňoukání se v mé náruči mění ve spokojené vrnění a můj žal a smutek i beznaděj se pomalu vytrácí, jako ranní mlha nad střechami domů. Dávám si inzerát, říkám vykoupanému a voňavému koťátku a hladím jeho jemný kožíšek. Černá kočičko, přineslas mi štěstí, šeptám rozněžněle a s radostnými vyhlídkami na dny příští usínám.

 

Za pár dní se přistěhovala moje nová  kamarádka, kadeřnice. O pronájem provozovny se dělila se svou kolegyní, vydělávala dost a platila dobře.  Začala jsem jí říkat „Černá kočka“. Její modročerné lesklé kadeře jí spadaly až ke štíhlému pružnému pasu a studené zelené oči svítily, jako safíry. Pěstěnými dlouhými prsty si zapálila cigaretu, se zakloněnou hlavou pomalu a labužnicky vyfoukla kouř a zádumčivě a dlouze si mě prohlédla. Bude to skoro měsíc a já o ní vlastně nic nevím.  Jenom to, že nechala studií a vyučila se kadeřnicí, rodiče má pracovně v cizině a pochází odněkud z venkova. Nechci se vyptávat a ona se také o mě moc nezajímá. Snad se z nás stanou opravdu kamarádky. Později. - Upravím ti vlasy – říká rozhodným tónem a – prachy snad nějaký máš – koupíš si lepší „ohoz“ – žiješ, jako jeptiška ! -  Má pravdu. Těším se na společné nákupy i změnu své vizáže.   Prohlížím si své dlouhé a nalakované nehty a potom zavírám oči a nechám se příjemnou hudbou unášet do snění.  Svou práci odvedla  opravdu profesionálně.  Dlouhé, slámově blond kadeře mám moderně sestříhané a osvěžené melírem, na tváři make up a  modré oči podbarvené kouřovým líčením se zdají být hlubší. - No, dobrý ! Co tomu říkáš, líbí ?-  Líbí.

 A líbily se mi i ty změny v mém nudném životě. Najednou se moje dny opět rozjasnily ! Nakupovala jsem módní  hadříky  a střevíčky, chodila na diskotéky a do barů, občas do divadla a na koncerty, jak jsem si kdysi plánovala. Najednou jsem měla spoustu kamarádek a kamarádů, ale i více probdělých nocí a učením to určitě nebylo. Můj  rozkošný dívčí a vždy pečlivě uklizený  byteček se začínal postupně měnit v noclehárnu pro kamarády a můj spořádaný a vzorně nalinkovaný život v jeden velký mejdan. Bujaré noci roztáčely kolo štěstí mého života i moje peníze.   Nevadí. – Jsi pěkná holka, nafotíš akty, přivedu ti uměleckýho fotografa, slibuje „Černá kočka“  a přivírá oči. – A kolo štěstí  a euforie se točí dál.   Absence v zaměstnání i na škole, kocovina,  chuchvalce prachu a rozházené svršky, smíchané s prázdnými lahvemi od alkoholu, pach kouře…….a blížící se  vánoční svátky !   Vyčítavé hladové mňoukání černé kočičky mi otevřelo oči. Tolik jsem se těšila na své první Vánoce u sebe doma ! Jak pozvu tety a malé kamarády z domova ?! Nemám cukroví a přes špinavá okna není vidět,  smutně visící  zažloutlé záclony připomínají prohýřené noci. Za co nakoupím dárky ? A jak zaplatím nájem ?  Všechno zvládnu ! Zkoušky udělám po Vánocích a v zaměstnání požádám o pár hodin navíc. S velkým odhodláním klepu na dveře ředitelny.  - Dobrý den, jsem ráda, že jste sama přišla, slečno, pracovní poměr ukončíme dohodou  k poslednímu  dni v měsíci. Od nového roku s vámi už nepočítám. -  Studená sprcha a sucho v ústech. Bolest na hrudi a slzy pálí do očí. Zklamala jsem. Všechny dobré lidi kolem sebe. Jak se jenom podívám tetám do očí ?! Opět bloudím ulicemi a přes slzy nevidím auto, které zastavuje vedle chodníku.  Německy se někdo ptá na cestu, něco odpovídám a přijímám pozvání, sedám si  a ukazuju cestu.  Najednou auto prudce odbočí a rychle projíždí křižovatkou ven z města. -  Zastavte! Stůjte ! Kam to jedete ?! – Křičím zoufale. Rána do tváře mě umlčí.  Asi po půl hodině zběsilé jízdy  auto zastaví před opuštěným starým domem na konci jakési vesnice.  Německy hovořící muži si vyměňují nějaké informace a já zoufale sbírám slovíčka ve své hlavě. Učila jsem se dobře ve škole, ale i přesto špatně rozumím. Jakoby turecký přízvuk…..počítají peníze, padne nějaká cifra…….prodáno……co, nebo kdo ?........Já ?!!!   Ne. Néééé !!!!! Další rána do tváře a hrubé ruce mě smýkají z auta ven a táhnou k tomu strašnému domu.  Černý sen začíná.

Prázdný pokoj s postelí u okna a špinavá páchnoucí deka. V okně mříže. Mučivá žízeň, vlezlá zima a oslepující strach. Ve spáncích mi pulzuje a hučí v uších, klepu se  zimnicí a zuby mi cvakají.- Bože, pomoz mi -  vzlykám…. Andělíčku, můj strážníčku -  drkám zoufale, tak, jako když jsem byla malá. Na zemi u okna něco leží…….maličká porcelánová soška andělíčka.  Zvedám ji a tisknu do ledové dlaně.  Studený měsíc se výsměšně dívá a stíny kreslí  strašidelné obrazce po zdech. Choulím se v rozích postele. Nekonečná noc končí a mrazivé ráno přináší křik a další rány, odpornou  černou kávu a kousek staré housky . Obtloustlý  starý Turek mě bez milosti  strčí do auta a odváží neznámo kam.  Už se neptám, ani nekřičím, tiše se modlím a čekám na zázrak, který nepřichází.

Můj první zákazník byli vlastně dva.  Naštěstí  byli slušní. Nemlátili mě a vzali si jenom tolik, kolik potřebovali. Drogy zmírnili mou bolest i odpor.  Zvracím do vany a v dlani cítím řezavou bolest. Můj andělíček ! -  Nesmím tě pustit – šeptám a ztrácím vědomí. Facky do tváří mi otevírají oči. Necitelné ruce mě táhnou a hážou na postel.  Zvuk trhané látky a chladivá deka. Cítím, že jsem úplně nahá, celé tělo mi hoří od bití a tupá bolest v klíně znásobuje mou ubohost a zoufalství. Strop nade mnou se točí a postel někam ujíždí. Promnu andělíčka v dlani a opět ztrácím vědomí.

No tak! – Otevři oči a podívej se na mě! – Naléhavý hlas  mě probouzí a pevné ruce uchopí za ramena, mírně  třepou mým tělem.  -  No tak, co je ?! -  Neochotně otevírám oči a dívám se do tváře  mladého, pohledného muže.  Jeho pronikavé černé oči se mi vpalují až do nitra mé duše. Zírá na mě nekonečně  dlouho, pak se mírně  usměje a smýkne se mnou do své náruče. Cítím jeho vůni a tlukot jeho srdce. Oči se mi samy zavírají, hlavu pokládám do důlku na jeho rameni. Ať už je to kdokoliv, vím, že mi neublíží. Konejšivě mě kolébá ve své náruči, potom mě rozhodně odstrčí, sundává si svou bundu a halí do ní  pečlivě  mé nahé tělo. Jenom v černé košili a černých kalhotách. Můj anděl strážný, napadá mě bláznivá myšlenka a instinktivně se ho chytám kolem krku. - Vypadnem odtud, maličká – Popadne mě do náruče a vstane. Ten náhlý pohyb opět roztáčí strop nade mnou a já se propadám do mdlob.

Dali jí pořádnou dávku  - Slyším tlumené hlasy. Vůně kávy provoní  vzduch kolem mě. Na  tácku  čerstvé pečivo, čokoláda, ovoce.  - Dobrý den, slečno -  Říká starší šedovlasý muž s brýlemi – Musím vám vzít pár zkumavek krve, potom se najíte. – Ničeho se nebojte, pan kapitán vás nechtěl poslat do nemocnice. - Tak kapitán! Třeštím oči na toho druhého muže a začínám se klepat. - Ale no tak!  Mě se bát nemusíte, jsem od policie a toto je pan doktor. –

Znaveně se opírám o polštáře a nechám sebou manipulovat dle jejich přání. Na nějaký odpor nemám sílu. Cítím, že mám teplotu, je mi mdlo z hladu a mám  urputnou žízeň. Kde to vlastně jsem ?  - U mě doma – slyším povědomý podmanivý hlas a srdce se mi rozbuší. Krmí mě, jako malou holčičku a přidržuje skleničku s pitím – Pomalu – kárá mě mírně a starostlivě pokládá na polštář.  – Odpočiň si – Usínám.

Probouzím se večer, zalitá potem, křičím ze spaní rozpraskanými rty, oteklé oko bolí. Můj anděl strážný sedí na okraji lůžka a mlčky se na mě dlouze dívá těma svýma neproniknutelnýma rentgenovýma očima. – Pojď, vykoupu tě. – Zvedá mě do náruče a odnáší do koupelny. Sedím na okraji vany a sleduju voňavé bublinky. Růžová, napadá mě. Tak vypadal můj život. Lehounký a voňavý. Slzy mi stékají po tvářích. – Zase bude ! – říká s takovou samozřejmostí, jakoby mi četl myšlenky a uměl předpovídat budoucnost. No, co se divím. Vždyť je to anděl. Pokusím se  usmát a natahuju k němu ruce. Pomalu a něžně mě bere do náruče a vkládá do voňavé nadýchané pěny. Žínkou mi zlehka drhne záda, ruce i nohy od konečků prstů až do klína a opatrně se vyhýbá modřinám a odřeninám. Odkládá žínku a jeho namydlené ruce zdánlivě nedbale spočívají na mých pevných dívčích prsou. Zhluboka si povzdechnu a se zavřenýma očima ležím opřená o okraj vany. Bojím se pohnout. Celé tělo mi pulzuje a mravenčení probíhá od prstů na nohou do celého těla. Cítím, že se červenám a jsem vděčná za pěnu na svých tvářích. Zemdleně se opírám o okraj vany a nechám si umývat své dlouhé zcuchané vlasy. Pečlivě mě halí do hebké osušky a odnáší na postel, nežně a opatrně utírá a vysouší vlasy . Přináší pletené vínové šaty, prádlo, punčochy……nevěřícně zírám na ty poklady. – Boty a kabát máš v předsíni. - Usmívá se. – No, co, spala jsi celý den. – Vede mě do pokoje, kde na prostřeném stole hoří svíce a nabízí židli. Vedle stolu je nazdobený malý smrček. - Je přece Štědrý večer. – Opět se usmívá a já přes slzy nevidím. – A dost bylo pláče! - Říká rozhodným tónem.– Už jsi toho naplakala dost. Stačilo. Ode dneška tě čeká jenom smích a samé štěstí. – Po večeři mě vede ke stromečku, zacinká na malý zvonek a do dlaní mi vkládá malou, krásně zabalenou krabičku. Nevěřícně zírám na ten dárek – můj porcelánový andělíček! Odcházíme do kostela na půlnoční. Po mši si prohlížíme jesličky, on se zdraví se svými známými a přáteli a já tiše postávám u bočního oltáře. Vytahuju svého andělíčka z kapsy a dávám ho na okraj oltáře. - Sbohem a díky. – Říkám tiše. Já už tvou pomoc potřebovat nebudu.

Uběhly tři dlouhé měsíce, než jsem přestala křičet ze spaní a budit se hrůzou spocená. Než jsem dokázala přijímat polibky a laskání muže bez toho, aby mé tělo bylo stažené v křeči a zuby zaťaté. S prvními sněženkami mi můj anděl strážný přinesl dárek. Pomiloval mě něžně a láskyplně, jako jarní déšť a mé tělo i mysl naplnil rozkoší, slastí a blahem až po okraj. Celou tu dobu jsem usínala a budila se v jeho pevném a konejšivém objetí, poslouchala jeho tichý klidný hlas a slůvka vyznání a lásky.

Ze školy mě nevyhodili snad jenom jeho přičiněním, pomohl mi najít si nové zaměstnání na půl úvazku a uzavřel vyšetřování „svého případu“. Mezi fotografiemi, které mi později ukázal, byly také moje akty, tedy, více porno fotky, než akty. Jaké asi drinky a koktejly mi míchala ta moje „kamarádka Černá kočka !“ Je to známá kuplířka. Na můj inzerát neodpověděla náhodně a to auto mě sledovalo už delší čas. Z profi fotografa se vyklubal pasák a překupník prostitutek. K soudu jsem, naštěstí, šla v zastoupení. Už jsem ty lidi neviděla a doufám, že už nikdy víc neuvidím! Ani to malé zatoulané  černé kotě. Přineslo mi štěstí?

Bylo mi krásných 18 let. Zestárla jsem o sto. Potrvá dlouho, než budu schopna věřit lidem kolem sebe.

Čas opravdu léčí. Sny se stávají skutečností. Je krásný slunný letní den. Můj velký den. Všichni mí kamarádi a kamarádky z dětského domova tvoří špalír u kostelíka, hodné tety dojetím pláčou, kolegyně z práce se usmívají a všichni po nás házejí plné hrsti rýže a volají sláva, hodně štěstí novomanželům. Můj anděl strážný, můj manžel, mě zvedá v náručí vysoko nad hlavu a točí se se mnou dokola.

A se mnou se točí celý svět.

              

 

Kontakt

Poezie - šálek kávy " U Divíška" patriciahlavsova@centrum.cz